Texty: ZBORNÍK, František: POPAD 2010 - zpráva o pražské divadelní přehlídce. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 10 - 12.

POPAD 2010 zpráva o pražské divadelní přehlídce

František Zborník

Základní zpravodajství:
Místo a čas: 5.–7. března 2010 Divadlo Horní Počernice; pořadatel: Amatérská divadelní asociace (ADA); ředitelka přehlídky: Lenka Smrčková; lektorský sbor: Jaroslav Kodeš, Miroslav Pokorný, Ota Smrček, František Zborník, tajemník Pavel Hurych a počet inscenací: 7.
Podrobněji o podstatnějším:
Vlídné prostředí hornopočernického divadla, vlídní hostitelé, rozmanitá (nikoli však zanedbatelná) účast divácká. Rozmanitá úroveň a kvalita inscenací. Následující jejich charakteristika si nečiní ambice na úplnost, pokouší se ve stručnosti pojmenovat hlavní rysy viděných představení.
DS Právě začínáme Horní Počernice / John Millington Synge: Hrdina západu
Ve svém celku docela kvalitní inscenace stavějící na dobrých hereckých výkonech (J. Keilová jako Vdova Quinová, O. Hrubeš jako Christy Mahon a B. Jelínková v roli Pegeen Mikeové). Příběh o hledání a nalézání sama sebe v prostředí zkamenělém stereotypy, alkoholem a nudou našel v domácím souboru důstojnou interpretaci. Větší soustředění na ústřední téma a odstranění zbytečných zábavností by prospělo i strukturovanějšímu a působivějšímu vyřešení klíčové situace – odsouzení a pokus o lynč hlavního hrdiny. Doporučení na národní přehlídku v Děčíně.
DS ExCe/e/S Praha / Jiří Skalický: Bürokrati
Autorské představení party nadané humorem a pracovitostí, inspirované „cimrmanovskou poetikou“, zatím jen letmo se dotýkající pravidel a principů divadelních. Hříčka o jednom důsledném plnění pokynu nadřízeného vede k destrukci úřadu, přičemž má být odhalována jeho prázdnota a absurdnost fungování. Takto formulovaný cíl představení však musí divák dolovat z nekonečných minut jevištního nedění a přívalu slov, které, důsledně dramaturgicky kráceny a zaměřeny by mohly být jistě chytrou zábavou. Zatím však jde o způsob „cokoli je dobré“. Ve vnímání diváka se ale brzy i to dobré ztratí a zahyne v moři kaše vytékající z tohoto bezedného hrnce.
DS Výtečníci Horní Počernice / Mark Twain, Jiří Kroc: Princ a chuďas
Parta středoškoláků vedená třemi učitelkami směřuje k muzikálové formě divadla. Tentokrát si situaci neulehčila obsazením hlavních rolí dvěma dívkami a důsledným playbackem všech hudebních vstupů. Inscenace tak sice plyne bez větších zádrhelů, ale také bez vzrušení a klukovství, o němž, marná sláva, také Twainův text je. Jakési uhlazování konfliktů (oba „kluci“ tu nemají skutečné protihráče) vede k nedramatičnosti situací, a je tak spíše na pohled příjemnou přehlídkou dobře udělaných kostýmů, některých zajímavých hereckých talentů a místy slušné choreografie (kolektiv souboru). Je to tak: bez živého zpěvu, bez odpovědného obsazení hlavních rolí a bez hledání dramatických konfliktů nemůže vzniknout žádné divadlo, to hudební nevyjímajíc. Přesto představuje mladý kolektiv nepřehlédnutelný tvůrčí potenciál a je jen na něm, zda ustrne v esteticky uhlazených, bezpečných končinách líbivosti nebo se prodere k divadlu jako zprávě o sobě samých v tomto světě. Doporučení na národní přehlídku studentského divadla Mladá scéna v Ústí n. Orlicí.
DS U.S.Marvin Praha / Pavel Trtílek: Zabiju tě sekerou
Nelehkou předlohu současného českého dramatika P. Trtílka (Cena A. Radoka za hru Poslední večeře) zvládli členové souboru v základní charakteristice vytvoření drsného až odpudivého rodinného prostředí Skřivana a Buchary, kde vzájemné ubližování je principem stereotypu soužití. S příchodem nechtěné dcery Nadi a jejího snoubence se však tento základ už dál příliš nepovyšuje. Vytěsňování všeho riskantního, trýznivého, vlastně všeho skutečného, ve jménu „klídku“, se tu traktuje jen slovy, nestává se hnacím motorem k bezcitnosti vedoucí až ke zločinu. Prohlédnutí Nadi, kdo byl jejím trýznitelem, se tak stává jen jejím osobním poznáním a rozhodnutím, aniž je v tom postava zásadněji podpořena vrstvením a řešení dramatických situací. Soubor nicméně zasluhuje uznání za kuráž utkat se s náročným textem, který pomohl pojmenovat možnosti „Marvinu“.
Áčko Divadla Neklid Praha / Ivo Šorman: Olosování
Přepsaná či výrazně upravená hra M. Walczaka Lov na losa je v této inscenaci uvedena odbornou přednáškou o lovu na losa, k níž se pak zčásti váže následující děj. Příběh, jenž začíná jako bulvární komedie klasického milostného trojúhelníku a ústí díky absurdní přesmyčce v smrtonosný lov a tragigroteskní závěr, by mohl být žánrově tím vším: bulvárem, absurdní komedií, groteskou. Soubor (účastníci herecké školy pod vedením zde uvedeného autora) jako by se však nemohl rozhodnout, kam cílí a jaké prostředky k tomu zvolí. Využívá všemožných postupů a je důsledný v nedůslednostech nejen ctěním žánru, ale i ve volbě rekvizit či znakového systému (metafora se svítilnami jako puškami ve scéně lovu je sice pěkná, ale mezi jinak popisnými řešeními ojedinělá a v důsledku i matoucí). Výsledkem je poněkud nepřehledné quodlibet, jež nakonec více působí jako jednotlivé etudy na daná témata než jako promyšlený celek.
Příkladem jak jeden a týž soubor, jedni a titíž lidé se mohou na jevišti v různých představeních naprosto kvalitativně proměnit, jsou dva následující produkty souboru Rachtámiblatník z Prahy: vlastní dramatizace pohádky O neohroženém Mikešovi a interpretace textu francouzského filozofujícího dramatika Erica Emannuela Schmitta Hotel mezi dvěma světy.
Pohádka je sice vyprávěna přehledně a nekomplikovaně, ale všechno je v ní nějak nedbalé, málo promýšlené, herci nevědí, co hrát, protože postavy si vytvořili dle vlastní invence a přístupu, nahodile bez jednotící režijní ruky. Situace (pokud v dramatickém slova smyslu vůbec existují) vycházejí jen a jen z textu, tvůrci nepřidali nic navíc. Spíše naopak. I tam, kde je původní text napínavý (to když oba Mikešovi „kamarádi“ vytahují z díry princezny a pak zrazují Mikeše) je jevištní obraz nevzrušivý a nenápaditý, ba dokonce špatně popisný. Škoda, soubor už několikrát svou dovednost i talent prokázal, tady se zase jednou projevilo v plné nahotě, že pro děti hrajeme často jen na půl plynu – v přípravě i realizaci, a to je, pane režisére Antonisi Arabadzisi, v mých očích skoro trestné.
Současný francouzský dramatik E.E. Schmitt napsal svůj Hotel mezi dvěma světy, věren své filozofické erudici, jako dramatický text s úvahami o životě po životě, o smrti a o smyslu toho všeho. „V tajuplném hotelu se setkává několik lidí rozdílného založení v okamžiku pravdy, kdy se rozhoduje o všem. Je to obecně lidský příběh, který se dotýká lidského údělu nás všech.“ (citace z programu soboru) Hotel, zabydlený několika odlišnými typy postav s různými osudy, je jakýmsi místem čekáním na rozhodnutí, kam se člověk mezi životem a smrtí bude dál ubírat. Ti lidé to vědí, někteří tu smířeni se svým údělem domýšlejí smysl svého bytí, jiní odmítají přijmout jakýkoli zásah pod krustu své namyšlenosti, pod povrch povrchnosti. Soubor pracuje s vědomím smyslu hry, z každé situace je zřejmé, že herci přijali příběh za svůj a slouží mu na nejhornější hranici svých aktuálních dovedností a schopností. Bez vnějších okázalostí směřují k proniknutí do hloubky postav, jednají skutečně vespolně a spolu, situace vznikají přirozeně z tohoto jednání. Základní zdroj napětí spočívající v očekávání, kam kdo bude nasměrován, je stupňován spory mezi odlišnými pohledy na smysl života a jeho realizace a posléze i mezi tím, co se děje v reálu na zemi a jak je tím postihován život v hotelu (operace, potřeba náhrady srdečního svalu, aby tělo mělo funkční hnací pumpu, versus potřeba „dát srdce“, aby pohyb mého života nabyl smyslu). Představení hry Hotel mezi dvěma světy na POPADu dokázalo překonat i poněkud rozvleklejší místa, v nichž autor snad až nad míru podlehl své filozofující nátuře, udrželo si napětí, uměřenost, vhodné jevištní prostředky a hlavně a především zaujaté, pokorné a talentované herectví. A to je, pane režisére Antonisi Arabadzisi, nejen v mých očích záslužný a skutečně tvůrčí čin.
Inscenací Hotelu mezi dvěma světy letošní přehlídka končila a byla bezpochyby tím nejkvalitnějším, co přinesla. Nominace na národní přehlídku v Děčíně.