Texty: CHRISTOV, Petr: Kostelecký kostlivec aneb Mezi pohádkou a nahotou. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 37 - 38.

Kostelecký kostlivec
aneb Mezi pohádkou a nahotou

Petr Christov

Letošní regionální přehlídka v Kostelci nad Orlicí (26.–27. 3. 2010) se v mnoha ohledech nápadně podobala ročníkům předchozím, nicméně vykazovala místy znaky jisté setrvačné samospádnosti. Jako by se z ní mírně vytratila energie a skvělá atmosféra, která jí bývala vlastní. Také programově zhubla, tucet letošních představení se dokázal vtěsnat do pátečního odpoledne a celé soboty. Soubory však mnohdy po odehrání svých představení odjížděly zpět, jeden z nich dokonce ani nesetrval na diskuzní povídání o svém předvedeném dílku. Ne že by to nebylo na jiných přehlídkách běžné, v Kostelci však bývalo o poznání živěji a veseleji.
Po dramaturgické stránce přehlídka přesto nabídla až neuvěřitelně široké rozpětí divadelních žánrů, tvarů i přístupů – od recitace klasických českých děl (Gellner, Erben), přes pokus o autorskou inscenaci s intenzivní výpovědí o rodinných vztazích, slušný pohybově-zvukový skeč až k různě zdařilým studentským pokusům o hledání tvarů. Následující řádky se detailně zaměří na další inscenace, které si zaslouží větší pozornost.
Vřelé přijetí si zasloužila hravá inscenace S láskou na kordy (Studio Šrámkova domu v Sobotce, režie Lada Blažejová), v níž režisérka dokázala s věkově velmi rozmanitým souborem (cca 10–17 let) úspěšně představit několik starofrancouzských balad za použití tradičních principů lidového divadla. Radost a zaujetí herců i vtipné (často sebeironické) scénické řešení vyneslo souboru Čestné uznání za inscenaci. Poznamenejme na okraj, že technické a řemeslné nedostatky (například ve zpěvu) lze u některých typů produkcí takřka přirozeně omluvit, neboť jejich podstatou není snaha o předvedení dokonalého tvaru, nýbrž ochota (ve významu termínu: ochotnické divadlo) radovat se z vlastní práce, přičemž je důležité, že divadelní zákonitosti jsou (především zásluhou kvalitního režijního a pedagogického vedení) v rámci celku dodržovány a sledovány.
Přehlídka také nabídla dva velmi krátké, leč v obou případech inspirativní zážitky. Náchodský DRED nechal své diváky jednoho po druhém dojít do nedalekého kostela a uvnitř sakrálního prostoru jim poskytl prostor pro chvilkové zastavení dechu a tiché vybočení z běhu okolního světa. Dekalog: Svatyně je prožitkem bytostným a individuálním, sdíleným v lidském kruhu, přičemž ti okolo nejsou již ani herci, ale těmi, kdo sdílejí s námi daný okamžik. Takováto zastavení jsou bezesporu očistná. Krátké loutkové představení Jakuba Maksymova ze ZUŠ Jaroměř Kdo to byl? lze s trochou nadsázky v jistém smyslu také nazvat hledáním očistné pravdy. S plochými loutkami na stole odehraný příběh o krtečkovi, který se snaží dopátrat viníka aktu, po němž mu na hlavičce ulpěl cizí výkal, představil galerii několika zvířátek a jejich hovínek. Jistě, není to víc než hříčka, ale pobaví. A loutkářská práce s exkrementy a jejich produkováním je zde propracována velmi detailně.
Druhé představení J. Maksymova na přehlídce bylo autorským zpracováním Jiráskovy Lucerny, tentokrát pod symbolickým názvem Lípa. Miniaturní scéna s malinkými, shora voděnými loutečkami je ovládána s působivou směsicí samozřejmé dovednosti i fascinující ledabylosti. Kompletní scénografické řešení propojuje principem elektrifikace – vodník s blikajícíma očima, točící se mlýnské kolo, svítící lucernička, hrající housličky. Již tak stručný a vtipně krácený původní příběh v závěru ještě zhutní vstupem (loutko)herce, který je v telefonickém rozhovoru donucen (sponzorem? mecenášem?) představení zkrátit a vtěsnat do jedné minuty. Na úkor srozumitelnosti, tématu, sdělnosti. Na úkor všeho. Inscenace má tak v něčem podobnou strukturu předchozí práci souboru (Ve dvě na hruškách II.) – opět totiž propojuje literární příběh s vyšším přesahovým (globálnějším) tématem. Inscenace byla doporučena na Mladou scénu.
Zcela jinak, zcela originálně a snad i provokativně se představil soubor kolem Jana Mocka a Jana Hofmana, který tentokrát pod výstižným názvem Frei Körper Kultur (dříve například jako Teatro Hugo uvedli inscenaci Hugo) přišel s představením Ich tanze mit dir, du tanzt mit mir, wir tanzen im Vier, wir tanzen im Quadrat! S trochou nadsázky by se dalo konstatovat, že bylo dobře, že se představení odehrálo po desáté hodině. Sarkasticky je však třeba doplnit, že šlo o desátou hodinu dopolední. Diváci usedají do hlediště, v němž jsou židle zorganizovány velmi podivně, žádné řady, spíše shluky sedadel, některá dokonce obrácená zády k hledišti. Uprostřed pak pyramida z praktikáblů a židlí a na ní zvukařský a osvětlovačský pult. Na forbíně dívka ve výrazném, ba vyzývavém oděvu s nepřehlédnutelnými červenými botami na vysokém podpatku rytmicky pohybuje svými boky a zadnicí. Po scéně (ale nejprve hledištěm) se rozběhne čtveřice mladíků, vyrazí do prostoru. Pravidelné pohyby, podivné trajektorie. Pohyb získává na dynamice, jednání aktérů na intenzitě, energie pohybu roste, až je jeho logickým pokračováním série fyzických kontaktů mezi aktéry. Následuje hromadné vysvlečení z oděvů. Nahá čtveřice v prázdném prostoru s projekcemi. Nahá těla jako materiál, jako objekt, jako téma. Zadní stěna i samotná těla slouží jako promítací plochy. Nahota se později přenese i na dívku, stupňuje se tempo, přicházejí ale i okamžiky uvolnění… A na závěr nahotu pětice na scéně doplňuje nahota zvukaře a osvětlovačky, kteří sedí (a spoluvytvářejí představení) mezi diváky. Tato performance Frei Körper Kultur má parametry, které snesou přísná kritéria i ve srovnání s mnohými „profesionálními“ alternativními kreacemi. Má promyšlenou strukturu, citelnou výpověď a diváky nutí k individuálnímu vyrovnávání se s viděným a prožívaným. A bývá-li práce s nahotou i projekcemi mnohdy omšelou konvencí, pak zde jako by znovu získávala svůj smysl. Síla takovéhoto tvaru tkví v jeho aktuální síle tady a teď a nemusí nutně při příštím předvedení být identická, nicméně přesto byla „inscenace“ jednoznačně doporučena na Šrámkův Písek.
Dovolím si tvrdit, že největší devízou Audimaforu je právě jeho rozmanitost. Radost z roztomilého vyprávění s písničkami nelze racionálně a logicky srovnávat s až fyzicky prézentním prožitkem sledování nahých těl na scéně či s hraním si s Jiráskem. A přitom mladé divadlo se dlouhodobě pohybuje ve všech těchto sférách a nebylo by dobré, kdyby se uzavíralo pouze mezi tvary sobě podobné. Vzájemné poznání toho, co dělají ostatní, a také toho, co vše divadlo dokáže, mohou být ve spolupráci s otevřenou diskuzí k viděnému velkým přínosem mladým divadelníkům. Audimafor má v sobě pestrost a rozmanitost. Snad bude příští rok mít zase o něco víc diváků a účastníků k debatám, jako míval v letech minulých.