Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Kojetínská přehlídka úspěšně dosáhla plnoletosti. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 57 - 60.

Kojetínská přehlídka úspěšně dosáhla plnoletosti

Vít Závodský

Na prahu letošního jara, 16.–21. března 2010, stalo se centrum mikroregionu Střední Haná opět přitažlivým ochotnickým magnetem. Zdejší MěKS ve vstřícné spolupráci s hostitelskou obcí (její představitelé v čele se starostou Ing. Mojmírem Hauptem byli denně přítomni) uspořádaya 18. ročník tradiční přehlídky amatérských divadelních souborů (během let se jich tu vystřídalo na 170).
Na šestidenním Divadelním Kojetíně 2010 jsme viděli celkem 15 nastudování 14 souborů ze stejného počtu obcí čtyř krajů. První polovina a poté závěr přehlídky patřily amatérským i profesionálním hostům (Divadelní cestopis Divadélka pro školy Hradec Králové, Vogelovo Nejstarší řemeslo v podání přerovského Dostavníku, vítěz divácké ankety pohádka Ať žijí duchové od Hoffmannova divadla Uherské Hradiště, Křemílek a Vochomůrka i Gombárova hra Mezi nebem a ženou v provedení Malé scény Zlín, morytát Ryba ve čtyřech z DS J.K. Tyla Brodek u Přerova). Po nutném odmítnutí několika dalších zájemců posléze soutěžilo devět nastudování (o tři více nežli loni) účastníků pravidelných i debutujících, režírovaných ochotníky i divadelníky z povolání. Při zachování pochopitelné tematické různorodosti i žánrové rozbíhavosti a absenci studentských autorských experimentů mírně převažoval obecenstvem přednostně vyhledávaný rekreativní repertoár nad předlohami myšlenkově závažnějšími. Zásluhou spolehlivé organizace a propagace (mj. vyšlo sedm čísel mladými nadšenci připravovaného nápaditého bulletinu Divadelní Koječák) dařilo se v rozlehlém sále sokolovny udržet dobrou návštěvnost. Čtyřčlenná porota (Mgr. Miroslava Ernstová, Mgr. Petra Kohutová, Ing. Dušan Zakopal a předseda PhDr. Vít Závodský) každé ze soutěžních vystoupení veřejně rozebrala a nakonec udělila sedmnáct převážně individuálních, především hereckých ocenění. Přehlídka bez zřetelného „propadáku“ a se dvěma nadprůměrnými vystoupeními dosáhla jako celek solidní umělecké úrovně.
Dva soubory si vybraly z odkazu světové klasiky. Festivalový nováček, deset roků pracující DS Václav ze Zábřehu Václavova, sáhl po známé charakterové komedii osvíceneckého zakladatele dánského národního dramatu Ludviga Holberga Jeppe z Vršku. Bez patrnější snahy o tragikomický nebo filozofický výklad úpravy Jaromíra Pleskota nabídl režisér Josef König ve vyhovující scénografii místy trochu zdlouhavější a těžkopádnější interpretaci v duchu lidového divadla s písněmi. Jeho spolehlivým svorníkem byl diplomem oceněný výkon Martina Bureše, který titulní postavu švejkovsky vyhlížejícího neotesaného sedláka nezjednodušil do opilecké šarže a vybavil ji také dobráckou rozvážností a přirozeným kontaktem s hledištěm.
Osobitější pohled na Molièrova Lakomce zaměřilo pětašedesátileté Divadlo 6. května Holešov, které klasicistickou předlohou zároveň uctilo jubileum svého rodáka, významného hudebníka 18. století Františka Xavera Richtera. Zlínský profesionální herec Jan Nejedlý využil moderní překlad Vladimíra Mikeše pro dynamické, výtvarně strohé a kostýmově akceptovatelné nastudování s překotně se řítícím dialogem, částečně stylizované podle commedie dell’arte. Ve vyrovnané herecké složce se prosadili a odměněni byli mladý, výrazně maskovaný představitel vitálního Harpagona vytáhlého donquijotovského vzezření Jan Dobeš a Jiří Geher coby mužný Kleant.
Na veseloherní strunu hned úvodem zabrnkala hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín (60. výročí jejího zrodu připomněla speciální výstava) s populárním bulvárním textem současného amerického komediografa Kena Ludwiga Tenor na roztrhání, navazujícím na labicheovsko feydeauovskou tradici a zasazeným do hotelového apartmá meziválečného Clevelandu. Olomoucká režisérka Jana Nováková se zdatným přispěním kroměřížských hostů (ocenění převzali Bedřich Mokrý za titulní postavu rozmazleného italského zpěváka Tita Merelliho a Marek Machalík jako jeho nedobrovolný, ale úspěšný náhradník Max) námětově plytkou hru se záměnami osob proškrtala, předepsané živě zpívané operní árie vhodně nahradila nahrávkami a vedla i méně zkušené, leč snaživé interprety k hbitému crazzyovému stupňování jednotlivých výjevů.
Mladé osazenstvo Divadla Štěk a spol. Hranice, které před časem v Kojetíně zaujalo Genetovými Služkami, si poněkud překvapivě vybralo často vídanou prvotinu všestranného a plodného plzeňského divadelníka Antonína Procházky Klíče na neděli. Intriková veselohra s řadou nedorozumění, vyvolaných výměnou manželských partnerů při simultánních výstupech ve dvou panelákových bytech, prvoplánově nadhazuje dosti frekventované téma krize středního věku. Nicméně bylo příjemné sledovat, jak se s ním a jeho daleko staršími vícegeneračními nositeli docela přirozeně, v detailně rozklíčovaných situacích a s jemně recesním nádechem vyrovnávají talentovaní gymnazisté (herecká ocenění spolurežisérovi Ivu Macháčkovi a Petře Jelínkové).
Za žádný dramaturgický objev nelze ostatně považovat ani anglickou detektivní komedii s typickým slovním humorem Hrobka s vyhlídkou Normana Robbinse (přeložil Alexander Jerie), kterou si po loňském úspěšném provedení Nušičovy srbské satiry Paní ministrová zvolilo nyní padesátileté Divadlo U lípy Ostrava. Ve vcelku pečlivé scénografii a váznoucím temporytmu odvíjela se v režii Petra Rady poměrně zdlouhavá prezentace bizarních, postupně likvidovaných figur, které se příliš nedařilo stylově sladit (herecká čestná uznání Magdě Dymáčkové a Marcelu Stejskalovi).
Na dobrého koně vsadilo Divadlo Brod z Uherského Brodu, když se po předchozím přehlídkovém morytátu Ludvíka Aškenazyho Tonka Šibenice obrátil zkušený, tentokrát hrající režisér Roman Švehlík k inspiraci zábavně folklorní. Závěrem postního období rozpoutal s živou cimbálkou primáše Pavla Šupky a se spornějšími exteriérovými dotáčkami masopustní, vínem a slivovicí hojně zalévanou taškařici Vlastimila Pešky a lidového vyprávěče a literáta Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí aneb Fašank z věcí ludských. Spíše nežli populární televizní seriál posloužily tu za podklad dvě příbuzné, nářečím se lišící scénářové verze, jak je počátkem nového tisíciletí nastudoval šéf brněnské loutkářské Radosti souběžně v Uherském Hradišti a v domovském Ořechovském divadle. Při početném obsazení (většině z šestnácti pohybově a gagově disponovaných herců připadlo několik postav), v zarámování samozvaným vesnickým tribunálem, za uplatnění hravého principu „jenom jako“ a s neobtěžující snahou o zaktivizování hlediště odehrály se čtyři plnokrevně robustní, kompozičně propojené sekvence, vtipně pranýřující klevetné tetky, malicherné sousedské sváry, nadměrnou konzumaci „ankohólu“ i drastické výchovné metody tyranského otce. Bujaře rozverný, kolektivně stmelený a diplomem poctěný syntetický večer, neplagiátorsky napájený charakteristickou muzikální poetikou Ořechovských (Po všem hovno, po včelách med) právem vzbudil velký divácký ohlas.
K hudebním žánrům se hlásil také jeden ze tří reprezentantů původních autorských novinek – předloha herečky Jany Štěpánkové z předloňského přehlídkového vítěze, Divadelního spolku Kroměříž, nazvaná Jeptišky k výročí aneb Oslavy výročí založení Kláštera u nesmyslosrdných sester v Hobokenu. Pod tímto poněkud pitoreskním názvem se skrývalo – v návaznosti na někdejší „hronovskou“ inscenaci Goginových muzikálových Jeptišek – volné revuální leporelo patnácti kolektivních i individuálních dialogických, pěveckých a pohybových výstupů, propojených do jubilejní řeholní oslavy, jakoby neustále narušované nepředpokládanými komplikacemi. V režii dlouholetého spolupracovníka tentokrát převážně dámského ansámblu, člena Městského divadla Brno Ladislava Koláře, zrodil se v těsném, improvizační postupy předpokládajícím kontaktu (nechyběly vědomostní kvíz, tombola ani nácvik společného zpěvu) se spokojeným publikem, dvojdílný, vkusně zábavný a spontánně kreativní večer s živou kapelou, porotou po zásluze oceněný za vitální syntetický jevištní projev.
O přínosnou týmovou práci, přinášející tentokrát hlavní efekt především při vnitřním stmelování souboru, jednalo se rovněž v případě DIvadla Vizovických OCHotníků Divoch a jejich hry Vizovický zázrak. Bývalý umělecký šéf Městského divadla Zlín Dodo Gombár, jako dramatik již v Kojetíně známý, textově zafixoval a nastudoval nedlouho scénickou „skicu“ vycházející z typologie a životních zkušeností vícegeneračních aktérů. Za přispění oceněného skladatele a kytaristy Karla Dvořáčka jsme v minimalistické scénografii a s využitím tamních lidových písní sledovali jakousi polytematicky mozaikovou, temporytmicky rozkolísanou sci fi moralitu o lidech náhodně shromážděných na nádraží, ale svorně ztracených v současném světě, do jejichž osudů s chápavou laskavostí zasahovala dvojice mimozemských andělských bytostí (čestné uznání Zdeně Hábové za roli outsiderky Agáty).
Téhož dne přišla na řadu jiná novinka z valašské „líhně – Nevěsta z pera talentovaného režiséra a šéfa ostravského Divadla Petra Bezruče Martina Františáka. Připravil ji DS Jana Honsy Karolinka, kde měla r. 2005 premiéru také jeho poetikou spřízněná proslulá hra Doma. Literárně náročný ambiciózní text, možná volně přiřaditelný ke starší linii čepovsko-durychovské ruralistické tvorby nebo porovnatelný s básnivým jazykovým mistrovstvím Topolovým, zasloužil by si sám o sobě podrobnější analýzu. Převážně dřevěná, metaforicky cítěná výprava profesionála Jana Štěpánka, nefolklorní hudba Davida Smečky a rovněž výstižný podtitul „Odehrává se tam, kde jednou bude všude…“ odkazovaly na blíže nelokalizovanou vesnici v pohraničí, v níž se po vysídlení Němců nejprve usazovali přistěhovalci z různých moravsko slovenských krajů a poté „náplava“ neomalených chatařů, a kde tudíž nikdo nemá skutečné rodové kořeny. Autor fikcí umocnil v chalupě nalezené svérázné zápisky a v demonstraci osudů matky a dcery Javorkových využil plynulého konfrontačního prolínání časových rovin (především truchlivých padesátých let a bezohledně pragmatické současnosti) i snových představ. Neběžně autentické rustikální herectví v nepopisných kostýmech (diplomy převzali Miroslav Urubek za roli Učitele Bártka a Jaroslava Himmerová v postavě Anny, přičemž zde obětavě hrála též zlínská nositelka Ceny Thálie Helena Čermáková) tu i při drobných nedostatcích nabízelo přemýšlivému diváku širokou škálu naléhavých společenských i existenciálních témat – od rozličných podob rodinných vztahů v mezních situacích, narušených tradičních patriarchálních vazeb po hledání naší pravé identity v hodnotově rozklížené době. Promyšlená, místy až rébusovitě zašifrovaná obrazivá syntéza všech jevištních složek činila z Františákova diplomem poctěného opusu syžetově i emočně působivý počin.
Vítězem 18. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na celostátní přehlídku Divadelní Děčín 2010 se tedy stala inscenace Nevěsta DS Jana Honsy Karolinka. Druhé místo a 1. doporučení náleželo Divadelnímu spolku Kroměříž s nastudováním Jeptišky k výročí, třetí příčku (již bez doporučení) pak obsadilo Divadlo Brod Uherský Brod za provedení hry Slovácko sa súdí.