Texty: JAJTNER, Tomáš: Kdo nekokrhá s námi, kokrhá proti sobě. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 3 - 4.

Kdo nekokrhá s námi, kokrhá proti sobě
Na okraj divadelního festivalu JID 2010 (18.– 21. 3. 2010)
aneb O tvar a smysl regionálních divadelních přehlídek

Tomáš Jajtner

Tento rok jsem poprvé měl příležitost zúčastnit se regionálního divadelního festivalu. Pro přibyslavský amatérský soubor Muzikál jsem napsal a režíroval hru Parta prima pistolníků aneb Pocta rodokapsům. Přijeli jsme s mnoha očekáváními, hlavně jsme ale chtěli zakusit atmosféru tvůrčí divadelní dílny. Chtěli jsme být na místě, kde se lidé těší z divadla a z vlastní práce.
Představení jsme odehráli s živým ohlasem a čekali jsme na rozbor poroty ve složení Tomáš Žižka, Jakub Hulák a Dominika Špalková. Předesílám, že už z rozboru předchozího představení jsem měl značně rozpačitý pocit: porota nevystupuje s žádnými poznámkami, analýza představení nemá žádnou strukturu, žádné pevné body, rozbor se nesmyslně vleče. Celé to má tvar jakési sousedské debaty s ostatními diváky, kterou porota příležitostně obohatí nejasnými náznaky či poněkud lacinou kritikou nedostatků, které jsou každému zřejmé.
Pravým důvodem napsání této úvahy je ovšem zkušenost z rozboru našeho vlastního představení. Ten začal – trochu nečekaně – výzvou do fóra: „Tak se zkusme trochu inspirovat.“ „Inspirovat?“ pomyslel jsem si, ale dobrá. Opět žádné poznámky, žádný rozbor textu, který jsme nepochopitelně museli povinně odevzdat, nic. Porota chvilku mlčela, po čase vynášela potrhané soudy o tom a onom. Na otázky poroty i diváků jsme sice mohli odpovědět, ale nebylo vůbec jasné, co se přesně analyzuje: zda autorský text (proč ho nečetli???), jeho jevištní realizace, scénografie, hudba či co ještě.
Dominika Špalková se na mě obrátila s dotazem, pro koho zmíněné představení děláme. Nevím, kam otázka směřovala, na co se vůbec ptala – zda na to máme diváky, či co chce představení říct? Kolega Hulák dodal, že se občas bavil, ale jinak, že neví. Tomáš Žižka k tomu připojil poznámku, že by nebylo špatné, kdyby nám kulisy při představení padaly, bylo by v něm pak více překvapení. D. Špalková gestikulačně naznačila, co je to divadelní oblouk – což mělo zřejmě naznačit, co divadelní oblouk není a unavený kolega Žižka „rozbor“ uzavřel. Zřejmě bylo „analyzováno“ vše.
Upřímně jsem se na rozbor těšil – divadlem se bavím a zajímá mě, co si o mé práci myslí jiní. Zjistil jsem ale, že si vcelku nic nemyslí, protože je to nezajímá. Z atmosféry rozborů usuzuji, že o rozbor svých představení se zajímali i ostatní. Přesto – zkušenosti jsou stejné: žádné povzbuzení, žádná inspirativní myšlenka pro další práci. Porota svoji práci zřejmě pochopila tak, že aureola „umělců z Prahy“ je vyvazuje z jakékoli měřitelné práce při rozboru a hodnocení divadelních představení. Ba co víc: tato svatozář je natolik odděluje od obyčejných divadelních smrtelníků, že se o osud mladého divadla nemusejí vůbec zajímat. Celkem očekávaně byla opět doporučena tzv. „avantgardní představení“, ceny se dávaly „za situační provedení performance“ a jiné dopředu zřejmé věci. Co herectví, hudba, scénografie? Jako literární vědec také zjišťuji, že literární stránka divadelních představení je vytlačována jakousi domněle spontánní improvizací, která u studentských představení navíc často končí opravdu trapnou banalitou. Jakou představu o divadelní kultuře to má budovat v nastupující generaci, to opravdu nevím. Není dobré podporovat klasickou činohru, práci s opravdu kvalitními, klasickými texty? Nejde mi o to, zda má být doporučen ten či onen typ představení, ale jednoduchým srovnáním jiných regionálních přehlídek se ukazuje jeden nesmírně znepokojivý jev: typy představení se stále více přizpůsobují vkusu porotců, resp. trendů nejrůznějších aktuálních „kulturních trenažérů“. Nejhorší na tom myslím je, že se podvazuje iniciativa místní kultury a vše se začíná jednoduše glajchšaltovat podle předem rozdaných karet.
Myslel bych si, že smyslem divadelní přehlídky je právě toto tvůrčí setkávání, které by mohla porota dobrou, kvalifikovanou a opravdu poctivou prací dobře stimulovat. To se ovšem nestalo. Z opakovaných stížností různých kolegů se domnívám, že je to jev obecný a právě o to znepokojivější.
Má-li o hodnotě či nehodnotě práce toho či onoho rozhodovat porota, která se neobtěžuje udělat si ani ono příslovečné minimum poznámek, kde nejsou jasně stanovena kritéria, co a jak se hodnotí, kde porota nestuduje dopředu texty představení, postrádá hodnocení, potažmo i ona potřebná stimulace jakýkoli smysl. Myslím, že je potřeba mít i na poroty jasný metr a musí existovat i zpětná vazba. Je tedy nezbytné, aby byly hodnoceny i poroty, jinak se s těmito nešvary budeme setkávat stále častěji.
Jihlavský studentský festival připravený s obrovským nasazením a mnohdy s vypětím všech sil na straně organizátorů i účinkujících tak po sobě zanechává značně rozpačitý pocit. Kultura je vzácný statek a mělo by se o ni pečovat a ne ji zhášet kvůli čertvíjakým aktuálnostem.
V jedné ze svých akcí-performancí ze šedesátých let Milan Knížák vcelku laskavě vyzýval kolemjdoucí, aby kokrhali, tj. kokrhali s ním a s ostatními, a tvořili tak alespoň krátkodobé společenství. Verze inženýrů mladého divadla je ovšem jiná: kdo nekokrhá s námi, kokrhá proti sobě.