Texty: HULÁK, Jakub: JID 20-10 | Jihlava posedlá jevištěm. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 46 - 48.

JID 20-10
Jihlava posedlá jevištěm

Jakub Hulák


Na přehlídku studentského a experimentujícího divadla JID 20-10 jsem jel s velkým očekáváním. Akci provází pověst grandiózního čtyřdenního divadelního svátku, na který se sjíždějí mladé soubory z širokého okolí, aby si navzájem předvedly výsledky své práce a po večerech se setkávaly v rámci bohatého doprovodného programu. Mé očekávání bylo bohatě naplněno, i když mi má role porotce bohužel nedovolila, abych si celou přehlídku jen tak bezstarostně užíval a vychutnával.
Hned první den jsem pochopil, že je akce pozoruhodná už svým mimořádně širokým spektrem vystupujících souborů – od skupin s dlouhodobým pedagogickým vedením a zkušeným dospělým režisérem až po party nadšenců, kteří se dají dohromady pro jednorázový projekt motivovaný právě možností vystoupení na JID. A zajímavá jsou i čísla: 14 základních přehlídkových představení, 5 doplňkových (inspirativních) představení, 3 koncerty, soutěž v improvizacích, literární večer, raut, 4 divadelní dílny… K tomu ještě čajovna, kapela hrající u vstupu do divadelního sálu, hudebně-taneční znělka festivalu, přehlídkové noviny… a hlavně: dvě skvělé a krásné organizátorky celého megapodniku – Ivana Fexová a Ivana Veselá (matka s dcerou).
Z produkce souborů pracujících pod pevným pedagogickým a režijním vedením je třeba na prvním místě jmenovat inscenaci Magda L., 27 let, svobodná souboru Nebo co ze ZUŠ Jihlava (ved. Martin Kolář). Text Goldflamova monodramatu Červená knihovna je vtipně rozdělen mezi čtyři dívky, z nichž má každá zastupovat jinou stránku osobnosti hlavní hrdinky. Role Magdiných vážných známostí suverénně zastane jediný muž v souboru, nikdy ale nenaplní uspokojení náročné Magdy a nepoddá se její manipulaci, takže je nakonec vždycky nemilosrdně „odhozen“. To vše se odehrává v herecké i výtvarné stylizaci se sympatickým nadhledem, šikovně zvolený antiiluzivní princip s řadou zcizujících metadivadelních prvků umožňuje mladým hráčům poměrně věrohodně zachytit postavy různého věku a životní zkušenosti, aniž by kladl nároky na hereckou psychologii. To, že ke konci hry docházejí nápady, přičítám tomu, že souboru už nezbylo dost čas na dokončení inscenace.
Ukázkou přesné práce s divadelním znakem a vynikající skupinové souhry byl také Křik souboru Ambrozia z Hradce Králové (ved. Lukáš Kobrle). Soubor v krátkých situacích a obrazech rozehrává námět kratičké úvahy Roberta Fulghuma o domorodcích z Šalomounových ostrovů, kteří křikem kácejí stromy, a o nás, kteří křičíme na věci a na sebe zpravidla bezúčelně. Představení působí jako velmi zdařilý produkt divadelní dílny. Klipovitá struktura nezapře svůj původ v improvizacích a dramatických cvičeních a etudách, hraje se s minimem prostředků, ústředním scénickým prvkem jsou obligátní multifunkční štafle. K povýšení na divadelní tvar ještě krůček schází.
Na půli cesty mezi „dramaťákem“ a divadlem zůstává také soubor Pod maskou ze ZUŠ Fr. Drdly Žďár nad Sázavou (ved. Jana Mifková) se svým Poutníkem – zpracováním klasické pověsti o krysařovi. Představení se ovšem utápí v přibližnosti a obecnosti, žákům chybějí potřebné dovednosti pro zvládnutí dlouhých pohybových kreací, režijní řešení situací často působí vzhledem k věku aktérů infantilně a vyvolává u diváků nechtěný úsměv.
Vedoucí žďárského souboru si sama zahrála v představení ...jako by vyrůstal se zlatými stránkami zřejmě jednorázově vytvořeného souboru Haló! Zde nezbývá než konstatovat, že pokus o dramatizaci telefonního seznamu (vyvolaný podle slov souboru výrokem porotce loňského JIDu Jaroslava Stuchlíka) se nepovedl. Zlaté stránky se staly pouhou rekvizitou v nepřehledném (naštěstí velmi krátkém) jevištním hemžení, kterému zřejmě rozuměli jen samotní tvůrci.
Další ze souborů s pedagogickým vedením, Domino z DDM Pelhřimov (ved. Jitka Vachková) přijel do Jihlavy s pohádkami J. Š. Kubína pod názvem Poudačky aneb Buďte blaženi. Míra výtvarného a hereckého naivismu, popisnosti, ale i zdravého nadšení připomněla klasické ochotnické sousedské divadlo. Zvolený činoherní princip studentům neumožnil věrohodně zahrát dospělé postavy a insitní doslovnost často nechtěně obrátila lascivitu Kubínových textů ve vulgaritu.
Rozloučit se s přehlídkou JID přijeli i starší kolegové ze souboru Domino s kratičkým, podivně recesistickým vystoupením nazvaným A gulam rek I ponymok chuam pu. Poznámka „nesoutěžní“ uvedená v programu mi snad dovoluje tuto záležitost více nehodnotit.
Jako příjemné osvěžení zapůsobilo v neděli ráno představení Na čerta nejlépe s tmelem podle Václava Čtvrtka souboru Pod maskou ze ZUŠ Pelhřimov. Vedoucí Jitka Vachková měla tentokrát šťastnější ruku ve volbě neiluzivního rámce, díky němuž měly děti (tentokrát převažovali členové pod 15 let) šanci zachovat si svou přirozenost a bezprostřednost. Jen je škoda, že se situace zatím málo rozžívaly, děti musely zvládnout množství textu, ale neměly moc příležitostí k dramatickému jednání.
Tradičním účastníkem festivalu je Spoušť z Gymnázia Jihlava. Pod vedením Ivany Fexové se pustil do autorské hry rozehrávající aktuální téma realityshow, do níž je nevědomky vtažena skupina lidí. Jednoduchý příběh ale zrovna neoplývá dramatickými situacemi, jejich absence se „dohání“ vnějškovým hraním postav, úpornou snahou o komunikaci s diváky a občas až exhibicí. Sílu tématu příliš nepodporují ani hudebně-pěvecká čísla, která hru posouvají spíš na úroveň nezávazného kabaretu či revue.
Jak už jsem naznačil v úvodu, fenoménem JID jsou živelné divadelní aktivity středoškolských studentů. Přinejmenším domácí soubory zjevně vznikají a zanikají spolu s konkrétními projekty, možnost vystoupení na festivalu si ale nenechají ujít. Není to jistě náhoda, velkou inspirací je jihlavský rodák Jiří Havelka se svou Vosto5, ale i gymnaziální soubory Hobit a výše zmíněná Spoušť, z nichž řada příležitostných seskupení vzešla, a jistě také úspěšné jihlavské nezávislé divadelní studio De Facto Mimo.
Jako první z tohoto okruhu vystoupil na přehlídce spolek Čermi a jeho Houšť s představením Prdol. Se sympatickou vervou se chopil nonsensových textů Johna Lennona a našel pro jejich jevištní ztvárnění adekvátně „prdlou“ poetiku. Byť se souboru ne vždy dařilo povýšit slova nepopisným obrazem či metaforou a hře zatím chyběl jasný a uspokojivý závěr, smršť nápaditých a vtipných akcí, popěvků a „fonetických shluků“ dokáže diváka okouzlit, zároveň navíc skončí dřív, než by začala být jednotvárná. Je dobře, že tvůrci nepřistupují k Lennonovým hříčkám se zbytečnou pietou, i když je otázka, nakolik je šťastné, že úmyslně rezignují na jejich srozumitelnost. Z textů sice nezmizí záměrná deformace jazyka, „pod stůl“ ale občas spadne pointa nebo i celá zápletka.
Podobným přívalem energie jako Prdol zasáhla diváka také Myslivecká Odyssea souboru NUM (Jihlava). Přestože souboru nelze upřít invenci v budování ztřeštěného autorského příběhu, zdá se, že hlavním cílem je bavit diváka za každou cenu, a to tak dlouho, jak je to jen možné. Hráči zbytečně „tlačí na humor“, nepohrdnou navíc ani lacinějšími vtípky. Je ale spravedlivé dodat, že mohutná odezva vrstevníků (soubor ne náhodou zvítězil i v divácké anketě) stimulovala soubor k mimořádné aktivitě a neustálému přihazování.
Protože neznám pořadí, v jakém se tiskly jednotlivé verze programu JID, nakonec mi není jasné, jestli soubor Zewling theater s. r. o. (s rozumem ochuzeným) hrál představení nazvané Candida candida, nebo nebylo do poslední chvíle jasné, co vlastně uvidíme. Pro to, co jsme viděli, se mi spolu s mými kolegy zdál přiléhavý titul z programové brožury: Vzhledem k momentální situaci v souboru bude vystoupení překvapením. To, co se na jevišti odehrávalo, jako by v každém momentu bylo překvapením i pro samotné aktéry. Při projekci ankety o facebooku opakovaně selže technika, vzniklý prostoj vyplní úvodní píseň, rozjíždějící se muzikál ale nepokračuje – hra ještě není napsaná. Ani cvičené prase není k nalezení, hraje se nekonečná scéna na záchodcích a nakonec se ukáže, že ani odpadová roura nikam nevede… Je všechno tohle rozpačité, neumělé a trochu trapné vtipkování záměrné, nebo jen odráží bezradnost nedostatečně připraveného souboru? Nepochybně záměrné! Jen bych uvítal ještě krůček, malé doťuknutí, aby byl záměr čitelnější a já jako divák neupadal do opravdových rozpaků a pocitu trapnosti. Vím, je to staromódní názor. Pravda je, že ve mně zážitek ze Zewling theatru zraje s časem a možná nakonec uznám, že šlo o mimořádné dílo „geniálního diletantismu“.
Další, tentokrát už vysokoškolský jihlavský soubor Ochotní pro cokoliv vystoupil s představením Meandr revue. Základ tvoří pevná kostra příběhu, zbytek už je převážně záležitostí improvizace. Hra je silná jako zamyšlení čerstvě porevoluční generace nad problémem osobní svobody, téma se ale rozmělňuje v leckdy samoúčelných rozehrávkách a legráckách, hráči ne vždy reagují na impulzy svých spoluhráčů a vinou převažující statičnosti v druhé polovině začne být hra trochu zdlouhavá.
K seskupením nadšenců „jihlavského typu“ lze jednoznačně přiřadit i soubor Negatyv z Gymnázia Telč. Jejich autorská hra Databáze se ovšem nese v lehčím žánru a připomíná spíš pásmo televizních humoristických scének. Přesto je pozoruhodná napětím, které občas vzniká v kontrastu mezi neumělým hereckým projevem a použitými „hyperrealistickými“ scénickými objekty typu autentického stojanu autobusové zastávky nebo vtipně dlouhými prodlevami, kdy za zataženou oponou probíhají leckdy zbytečné přestavby scény. Spíš než o záměr jde ale bohužel zřejmě o kouzlo nechtěného.
Nakonec mi zůstaly dva soubory, které stojí poněkud stranou mimo dva základní proudy, které jsem se pokusil výše vymezit. Divadelní soubor Nahoď z Prahy vystoupil s hrou Alfreda Jarryho Ubu paroháčem. Přes obdivuhodně poctivou přípravu činoherní inscenace i energii vloženou do představení jsem si říkal, jak je dnes těžké inscenovat Jarryho, aby provokoval. Věčně aktuální téma nabubřelosti, samolibosti a opojení mocí sice zarezonuje s našimi Zemany a Paroubky, vinou stejnoměrné vehemence až přepjatosti, s níž aktéři od začátku do konce vykreslují své postavy, působí ale nakonec příliš plakátově.
Divadelní soubor Muzikál z Přibyslavi přivezl do Jihlavy představení Parta prima pistolníků aneb Pocta rodokapsům. Záměrně naivně veršovaný text, laskavě parodující westernové příběhy, je inscenován ve stejně naivně iluzivních kulisách, činoherní výstupy jsou střídány písněmi v podání pro tuto příležitost sestavené countryové kapely. V okamžiku, kdy divák pochopí nadsázku a záměrnou naivitu, začne se upřímně bavit, vzhledem ke stále neměnnému principu, statičnosti a časem až neúnosně dlouhému textu jeho zájem ale bohužel brzy opadne.
Spolu s Dominikou Špalkovou a Tomášem Žižkou jsme se rozhodli doporučit inscenace Magda L., 27 let, svobodná, Prdol a Meandr Revue na celostátní přehlídku Mladá scéna. Na Šrámkův Písek jsme doporučili soubor Zewling Theater s. r. o. s jeho těžko předvídatelnou performancí.
Není asi mým úkolem hodnotit na těchto stránkách doplňkový program z oblasti profesionálního divadla, ostatně jsem ani neviděl vše (Stand´artní kabaret divadla Vosto5 už mi únava nedovolila zhlédnout), přesto musím konstatovat, že v porovnání s monotónním pásmem banálních dramatických etud v představení Velmi společenské tance (Divadlo Disk) nebo s žalostně křečovitou a nevtipnou nápodobou poetiky a projevu Ivana Vyskočila ve scénickém čtení Michala Čunderleho a Jana Zicha u mě jednoznačně vítězí studentské divadlo.
Hotovým zázrakem pro mě bylo naopak vystoupení divadelního souboru Studánka pacientů místní psychiatrické léčebny, kde se téměř celý festival odehrával. Popletená pohádka v režii Dany Holíkové byla dojemnou ukázkou nesmírně citlivého a individuálního přístupu k pacientům, jejichž potřeby, možnosti i dovednosti byly respektovány a tvořivě využity v rámci divadelní struktury.
Program přehlídky doplnily praktické dílny pod vedením Martina Koláře (improvizace), Matěje Koláře (performance art), Jakuba Škrdly (maska), Michala Čunderleho a Jana Zicha (dialogické jednání s vnitřním partnerem).
JID je velká divadelní událost. Touha studentů stanout aspoň na chvíli na jevišti se tady zjevně šíří jako crack nebo extáze, rozhodně je to ale zdravější. Na jednoho (rozuměj diváka) to někdy může být až příliš, ale při zpětném ohlédnutí se vynořují jen samé hezké zážitky.