Texty: CÍSAŘ, Jan: Herecký Kostelec - Fitzli Putzli. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 34 - 37.

Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu přivezl inscenaci Fitzli Putzli, která je naprosto jiného rodu. Proti tradiční realistické poetice náchodské inscenace v ní existuje poetika postmodernismu ve své krajní rovině, jež navršuje protiklady, aniž by jevila jakoukoliv snahu je spojit, sjednotit. Jako vždy vyšel tento soubor z inspirace sporckovským barokem z Kuksu; tentokrát jeho výtvarnou podobou. Braunova socha Herkomana, symbolu všech špatných právníků, jenž měl pomocníka, ďábelského notáře Fitzliho Putzliho dovedla soubor ke scénáři, v němž barokní memento mori inspiruje současnou road-movie. Hrálo se venku za slušného mrazu, kdy mnozí z nás diváků vydatně promrzli. Do zasněžené krajiny před divadlem přijela autododávka a stanula v údolíčku, jež se plání, na níž stojí holé stromy, zdvihá k hřbitovní zdi, za níž vyčnívají vršky náhrobků. Tenhle scénický prostor byl pro vnímání tohoto červenokosteleckého představení zásadní, protože svým vizuálním dopadem výrazně posiloval onu barokní připomínku smrti, hledání pravdy, jež tu Fitzli Putzli koná v okamžiku, kdy jeho cestovní kancelář veze tři současné mladé úspěšné muže (symbolizující ovšem tři výrazné znaky Sporckovy osobnosti) nikoliv za vysněnou dovolenou, již si zaplatili, ale k poslednímu spočinutí. V tomto protnutí road-movie s barokní inspirací konečnosti žití se otevře hluboký protiklad, kdy umístění v krajině (není to samoúčelný efekt a soubor právem trval na tom, že i za mrazu bude hrát venku) posouvá inscenaci až někam k site specific; prostředí provokuje k reflexi i sebereflexi, bere do celku scénování elementární nedivadelní síly a genia loci. Uvidím-li toto představení v jiném prostředí, pak – předpokládám bude můj vjem zcela jiný, ale nelze se bez něho obejít. Leč: to, co se odehrává kolem auta, v něm i na něm je režisérem Petrem Haškem přesně nazkoušená inscenace a herci ji důsledně provádějí. Je to jakási ejzenštejnovská „montáž atrakcí“, kdy každá z nich je zcela samostatná, kabaretní lehkonohost některých jako by popírala vážnou až metafyzickou symboliku jiných. V tomto směru je to inscenace vskutku postmoderní, jež lze přiznat i jiné vlastnosti, jimiž se postmoderna vyznačuje. Především dekonstrukci, jež vytváří bariéru mezi světem a naším vědomím o něm. Neboť samostatnost oněch atrakcí nabízí nové a nové významy, nutí znovu a znovu od začátku pátrat po smyslu jednotlivostí a opět se vracet k celku jako velkému otazníku. Z jistého hlediska není věru snadné tomuto divadelnímu tvaru porozumět, ale ona scénická sugestivita, začínající už tím umístěním auta jako jeviště v krajině jako ve scénickém prostoru, dokáže přivést k prožitku, jež z nejrůznějších stran vypovídá mnohé o bytí člověka. Myslím si, že tato inscenace dospěla prozatím nejdále v hledání, jímž chtějí Geisslers Hofcomoedinaten vnést inspiraci barokní scéničností do současnosti (nominace na celostátní přehlídku Divadelní Děčín).