Texty: CÍSAŘ, Jan: Herecký Kostelec. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 34 - 37.

Herecký Kostelec

Jan Císař

Celkem 20 čestných uznání jsme udělili na Východočeské přehlídce amatérského činoherního divadla, jež se jako vždycky konala v Červeném Kostelci. Z těch 20 čestných uznání 14 patřilo hercům, jedno bylo dokonce kolektivní pro herečky z havlíčskobrodské inscenace dnes dost hrané hry Nejstarší řemeslo. Cen bylo 6, z toho 5 opět patřilo hercům. Nemívám ve zvyku nahlížet a hodnotit amatérské přehlídky oceněními, ale tentokrát myslím, že o něčem dost průkazně svědčí.
Těch 13 představení, jež jsme od 4. do 7. března viděli, nebylo jako celek nezajímavých – především rozpětím záměrů a směřování, nikoliv už divadelní kvalitou jednotlivých inscenací. Téměř vždycky něco chybělo k tomu, aby se dílo povedlo tak, aby nevznikaly otázky a pochybnosti. Ostatně: jedna jediná cena za režii a obdobně za inscenaci rovněž potvrzují, že se až na dvě inscenace nepodařilo dojít k neproblematickému scénickému tvaru. Jednoduše řečeno: tentokrát se východočeské činoherní divadlo prezentovalo především herectvím. Některé inscenace přitom nepochybně měly ambiciózní dramaturgické i režijní záměry. Např. pardubické divadlo Exil zvolilo titul nadmíru náročný Schwabovy Prezidentky. Mělo a má k dispozici tři velmi dobré herečky, které dosahovaly nadprůměrné úrovně. Bohužel však zůstaly svým stylem u realistické kresby bizarních charakterů, zatímco text nezbytně potřebuje dojít k celistvé extatické poloze, jež realitu přízemnosti pozdvihne k šokujícímu brutálnímu obrazu beznaděje a marnosti. Josef Jan Kopecký, jenž Prezidentky režíroval, má na svědomí také inscenaci vlastního autorského textu Obíračka, jejž napsal Hanze Gregar a do Kostelce s ním přijel Triarius z České Třebové. Opět šlo o náročný záměr. Vytvořit na půdorysu skoro-thrilleru obludné podobenství mafiánských zločineckých praktik. Zase však zůstalo jen u realistického vyobrazení běžného konání tří spřeženců, zatímco temně pochmurná atmosféra hrozivé situace byla ponejvíce dosahována hudbou. Takto bych mohl projít i všechny další inscenace opřené o méně ambiciózní dramaturgii. Ono kolektivně oceněné herectví havlíčkobrodského ADIVADLA ve hře P. Vogelové Nejstarší řemeslo rozvinulo osudy zestárlých služebnic lásky, zpodobilo vrstevnatou psychologií jejich povah a dovedlo je až k dojemnému odchodu ze života za doprovodu smrti. Ale ten text potřebuje ostré hrany, v nichž nechybí grotesknost, absurdita a černý humor, aby se zaskvěl v plné síle svého stylu a tématu. Jan Dvořák upravil nápaditě Goldoniho Poprask na laguně. Název Šrumec na laguně označuje přesně smysl této úpravy, ale šrumec se na jevišti nekonal. Zůstalo opět jen u několika temperamentních hereckých výkonů, které dodávaly inscenaci komediálnost a půvab. Takhle to vypadalo i ve většině dalších inscenací; vždycky v nich byli herci a herečky, kteří dodali inscenaci divadelní náboj, ale na fungující celistvý scénický tvar to nestačilo. S tímto problémem se v nějaké intenzitě a velikosti potkaly i inscenace Lakomé Barky podle Jana Wericha Vlasteneckého spolu Vlastík z Vrchlabí, Prstýnek paní Barnetové DS Maska z České Skalice, Fraynova Bez roucha DS WOKNO z Broumova a druhé představení domácího souboru NA TAHU Má žena si vyšla.
Zato Paměti Amorovy, inscenace, s níž na přehlídce „zaskakoval“ za soubor úpický, jenž nemohl hrát, domácí soubor NA TAHU, jsou v tomto směru příkladné. Jsem ovšem na tom s tímhle představením podobně jako lady Mary Worthley Montegueová, když v dopise z roku 1716 líčila slavnému básníku Alexandru Popeovi dojmy z představení, v němž vystupoval v roli Hanswursta zakladatel vídeňského lidového divadla Stranitzki. Přiznává, že se v životě tolik v divadle nenasmála, že Stranitzki ji přišel svým komediantstvím neodolatelný, ale o pár řádků dále je přímo pobouřena jeho hrubostí a nechutností. Nikoliv náhodou se odvolávám na tyto pocity chytré, vzdělané a osvícené anglické aristokratky při jejím setkání s lidovým vídeňským divadlem. Už jsem jednu inscenaci Vlastimila Klepáčka, neboť o něj jde hlavně a především, do této kategorie zařadil. Tentokrát je toto zařazení ještě oprávněnější. Neboť Paměti Amorovy jsou pásmo výjevů a výstupů, jež v komediální, možná by se dalo říci „bavičské“, poloze, která se nebrání použít jakýkoliv prostředek vyvolávající smích, zpracovávají s použitím známých historických předobrazů příběhy a příhody milostné. Je to jakási estráda se všemi možnými nectnostmi, jež takové produkce provázejí. Na druhé straně je však v představení to, co vždycky provázelo lidové divadlo: neskrývaná radost z provádění hry před diváky, s nimiž se právě skrze samo toto provádění komunikuje. Všechny triviality se tak zdvihají pro diváka k fyzickému radostnému zakoušení divadla. Platí to zvláště o panu Klepáčkovi, jenž si tohle lidové divadlo zase napsal, zrežíroval, vymyslel si pro ně i scénu a samozřejmě v tom hraje. A ať řekne nebo udělá na jevišti cokoliv, co se tak říkajíc vzpírá dobrému vkusu, tak to provede s takovou půvabnou bezprostředností, že mu všechno odpustíte, protože spolu s ním, ale i s dalšími herci, kteří tomuhle duchu rozumějí, zažijete rozpustilost hravosti, která je dána jen a jen herectví. Nemluvě o laskavosti, s níž se tu nahlíží i to nejbanálnější lidské činění.
Do kategorie „lidového“ divadla spadá tohle představení i tím, že se vymyká všem konvencím a normám „vzdělaneckého“ divadla – i zábavného a uvolňuje spontánně i bezohledně prazáklad scéničnosti: pohyb herce v divadelním prostoru. A také, možná, svým způsobem objasňuje, proč ráz letošní červenokostelecké přehlídky udávalo herectví. Režisérům se prostě nezdařilo sladit poetiku textu a jeho interpretaci s hereckým projevem, jenž inscenacím začal dominovat. Názorně to demonstrovala inscenace Ďyvadla Neklid z Voletin. Petr Vanžura se jako autor i režisér vrátil k textu Obraz na sekeru, jejž soubor hrál už v roce 2003 a znovu usiloval o to, aby jej realizoval v co nejlepší žánrové poloze konverzační komedie odehrávající se v horní střední vrstvě současné Anglie. Byl jako autor tentokrát zdatnější a úspěšnější v dodržování konvencí tohoto žánru, ale jako režiséru se mu v tomto směru méně vedlo v práci s herci.
A tak byly v Červeném Kostelci jenom dvě inscenace, v nichž se podařilo sjednotit všechny komponenty scénického tvaru. Náchodská divadelní scéna (doporučení na celostátní přehlídku Divadelní Děčín) sáhla po komedii Jiřího Šotoly Možná je na střeše kůň a potvrdila svou inscenací oprávněnost této přece jen trochu riskantní dramaturgické volby, neboť jde o text ze zcela jiné doby. Režisérka Ludmila Šmídová od počátku vsadila (i svou úpravou textu) na herce, připravila jim i scénografií scénický prostor, za níž inscenace dostala čestné uznání. Reálné a důvěrně zabydlené prostředí venkovské chalupy, v němž se přirozeně a spontánně dařilo zpodobit reálné a přitom divadelně přesvědčivé postavy. Což platí zajisté o trojici hlavních představitelů, která rozvíjí v mnohostranném a někdy i paradoxním střídání poloh, jemuž by možná prospělo poněkud více humoru, příběh stáří; pošetilého, zlostného, někdy opuštěného a osamělého, ale v gruntu moudrého, protože si váží života jako vzácné a nenahraditelné hodnoty a stále mu stojí zato o něj usilovat. Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu přivezl inscenaci Fitzli Putzli, která je naprosto jiného rodu. Proti tradiční realistické poetice náchodské inscenace v ní existuje poetika postmodernismu ve své krajní rovině, jež navršuje protiklady, aniž by jevila jakoukoliv snahu je spojit, sjednotit. Jako vždy vyšel tento soubor z inspirace sporckovským barokem z Kuksu; tentokrát jeho výtvarnou podobou. Braunova socha Herkomana, symbolu všech špatných právníků, jenž měl pomocníka, ďábelského notáře Fitzliho Putzliho dovedla soubor ke scénáři, v němž barokní memento mori inspiruje současnou road-movie. Hrálo se venku za slušného mrazu, kdy mnozí z nás diváků vydatně promrzli. Do zasněžené krajiny před divadlem přijela autododávka a stanula v údolíčku, jež se plání, na níž stojí holé stromy, zdvihá k hřbitovní zdi, za níž vyčnívají vršky náhrobků. Tenhle scénický prostor byl pro vnímání tohoto červenokosteleckého představení zásadní, protože svým vizuálním dopadem výrazně posiloval onu barokní připomínku smrti, hledání pravdy, jež tu Fitzli Putzli koná v okamžiku, kdy jeho cestovní kancelář veze tři současné mladé úspěšné muže (symbolizující ovšem tři výrazné znaky Sporckovy osobnosti) nikoliv za vysněnou dovolenou, již si zaplatili, ale k poslednímu spočinutí. V tomto protnutí road-movie s barokní inspirací konečnosti žití se otevře hluboký protiklad, kdy umístění v krajině (není to samoúčelný efekt a soubor právem trval na tom, že i za mrazu bude hrát venku) posouvá inscenaci až někam k site specific; prostředí provokuje k reflexi i sebereflexi, bere do celku scénování elementární nedivadelní síly a genia loci. Uvidím-li toto představení v jiném prostředí, pak – předpokládám bude můj vjem zcela jiný, ale nelze se bez něho obejít. Leč: to, co se odehrává kolem auta, v něm i na něm je režisérem Petrem Haškem přesně nazkoušená inscenace a herci ji důsledně provádějí. Je to jakási ejzenštejnovská „montáž atrakcí“, kdy každá z nich je zcela samostatná, kabaretní lehkonohost některých jako by popírala vážnou až metafyzickou symboliku jiných. V tomto směru je to inscenace vskutku postmoderní, jež lze přiznat i jiné vlastnosti, jimiž se postmoderna vyznačuje. Především dekonstrukci, jež vytváří bariéru mezi světem a naším vědomím o něm. Neboť samostatnost oněch atrakcí nabízí nové a nové významy, nutí znovu a znovu od začátku pátrat po smyslu jednotlivostí a opět se vracet k celku jako velkému otazníku. Z jistého hlediska není věru snadné tomuto divadelnímu tvaru porozumět, ale ona scénická sugestivita, začínající už tím umístěním auta jako jeviště v krajině jako ve scénickém prostoru, dokáže přivést k prožitku, jež z nejrůznějších stran vypovídá mnohé o bytí člověka. Myslím si, že tato inscenace dospěla prozatím nejdále v hledání, jímž chtějí Geisslers Hofcomoedinaten vnést inspiraci barokní scéničností do současnosti (nominace na celostátní přehlídku Divadelní Děčín).
To rozpětí mezi náchodskou a „kuksovskou“ inscenací plně potvrzuje to, co jsem označil za nejzajímavější rys červenokostelecké přehlídky: diferencovanost amatérského činoherního divadla východočeského kraje. Stejně zajímavé je, že v tradičně svrchovaně pohostinném prostředí Červeného Kostelce se vždycky pro každé představení nalezli pozorní a vstřícní diváci; i v deset hodin dopoledne. Což zřejmě svědčí o tom, že i vkus a divadelní zaměření diváků se diferencuje rovněž. Takže v těchto souvislostech se zdá být východočeské činoherní amatérské divadlo na správné cestě.