Texty: AS 2002, č. 3, s. 28, Milan Strotzer.

VOLÁNÍ PO OBEZŘETNOSTI A ODPOVĚDNOSTI

Desátý ročník národní přehlídky amatérského a činoherního a hudebního divadla v roce 2001 rozevřel svou náruč pro daleko větší počet souborů a jejich inscenací (z dvanácti na jednadvacet). Stalo se tak otevřením poděbradského FEMADu jmenovaným druhům divadla. Letos se tato možnost opakovala a se stejným počtem hracích míst se počítá i do následujících ročníků přehlídky. Tato skutečnost přinesla nejméně dva efekty. Jeden je nepochybně pozitivní, neboť skýtá možnost prezentace a konfrontace dostatečného počtu inscenací, a prostřednictvím rozborových seminářů rozšiřuje i vzdělávací funkci přehlídky. Druhý efekt vykazuje opačné znaménko a nechceme-li ho označit jako vysloveně negativní, musíme připustit, že je nejméně neefektivní a vyvstává jako problém k řešení.
O co jde. Jde o to, že rozšířený počet hracích míst vede odborné poroty krajových přehlídek k méně obezřetným rozhodnutím o tom, co nominují či doporučují na národní přehlídku. A tak se například v r. 2002 stalo, že jsme v programu FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče viděli inscenace, které by při optimální velikosti ok síta nebyly na půdu národní přehlídky vyzdviženy. Jejich, dle mého soudu, nepatřičné zařazení do programu přehlídky, která by měla předvést to nejkvalitnější a nejinspirativnější, má několik příčin. Tou hlavní je nekompetentnost odborných porot či nerespektování měřítek úrovně národní přehlídky, a to ať z neznalosti či z populismu. K tomu se namnoze pojí nedostatečná a zkreslující písemná i ústní hodnocení těchto porot, která jsou předkládána programové radě.
O kom konkrétně mluvím. V prvním případě o Studeneckém Harlekýnu, který uplatnil tři doporučení. Jedno z nich bylo realizováno, a to inscenace souboru SPoDiNa, gymnázia Orlová A pořád se točí aneb Dekameron autorek Hany Steberové a Jany Lukšové. Doporučení uplatnila porota ve složení: Miroslav Dědic, Ludmila Goldová, Petr Jedlička, Jan Krulikovský, Stanislav Macek a Iveta Vavrošová. Tento kolektiv nepomohl svým rozhodnutím ani souboru z Orlové a už vůbec ne smyslu národní přehlídky.
Nenapadá mne v tuto chvíli jaké mechanizmy uplatnit v propozicích přehlídky, aby se podobná situace neopakovala. M. Dědic a J. Krulikovský znají měřítka národní přehlídky a přeci se stalo, co se stalo. Nezbývá asi, než volat po obezřetnosti a odpovědnosti krajských porot a programové rady. A to nejen pokud jde o vážení návrhů, ale i pokud jde o působení na soubory, neboť taková nepatřičná účast může znamenat i konec práce souboru. Takovou zkušenost mám. Porota národní přehlídky nemůže měřit různými metry a musí pojmenovat co viděla objektivně a srovnatelně u všech souborů a jejich inscenací. Jmenoval jsem jen nejkřiklavější příklad. Otazník nad oprávněností účasti se klene i nad dalšími inscenacemi. Týká se to všech, kterým je svěřena odpovědnost za výběr. Jedu v tom taky.
Milan Strotzer