Databáze českého amatérského divadla

Texty: GREGAR, Alexandr: Fanda, svitavský Fanda! Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 41 - 43.

Fanda, svitavský Fanda!

Alexandr Gregar

Tento téměř bojový pokřik se ozval ve znělce nové východočeské přehlídky studentského a experimentujícího divadla & divadla poezie. Konala se 12. a 13. března v novém kulturním centru Svitav, v umně rekonstruované secesní industriální stavbě, bývalé textilní továrně. Část z deseti představení dvoudenního programu byla i v Divadle Trám, sídle svitavské Dramatické školičky.
K založení této krajské přehlídky vedlo pořadatele přetížení Kosteleckého Kostlivce (v Kostelci nad Orlicí), kde se dosud východočeské soubory z Královéhradecka a Pardubicka setkávaly. Loni se tam program nafoukl do téměř dvaceti představení a porota málem zkolabovala. Svitavy nabídly prostor pro soubory převážně působící v Pardubickém kraji, územní otevřenost využil i divadelní soubor Prkno z Veverské Bitýšky, který to má od Brna do Svitav coby kamenem dohodil. Navíc si vedl velmi úspěšně, jeho autorskou inscenaci s názvem Hra nakonec doporučila porota (Karel Šefrna, Jakub Hulák, Radek Šíp a autor článku) na letošní Šrámkův Písek.
Přehlídka mapovala úroveň „mladého“ divadla v tomto kraji. Viděli jsme opusy souborů utvářených v koncepčních vzdělávacích střediscích mládeže (mj. Dramatické školičky Svitavy), tradiční studentské soubory, v nichž se mění složení každým novým školním rokem, byť vedoucí pedagog zůstává (gymnázium Lanškroun) či spolčení mladých, kteří k sobě nacházejí cestu, byť jejich středoškolským letům již odzvonilo (Levitující pikolíci z Ústí nad Orlicí). Dokonce se vloudil i malý omyl, moravskotřebovský tradiční loutkářský soubor. Vzhledem k širokému zadání přehlídky jsme byli svědky tematického i žánrového „masakru“, naštěstí s inscenacemi na poměrně solidní úrovni, pokud tak můžeme označit i upřímnou snahu o osobitou divadelní výpověď, samozřejmě mnohdy s vyššími ambicemi než ukázal výsledek, úměrný talentu i zkušenostem.
Lanškrounští studenti ze souboru Škeble nastudovali parafrázi Homérovy Odyssey z pera svého kantora, Jana Střechy Lstivý Odysseus. Z jedné strany heroická činohra, z druhé recesistická studentská parodie, kterou, jak říkali, neměli v úmyslu, leč kouzlo nechtěného se dostavilo. Větší důslednost žánrová a osobitější „studentské“ převyprávění, umírněnost v rétorice bloudící množstvím textu, byť redukovaného a mnohdy aktualizovaného, by mohla provzdušnit (dvouhodinovou!) inscenaci.
Inscenace souboru Bez chlapa Dramatické školičky Svitavy i příbuzného souboru Doma ze svitavského gymnázia byly pokusem zmocnit se příběhu herectvím. Bez ohledu na to, že příběh má i svůj význam a poslání. V prvním případě se představením Vražda v dámské šatně pedagog Michal Kadlec dokonale netrefil. Téma žárlivosti a intrikářství v dámské šatně jakéhosi zřejmě profesionálního divadla podobnost s Goldflamovou hrou se nabízí – protagonistky nezvládly totální nezkušeností životní i hereckou a neuhrály víc než křeč na hranici trapnosti. Vystoupení nelze ospravedlnit ani tím, že se k tomu tématu dobraly dívenky samy. Být jejich vedoucím, rozmluvím jim to. V druhém případě inscenací Sestry sáhla vedoucí souboru Radka Oblouková po filmové inspiraci a nastudovala se třemi sympatickými (herecky slušně vybavenými) dívkami jevištní etudu o soužití tří sester, jejichž povahy a životní osudy nevedou právě k harmonickým vztahům. Nevyrovnaná, trochu zbrklá a nepřesně pointovaná inscenace sice pobavila místní publikum, ale neskryla nejasnosti, které nelze přičítat jen neusazenosti premiérového předvedení.
DS Ústecko-orličtí Levitující pikolíci kolem autora a režiséra R. Osmana vykročil na tenký let formálně i textově předimenzované inscenace Maminka čeká?!?, o problémech přátelství v marasmu společenských hodnot, ve frustraci a zmatcích spojených s dospíváním. Opulentní výrazové prostředky (i videoprojekce, stínohra) a snaha maximálně se vyslovit, však nakonec ambicím autora a režiséra neprospěly. Nelze pominout jeho výtvarné a divadelní cítění, avšak omezené herecké dovednosti souboru a nezkušenost se stavbou situací tento (úctyhodný) pokus o originální tvorbu zatím neučinily přesvědčivým. Ale zaděláno je!
Představení moravskotřebovských ponechme historii. Snad jen, že takové soubory jako DS J. K. Tyla jsou na mapě českého amatérského divadla a není jich málo. Jejich ambice však sahají k vlastnímu potěšení, které tu více tu méně vkusně zasahují dětskou veřejnost, samozřejmě bez větší újmy na jejím zdraví. Soubor se hledá, ani své určení – loutkářský, činoherní – zatím nemá jasné. Ale pracují v něm pěkní mladí lidé, kteří se možná v amatérském divadle najdou.
Irena Truhlářová z Vysokého Mýta je neúnavnou hledačkou divadelních prostředků. Nejen v činohře (litomyšlské Zámecké divadlo), ale i v žánru divadla poezie. Práce se souborem Šalmaj a jejich zpracování barokní balady G. A. Burgera s názvem Krajina stínů a temných vášní je výtvarnou a pohybovou vizualizací textu a jeho více či méně zdařilou interpretací. Jevištní podoba tématu odpovědnosti za zmařený život dítěte počatého z neopětované lásky (připomíná styl balad Erbenových) má těžký krok, úporná snaha o pohybové ozvláštnění inscenace ponechává diváka chladným. Inscenátoři se nevyhnuli konvencím, kterými se tzv. divadlo poezie hemžilo v minulosti.
Souboreček DivaLDO z Ústí nad Orlicí zůstal před branami lepšího výsledku. Představení, využívající dramatizaci Twainova Dobrodružství Toma Sawyera, přes jasný rámec, zvolenou poetiku a některé propracované výstupy odhalilo neusazenost tvaru a premiérové prohřešky. Prostě vše, co lze přičíst jakési zatím „work in progres“, která ještě nemá na to, aby obstála před divákem. Sympatickou snahou svěřenců zkušené pedagožky Markéty Světlíkové jsme zatím jen nahlédli do kuchyně dramatické výchovy.
Zcela razantním způsobem vpadl na svitavskou přehlídku soubor s názvem Docela starší skupina žáků ZUŠ Slatiňany, kteří však již školním škamnám odrostli. Pod dohledem vedoucí Alice Paurové se pustili do inscenace Goldflamovy hry Horror (z jeho někdejší série Biletářka, Jeden den ad.) z osmdesátých let, obludné grotesky o manipulaci, světě násilí a ceně svobody. Groteskně mučivé výrazivo soubor zvládal v přísně stylizovaném herectví, ve štronzech, v děsivé atmosféře evokované scénografií (znakovost černé a bílé v kostýmech i dekoraci, svícení, stroboskop), v kontrastních hudebních odkazech (Vivaldi, rocková hudba, Tom Waits i Carl Orff). Přes veškeré zaujetí tématem i formou se však inscenace drobí a znepřehledňuje, navíc díky inzerovanému zúžení tématu na domácí násilí se míjí i účinkem. Uznání zasluhuje, že se soubor do této nelehké práce pustil a jak při diskuzi uvedl i s velmi dobrým ohlasem mezi mládeží, pro niž své pojetí Hororu uvádí. Ocenit lze i divadelnost, hledání adekvátních scénických prostředků, metaforickou stavbu situací i hereckou disciplinu, soustředění na výraz.
Závěrečné představení Svitavského Fandy připravili opět místní. A dosavadní dobrý pocit z přehlídky nebyl umenšen, naopak. A opět Michal Kadlec v roli režiséra i dramatizátora, opět původně literární text Ljubena Dilova Krutý experiment, který Kadlec adaptoval pro soubor Bedřichové Dramatické školičky. Dva mladé páry plavící se na jachtě. Ráno po divoké pitce zjistí, že loď se vznáší v jakémsi mimoprostoru, v oranžové mlze, lodní šroub se otáčí ve vzduchoprázdnu, láhev vína má etiketu označenou rokem, který má teprve nastat. Na druhý den se ani nepoznávají, noc je vrací vždycky o léta nazpět… Kde jsme, co jsme, kam směřujeme, existujeme vůbec? Otázky po smyslu existence, člověk v mezní situaci – bytí jako „nepřetržitá bývalost“, Kafka, Camus, absurdita bytí… Možná, že až tak daleko vnímání inscenátorů nesahá, ale nastolená otázka inscenaci provází, sugestivně, téměř hororově, s notnou dávkou napětí, které udržují dobré herecké výkony, vystavěné situace i použití zvuku a hudby. Pro tuto komplexnost se porota rozhodla doporučit inscenaci na národní přehlídku Mladá scéna do Ústí nad Orlicí.
Z několika námětů na doporučení pro Šrámkův Písek se nakonec ve Svitavách rozhodlo ve prospěch Divadla Prkno z Veverské Bítýšky. Loni na Jiráskově Hronovu zaujali inscenací Společnost podle hry Eduarda Rovnera. Jeden z jejich protagonistů, Vít Jakubec, si tentokrát napsal vlastní scénář s názvem Hra. Dva muži se před civilizačními chorobami uchýlí na pustý ostrov, obydlený pouze racky s nimiž žijí v kontinuitě, což je samozřejmě po jistou dobu vzrušující, ale... Z racčích těl si postaví křídla, aby mohli odletět tam, kde by našli smysluplnější budoucnost – najdou ji? Inscenace klade řadu otázek po smyslu lidského života, schopnosti existovat ve společnosti, otázky etické, mravní i politické. Vít Jakubec se vypsal ze svých pochybností a obav. Na otázky neodpovídá, ale v klaunském nadhledu je vysílá publiku jako zprávu o našem bytí. V dvojici s Martinem Kulou hrají – komunikují – postavy hry, do hry lákají i publikum, snaží se je probudit, komentují, předvádějí, klaunují, až po smrt. Asociace rodí asociaci, gag střídá gag, suverénně uchopují své postavy způsobem improvizovaného a komentovaného herectví (doufejme, že po dalších reprízách ještě usazeněji). Vzpomněl jsem si při jejich produkci na legendární Srslení Borny a Duška. Z tohoto rodu je i vyškovská inscenace. Snad bude obohacením letošního Písku.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':