Texty: STROTZER, Milan: 34. Wintrův Rakovník v roce 2010 aneb... - Vnitřní démon. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 14 - 17.

Divadelní kolektiv Nová generace při DS TJ Sokol Lázně Toušeň jsem si pro ochutnávku nechal nakonec. Režisér souboru Filip Müller převedl do dramatické podoby málo známou povídku Václava Hraběte Horečka a inscenoval ji s věkově kompaktním hereckým kolektivem pod názvem Vnitřní démon. Jde o příběh mladého muže a jeho vrstevníků – maturantů, jímž je vyjádřen generační pocit panující v 60. letech, tj. pocit šedivé nekonečné životní banality, která ubíjí možnost žít smysluplný a plnohodnotný život. Müllerova dramatizace personifikuje alter ego hlavního hrdiny, krátí Hrabětův text, pomíjí jednu jeho sekvenci a spolu s ní příslušné postavy. Vypuštěny jsou i poslední řádky výchozí předlohy, jimiž autor ponechává příběhu otevřený konec a tudíž i naději v budoucnost, která nebude banální. Ono vypuštění a nevelká proměna v závěru Hrabětova příběhu ústí do zřetelného sdělení, že nás (novou generaci) opustila schopnost bojovat za své ideály, že je pohodlnější přizpůsobit se ve jménu okamžitého prospěchu.
Inscenace, jak její působení postihla Kateřina Fixová, vykazuje všechny znaky generačního divadla: námět, téma, jevištní zpracování a především kolektivní energii, se kterou se mladí aktéři staví za názor na svůj i náš svět. Inscenace, silná svou generační výpovědí, má svou nejslabší stránku v tom, jak nedůsledně nechává hlavní téma zamlžovat až psychologizujícími reáliemi základního příběhu, a to nejen v režijní, ale i scénografické složce. Tam, kde pracuje se znakem, se zkratkou, s komentářem, nabízí výsostně divadelní zážitek. Tam, kde se naopak prosazuje spíše popis situace, téměř iluze životu pravděpodobná, tam se divadelnost ztrácejí a divácká pozornost je tak odváděna od toho hlavního − jak náš „vnitřní démon“ ovlivňuje naše životy. Problémem, který inscenaci temporytmicky retarduje a který by stálo za to odstranit, je používání opony při snaze detailně popsat jednotlivá prostředí. Z hlediska hlavního tématu hry je toto realistické popisování prostoru nejméně důležité.
Zbavit se nedůsledností a zbytečného popisování prostředí není úkol nikterak obtížný, a tak lze věřit, že by výpověď souboru mohla zaznít ještě důsažněji na Divadelním Děčíně, kam byl soubor z Wintrova Rakovníka nominován. Zbývá doplnit, že Filip Müller byl oceněn čestným uznáním za dramatizaci a režii, že kolektiv souboru získal cenu za herectví a cenu za inscenaci.