Texty: STROTZER, Milan: 34. Wintrův Rakovník v roce 2010 aneb... - Hotovo. Konec! Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 14 - 17.

Slánská scéna obohatila přehlídku uvedením monodramatu Petra Turriniho Hotovo. Konec! Nastudování Turriniho hry je z hlediska dramaturgického, v kontextu dalšího repertoáru souboru (i přehlídky), počinem stejně chvályhodným jako odvážným. Peter Turrini, rakouský dramatik, jeden z nejznámějších a nejhranějších současných německy píšících autorů, představitel tzv. dramatiky šoku, v níž estetika hnusu, špíny, destrukce a drastičnosti je protestem proti předstírání řádu a harmonie, není u nás neznámý. Nicméně na amatérských jevištích se s tímto autorem nesetkáváme, a to z pochopitelných důvodů. Inscenovat jeho hry není jednoduché, vybočují totiž značně ze zažitých konvencí a stereotypů. O to záslužnější je počin Slánské scény, režisérky Michaely Chrapové (čestné uznání za dramaturgii a režii) a zkušeného herce Tomáše Votta (cena).
Turriniho monodrama je o úspěšném muži, který proplouvá životem, aby se přesycen vlastní bezproblémovou existencí ocitl v samotě bez opravdového živoucího lidského vztahu, v životě bez lásky. Je to obraz muže, jenž se v této samotě utápí ve snaze uzavřít se okolnímu světu. Jeho nerealizovatelné přerušení kontaktů s vnějším světem má pro něj pouze jedno východisko – rozhodne se napočítat do tisíce a zastřelit se. Režisérka i herec T. Vott přečetli a jevištně ztvárnili nelehkou předlohu v intencích autora a tématu jeho hry tak, že smysl a základní sdělení zprostředkovali divákům. Zřetelně akcentovali klíčové sekvence, podpořili realizaci monodramatu přidáním nezbytného partnera, jmenovitě postavy nazvané Ona. Soubor obdržel cenu za inscenaci.
Rezervy nastudování lze spatřovat ve výraznějším zpracování výchozí dramatické situace v expozici, ale i v budování situací ve struktuře celé hry, v jejich vršení. S tím souvisí i potřeba zřetelného zveřejnění vztahu přidané postavy k představiteli muže. Ta znesnadňovala divákům orientaci, mohla by ji však podpořit. Scénická výprava Jana Fanyho Fanty a Josefa Chodory (čestné uznání) vytvářela významotvorný hrací prostor, evokovala zahnání člověka takříkajíc do kouta. K úvaze je dořešení mužského kostýmu, mohlo by to navíc pomoci odstranit některé drobné prohřešky proti řádu hry a inscenace.