Texty: ZAJÍC, Vladimír: XVI. ročník Bechyňského perlení 2010. Amatérská scéna 2010, č. 1, s. 22 - 23.

XVI. ročník Bechyňského perlení
5. – 7. února 2010

Vladimír Zajíc

Perlení si stále drží pověst festivalu jak pro možnost zaperlení se inscenací, tak pro perlivou a výsostně nutnou možnost všech souborů si mezi sebou o zhlédnutém popovídat. Takže: kdože a jakže perlil na 16. ročníku, kam bylo z celkem šestnácti přihlášených vybráno devět představení.
DS Vltavan Týn nad Vltavou – Oldřich Daněk: Dva na koni, jeden na oslu. Inscenace postavená pro otáčivé hlediště v přenosu do kukátka odhalila, že režie má situace připravené a v mizanscénách vyložené, ale vztahy postav zůstávají povýtce verbální. Spíše jednají každá sama za sebe než vespolně, takže jejich motivace a následně téma jsou oslabené. Škoda, neboť tato hra je opět aktuální − možná dokonce aktuálnější než v čase vzniku − a režie L. Švehly navíc posiluje motiv naděje. Snad rozvolněnost způsobil přenos do jiného prostoru, ale pokud bychom představení brali jako generálku, je předpoklad, že za pět šest zkoušek bude výsledný tvar lepší o pětasedmdesát procent.
Divadelní sdružení Tyl Bakov nad Jizerou – Jaromír Břehový: Rejžák z Prahy. Hra oslovuje mnohá amatérská divadla pro jim dobře známé milieu jejich činnosti. Ne vždy však odhadnou síly na realizaci druhé poloviny, pseudopostmoderny, aby nezůstala pouze v rovině vtipné literatury, ale aby ji dokázali jevištně ztvárnit. Bakovští úspěšně text prokrátili, a i když se v pseudopostmoderně vydali cestou obecnějšího gestického popisu, v závěrečném dámském striptýzu šli v obraznosti nad autora. Představení vykazovalo dva snadno napravitelné problémy. Představitel Režiséra naladil zpočátku postavu tak výrazně, že neměla možnost jit dál. Ostatní zase v prvních minutách své postavy nehráli, ale hráli jeden každý svou představu o postavě. Kupodivu však náhle do postav vklouzli, takže motivy – vztahy – situace – téma byly naplněny a příběh jevištně zazněl.
Divadlo Banda o.s. Benešov – Pavel Němec: Amant. Inscenace byla již v AS probírána. Benešovští nezklamali a předvedli očekávaný standard.
DS Akakababa Kladno – Viliam Klimáček: Gotika. Soubor s věkovým průměrem 21 let si s Jakubem Císařem (režie a překlad) dal skutečně nelehký úkol. Beze zbytku platí, že vždy je lepší nastavit laťku výše a snažit se dosáhnout cíle, i když si při tom lze (jako v tomto případě) snadno odřít ústa, než pohodlně přelézat známé. Ale stojím si na tom, že přes všechny nemalé problémy, vyplývající z věku a mladistvého vzhledu interpretů, též beze zbytku platí, že se jedná o divadelní počin. Nejčastěji se v popovídání poukazovalo na klipovitost, ovšem nekonvenující klipovitosti textu; na absenci vztahů a na pouhá slova o vztahu; na nehraní o „syrovosti“, ale pouze jako o „syrovosti“; na dlouhé pauzy etc. Soubor určitě ví, jaký text si vybral a proč, a jistými dovednostmi vybaven je, takže je to otázka (vzhledem k věku interpretů) zvolené dramaturgicko režijní koncepce. Občas jsem vnímal snahu po dekompozici a destruktualizaci formy, tj. „obvyklého výkladu“. Netuším však, nakolik to byl záměr a nakolik náhoda, jak text v daných okolnostech zrealizovat.
Divadlo Kámen Praha – námět Petr Macháček: EÉliška kolem. Částečně improvizovaná hra jazzového typu, v níž jsou pouze připraveny standardy situací. Musím říci, že oproti jiným rádoby improvizacím jsme improvizaci Kamene na dané téma uvěřili. Jiná věc je, co s tím dál? O metodickém smyslu uvnitř a dovnitř souboru není pochyb, avšak jako inscenace-představení vzbuzuje jisté rozpaky. Mnozí z nás by raději byli uvnitř, účastnili se, než na EÉlišku pouze hleděli. Občas není slyšet, občas „kamenné vztahy“ nejsou čitelné či nefungují, rekvizity pozbývají nastoleného charakteru znaku, takže.... Ale jedno za zmínku stojí: P.B. Nejedlý a M. Skorvaga do stávající inscenační trademarky vnášejí člověčinu ryzí ražby.
DS Scéna Kralupy nad Vltavou – José Triana: Noc vrahů. Výklad Kralupských důsledně respektoval „masakr rodinný“, takže bez násilí, díky režii a hereckým výkonům, logicky v dalším plánu vyvstává i téma „masakru společenského“. Srozumitelná a současně metaforická inscenace − v žádném případě ale ne jednoznačná − nabídne divákovi orientaci v příběhu. Ovšem orientace v tématu (přehrávají si vraždu jako psychodrama či se na ni připravují ve smyslu, na koho to slovo padne) už je na každém jednom z nás. Na našich zkušenostech, touhách, vině, odpuštění, schopnosti či neschopnosti existovat sám se sebou etc. Inscenace v sobě nese tajemství a udržuje pocit nebezpečí především ve schopnosti herců v interpretaci rozlišit dramatickou postavu ve třech podobách/polohách trojnou dramatickou osobou. Pravda, občas v traverzu z já do JÁ docházelo k drobnému významovému šumu, ale to v dalším představení být nemusí, neboť se divadelně pohybujeme na hodně vysoké hrazdě.
DS Divná Bára Praha – Jiří Benda: Krteček. Podtitul autorské hry napsané režisérem na tělo hercům zní: Erotický psychothriller o skrytých stvůrách v hloubi duše. K tomu lze dodat, že nejspíše zapracovalo též podvědomí nabuzené balastem TV seriálů, které skutečně vážně problémy bagatelizují, a z pápěří vytvářejí psychickou depresi. Zdánlivě triviální text a tomu odpovídající zdánlivě triviální jevištní zpracování o všemožných, skrytých i zveřejněných manipulacích, které vnímáme i pomíjíme. To vše herecky zvládnuté a scénicky podané s ohromných nadhledem včetně odkazů na krtečky dětství i krtečky pochyb a vin. Pojem erotický zde nabývá groteskně tragické sinusoidy vyvolávající oprávněný smích doprovázený husí kůží. Samozřejmě lze hovořit o svého druhu minimalismu všech složek, přesto v síle, jíž oplývá jedině divadlo, Divná Bára nezklamala.
Dětskému publiku byla určena dvě představení.
A-Z Divadlo Milovice – Miroslav Varta: O bílém čertovi. Autorská inscenace naplnila logo svého uskupení skutečně od A do Z. Stejně tak od A do Z naplnila obě misky vah. Na jedné misce upřímnost a otevřenost ve snaze sdělit dětskému diváku přes divadlo, že odlišný se automaticky nerovná špatný/zlý, tedy opovrženíhodný a odsouzený k zániku. Na druhé misce při tvarování příběhu však téma utrpělo dost trhlin neuspořádaností textu počínaje a zahlceností použitými prostředky konče. Zdvojování až ztrojování „naučných“ informací; nepřesně artikulované oslabené vztahy takže padá řemen, občas matoucí motivace, stejně jako zcela nemotivované akce. Přesto nelze pochybovat o snaze a chuti souboru nalézat cestu od A do Z, což se projevilo nejen v jeho vstřícnosti při popovídání o viděném.
Divadélko Múzika Sezimovo Ústí – Karel Čapek: Doktorská pohádka. Jde o soubor složený ze studentů středních škol, tedy soubor s velkou průtočností členů. Přesto platí, že tento pouhý fakt nelze vydávat za omluvu nebo výmluvu, že podle toho divadelní inscenace vyhlíží. Nelze jím omluvit hlasový pitvor, a také ne použití písní, když interpreti neumějí zpívat, a další prohřešky. Snahu jako takovou Múzice upřít nelze, ale o snaze dostát břemenu scénicky sdělit příběh o kouzelníkovi dětskému diváku už pochybovat lze – přesněji řečeno: co se hodilo, to se použilo bez ohledu na řád a kontext.