Texty: AS 2002, č. 3, s. 3 - 4, Zdeněk Aleš Tichý.

Poněkud usedlý Kostlivec

Deset inscenací v podání sedmi souborů nabídla v polovině dubna přehlídka Audimafor aneb Kostelecký kostlivec. V klubu Rabštejn našli divadelníci příjemné zázemí, které dalo zapomenout na jisté nedostatky města v gastronomické nabídce pro přespolní. (Kupříkladu hospoda na náměstí měla sice i v sobotu otevřeno od božího rána, ale snídaně jaksi nepodávala…) Podobnou nedosycenost ostatně mohl pociťovat i ten divák, který od Audimaforu, jenž byl odrazovým můstkem pro Šrámkův Písek, očekával pestrou nabídku produkcí lovících ve vodách alternativnějšího ražení. Takových se tady našlo skutečně jen poskrovnu a dramaturgický rozptyl sahal od konvenční činohry až k loutkám či divadlu poezie. Nicméně právě tohle prolínání žánrů a jejich konfrontace kostelecké přehlídce docela slušelo.
Dominantní podíl v programu měly inscenace „hotových“ dramatických textů, s nimiž by se soubory mohly směle objevit (a některé to ostatně také učinily) i na přehlídkách usedlejšího typu. Platí to kupříkladu o lyrické komedii Claude-André Pugeta Bláhový čas, kterou nastudoval Divadelní soubor Vicena z Ústí nad Orlicí v režii Lenky Kaplanové. Parta mladých lidí na konci prázdnin si užívá náhlé svobody z rodičovského dohledu a prožívá první citová vzplanutí. Ustálené vztahy jejich mikrosvěta naruší nečekaný příchod pilota, jenž zde musel přistát kvůli poruše letadla. V inscenaci to trošku skřípe v dramaturgických základech – posun textu o šedesát let do současných reálií totiž v některých detailech působí až směšně: například pohoršení nad tím, že se dívka nechá oslovit na ulici od neznámého muže. Jinak se však Lence Kaplanové podařilo hned svou první režií zaujmout. Bláhový čas nastudovala jako příjemnou, svěží konverzačku a mladý ansámbl pod jejím vedením hraje s elánem a vytváří přesvědčivou atmosféru léta na hraně mezi dětstvím a dospělostí.
Ústeckoorlický ansámbl se v Kostelci představil i s dalším úspěšným režijním debutem – Jana Staňková si pro něj vybrala pět z Minikomedií Pierra Henri Camiho a uvedla je pod názvem Cami(áda). Camiho „neinscenovatelné“ hříčky jsou již dlouho vděčným materiálem pro fantazii divadelníků a nezklamaly ani tentokrát. Hrálo se ve stylu kočovných komediantů, kteří si vystačí se štaflemi, papírem, látkou, jednoduchými rekvizitami a kytarou. Pravda, propojení jednotlivých částí inscenace popěvkem, v němž se veršuje Camiáda/paráda, nebylo ještě dotaženo; vytváří-li se rámec v určitém stylu, pak by mělo k divákům dorazit sdělení, o čem vlastně ono zarámování je. A ke škodě představení byl poněkud odsunut stranou nosič cedulí oznamujících názvy hříček, respektive komentujících některé situace – jeho skvostně dekadentní výraz se přitom ke Camimu přesně hodí. Staňkové se ale podařilo vyřešit se smyslem pro divadelní obraz některá nesnadná místa předlohy – v Noci orgií v Nesleské věži tak orgie vrcholí půvabnou kankánovou scénou. Cami(áda) navíc přesně akcentuje autorův humor s groteskními černými odstíny - výmluvný je výstup, v němž oběť znásilnění (samotná režisérka) sedmdesáti halapartníky své zneuctění komentuje s nevzrušivou věcností žňového zpravodajství.
To režisér Martin Malínek, který přijel s dalším ústeckým uskupením – Občanským sdružením divadelních ochotníků, si zvolil text nepoměrně náročnější: Zvěstování Panně Marii od Paula Claudela. Zaslouží si především uznání za dramaturgickou odvahu, s kterou se pustil do hry, jež dokáže zamotat hlavu i zkušeným profesionálům. Uvažování o smyslu oběti a pokory a vůbec o věcech, které nás přesahují, bylo svým způsobem inspirující. Jinak však šlo o další inscenaci, jež je svým stylem notně vzdálená hledačskému proudu. Nejpůsobivějším prvkem v ní je způsob použití hudby skupiny Apocalyptica, která do rozvláčné disputace na křesťanské téma vnesla alespoň záblesk moderního divadelního myšlení.
Nejpůsobivějšího provedení z nastudovaných divadelních her se tak dočkal Drak od Jevgenije Švarce z repertoáru královéhradeckého Divadla Jesličky, který byl ostatně i porotou navržen k postupu na Šrámkův Písek. Režisérka Ema Zámečníková se soustředila maximálně na herce a skrze ně i na hlavní téma: co se děje s lidmi v čase po Drakově smrti… V jiných inscenacích používá Zámečníková opulentnější scénické prostředky, ale v případě Švarcova textu se jí střídmost vyplatila. Těží tak navíc i z působivého kontrastu k estrádnímu prologu celé produkce, který je poskládán z několika songů. Škoda, že se tahle písničková linie - například Heinrich má posléze i sólové raperské číslo - rozplyne a vrací se až ve finále s cikánskou melodií.
Jesličky jsou mimořádně plodné divadelní uskupení, a tak ani nepřekvapilo, když do Kostelce přivezly hned tři kousky. Dalším byla Carmen, kterou ve výhradně dívčím obsazení a s loutkami připravila Jolana Brannyová. Objevují se tady působivé nápady při kombinaci různých loutek a kostýmů, v práci s rekvizitami, Bizetovou hudbou i s bohatě členěným prostorem scény. Jistě, v inscenaci se nepodařilo plně obhájit její výhradně ženské obsazení a mužský element v ní funguje občas jako trapný kompars, což působí kontraproduktivně. Ale když si uvědomím, že tenhle kousek původně vznikl bez větších ambicí jako školní cvičení, tak klobouk dolů.
A do třetice všeho dobrého od Jesliček a jejich kabaret Všichni čekali něco jiného! Podivný, matoucí název, ale jinak šlo o zábavnou podívanou úhledně zabalenou do jevištního vydání časopisu, pod nímž je coby zodpovědný redaktor uveden jeden z jeho protagonistů Jan Dvořák. Jak už to u podobných kusů bývá – chce to ještě dočistit, provětrat, dopilovat, slabší čísla nemilosrdně vyházet… A tím víc by pak vyzněly originální gagy, skeče a písničky. Ať již jde třeba o reklamu na Sudetskou pečeť, pohrávání si s názvem časopisu Muž a smrt (kontrapunkt magazínu Žena a život) nebo skutečný hit číslo jedna, variaci na Houston: „Co by řek nám Brusel.“
Na programu Audimaforu se objevily i dvě jevištní adaptace poezie – stylově si však navzájem nepodobné jako den a noc. Přátelé Mojmíra Babáčka z Turnova vyrukovali s Tancem živlů sestaveným Romanou Zemenovou ze španělských přepisů aztécké poezie. Návrat do časů Opeřeného hada, k dávným příběhům lásky a úkladů moci, je zahalen do oparu bájeslovné vznešenosti. Jednoduchá scéna se dvěma zelenobílými pyramidami dává vyniknout exotice dřevěných loutek, slova pronášená s nádechem obřadního patosu provází hudba (bubínky a percuse) nenásilně evokující prastarou říši. Prolínání poněkud statických obrazů (loutky nenabízejí hercům pestřejší akci), vět a hudebních motivů se však místy rozpíjí až do nebezpečné monotónnosti sošné krásy, která ztrácí dráždivou chuť velkých vášní, o nichž vypráví.
Gymnázium Svitavy vsadilo na Šibeniční písně Christiana Morgensterna. A sehrálo je coby kultivovanou, poučenou inscenaci, v níž účinkující (s obligátně nabílenými tvářemi) text dílem ilustrují a dílem si v něm pro sebe objevují skryté významy. To vše za citlivé animace režisérky Radky Obloukové - pracuje se tady s jednoduchými rekvizitami (provaz či síť), v kostýmech se využívá symbolický kontrast černě oděného mladíka a bílých říz dívek, písničky živě provází vlastní rocková kapela… Sympatické na svitavském Morgensternovi je především, že studentský ansámbl nepůsobí jako hejno cvičených opiček a že si zjevně stojí sám za tím, co hraje. Jinak je ale třeba říci, že divadlo poezie tohoto stylu je již poněkud omšelé a podobně spíchnuté kusy jsou k vidění rok co rok na nerůznějších přehlídkách.
Svým způsobem tak v kontextu kosteleckého Audimaforu vyzněla jako cennější dramatizace Salingerovy prózy Kdo chytá v žitě, kterou uvedl v režii Zuzany Novákové DS (a)Maťák z Pardubic. A to přesto, že samotná inscenace naráží na pár úskalí, zejména co se týče (ne)fungování detailů v samotném převodu knihy na jeviště. Nováková děj přenesla do Prahy devadesátých let 20. století, ale prostředí podniků, v nichž se tady postavy pohybují, je až komicky nevěrohodné. Zajímavě však vyznívá zdvojení hlavního hrdiny – hrají ho dva herci, což umožňuje rychlé střihy mezi přítomností a minulostí, mezi realitou a fantazií. A co víc - téma generační vzpoury a hledání vlastního místa v tomhle šíleném světě je mladému souboru natolik blízké, že se tváří v tvář jejich čisté upřímnosti dá na nějakou tu chybu zapomenout.
Nejoriginálnějším titulem celé kostelecké přehlídky, který měl navíc i punc skutečné divadelní alternativy, se stal Dům lásky v provedení náchodského souboru DRED. Režisér a scénograf Ondřej Pumr sáhl po dramoletu balkánského spisovatele Miodraga Pavloviče v úpravě polského autora Andrzeje Kaszuba Pskiego a nechal mu vzplanout ve výhni vlastní divadelní obrazotvornosti. Absurdní dialogy mezi mužem a dívkami vykloubené z reality (o nose půjčeném jedné ženě, o tom, která je vlastně milenka a která sestra…) se prolínají se surreálnými výjevy, šlehajícími ohni a ryčnou balkánskou dechovkou, jejíž rytmus obtahuje magické obrazy do paměti jako hrot tetovací jehly. Inscenace tepe živočišnou imaginací a zároveň je na ní znát ruka režiséra, který promyšleně pracuje se světlem i prostorem a nechce se spokojit s prostředností. Pumrův Dům lásky tak kosteleckého „Kostlivce“ konečně vytáhl z ulity poklidné usedlosti a provětral jeho festivalovou kostru v poryvu undergroundu - o jeho nominaci na Šrámkův Písek nebylo nejmenších pochyb.
Zdeněk Aleš Tichý