Texty: SLAVÍK, Mirek: Pohled na některé inscenace Setkání divadel v Ostravě. Amatérská scéna 2010, č. 1, s. 28–29.

Pohled na některé inscenace
Setkání divadel v Ostravě

Mirek Slavík

Myslím, že stojí za to zmínit se z posledního, 25. Setkání divadel a lidí v Ostravě alespoň o několika vystoupeních, která byla inspirativní. Tím, co se povedlo, i tím, co se nepovedlo.
Především výběrem předlohy patřila inscenace Pyšné princezny dětského souboru Štěkadlo SVČ Opava mezi vystoupení, která se nepovedla. Dnes již kultovní filmová pohádka Bořivoje Zemana z roku 1952 patří do Zlatého fondu českého filmu především díky skvělému hereckému obsazení a díky dobře napsanému scénáři trojice Bloch, Kautský a Zeman a i přes ideologický nános doby, v níž vznikla, je učebnicovým příkladem typologie postav. Přijde-li před diváky skupina dětí ve věku 10–15 let s jevištní úpravou filmu, který jsme každý viděl dvacetkrát, jeho postavy máme uložené hluboko v paměti a některé věty z něho zlidověly, spouští to v našich hlavách představy a očekávání, s nimiž musí inscenátoři nutně počítat. Možná, že dětským divákům ani účinkujícím tyto konotace nevadí. Každý zkušenější divadelník i vzdělaný a kulturní člověk divadlem nezasažený ale začne přemýšlet, jaký je princip v úpravách textu pohádky, ve zdánlivě protismyslném obsazení hlavních postav, v aktualizacích, které jdou proti duchu a poetice nejen filmu, ale i původní pohádky Boženy Němcové, jíž se nechali scenáristé k napsání filmové podoby inspirovat. Je možné, že pro soubor bylo na počátku výhodné využít námět, který zná prostě úplně každý, domnívám se ale, že výhodnost volby námětu byla pouze zdánlivá. Nepodaří-li se souboru najít takový inscenační princip, který by původní podobu námětu posunul někam dál, nahlédl na ni jinak, než jsme byli doposud zvyklí, nebo třeba přestavěl jeho strukturu s jasným uměleckým záměrem, připomíná mi to snahu překreslit barevnými fixy Leonardovu Monu Lisu. Je to možné, nikdo to nikomu nemůže zakázat, jen nad tím nakresleným obrázkem naskakuje otázka, proč, sakra, nemalovat nějakou úplně jinou ženskou. Nejen z estetických, ale i etických důvodů.
Velké rozpaky diváků vzbudilo i představení Pradivadla Rýmařov Song pro dva aneb Každý má svého Leona Severského. Hudební komedie Neila Simona, uvedená na Brodwayi poprvé před třiceti lety, je příběhem o setkání známého a úspěšného hudebního skladatele se svéráznou, poněkud excentrickou začínající textařkou a o peripetiích jejich profesního i osobního partnerství. Rýmařovská inscenace má všechny nectnosti agenturní zájezdovky herců z oblastního divadla. O všech složkách inscenace, včetně herectví, se dá říci, že je to takový slušný průměr, ale také platí, že ve více než tříhodinovém představení se střídaly nekonečné dialogy s písněmi v kýčovitém hudebním aranžmá střihu dvojice Eva a Vašek, snad s rozdílem, že duo Eva a Vašek sice bez rozpaků vykrade ze současné populární hudby cokoliv, etika neetika, ale zpěvačka Eva alespoň dobře intonuje, což se, bohužel, o představitelce ženské role v rýmařovské inscenaci říct nedá. Přitom autorem hudební složky této komedie není nikdo menší než Marvin Halmisch, držitel několika Oscarů, snad nejžádanější americký autor filmové a divadelní hudby posledních desetiletí. Je jisté, že tříhodinová konverzačka se zpěvy pro dva herce je látka pro hereckou (režijní a muzikantskou) extratřídu, která divadelní čas na jevišti zorganizuje tak, aby tam nerostly palmy, a bude se pořád na co dívat. Rýmařovským se, bohužel, stalo, že jediným osvěžujícím prvkem inscenace byla skupina kulisáků, která v pauzách přestavovala scénu pokaždé v jiném oblečení.
K těm naopak povedeným patřilo vystoupení souboru Cyranovy boty Brno s inscenací Roztančené rytmy. Taneční divadlo pracuje se znakem, zkratkou, metaforou, a tím může být inspirací pro tvůrce ostatních divadelních forem. Tam, kde je poetika činoherního divadla zanesena balastem slov, gest, mimiky, scénických prvků a občasných extempore, tam musí být tanečník přesný. Rytmicky, významově, herecky, výtvarně. A tohle se Cyranovým botám daří. Nevadí ani to, že stejně jako v jiných neprofesionálních souborech této kategorie vedle sebe vystupují herci-tanečníci s rozdílnou mírou zkušeností a rozdílnou mírou dispozic pro tento druh divadla. Výsledný tvar je čistý, zajímavý a inspirativní, přesně z té kategorie, která při každém dosavadním ročníku byla největším přínosem ostravských Setkání.
Jedním z nejzajímavějších vystoupení bylo představení nejstarších členů Dividla Ostrava s názvem Vlak je připraven… Příběh je prostý: na předměstském nádražíčku neplánovaně zastaví vlak, který tudy jindy jen projíždí. Cestující vystoupí, čeká se, až bude možné pokračovat v cestě, pro ukrácení dlouhé chvíle místní přednosta stanice zorganizuje jakési seznamovací kolečko, fungující v divadelní poetice jako kabaret nebo série skečů, tanečních a hudebních čísel, ve kterých má divák možnost nahlédnout pod povrch toho, co je vystavováno na odiv. Objevují se různí kostlivci ve skříních, dávné křivdy a traumata, prohnaná rafinovanost skrytá pod maskou naivní nevinnosti, malé i velké touhy uchovávané kdesi v hloubi duše, to vše je hráno až na výjimky mimořádně dobře vybavenými členy souboru v retro stylu čtyřicátých let minulého století.
Inscenace vznikala jako divadelní projekt letního soustředění souboru, a jak už se to někdy stává, na cestě od prázdnin k vystoupení na listopadovém Setkání se poztrácely nějaké maličkosti, proto si divák, který na prázdninovém soustředění nebyl a třeba ani nemusí účinkující soubor znát, neví rady s věcmi, které jsou inscenátorům jasné, ale z představení se je nedozví – proč právě taková skupina Němců, resp. Rakušanů, proč na prahu 2. světové války, má-li ta volba postav a doby nějaký reálný historický podklad a konkrétní vztah k dnešku. Totiž, ať už inscenace vyšla z konkrétní literární předlohy nebo z vlastních nápadů, domnívám se, že jí, obrazně řečeno, chybí dveře, jimiž na začátku vejdeme do jejího světa a na konci ho zase opustíme. Sledovali jsme příběh Židovky, která až příliš dobře poznala, co je to rasismus, příběh manželské nevěry a mnoha dalších lidských selhání, existujících před sedmdesáti lety stejně jako dnes. A já jsem pátral v paměti, co jsem díky své německé babičce četl z německé literatury, jsou-li postavy ze hry nositeli něčeho typického pro německojazyčné prostředí nebo je-li jejich volba náhodná, a zůstal jsem jen u spekulací. I přes drobné nejasnosti, které jsem zmínil, se domnívám, že Vlak je připraven je jednou z nejlepších inscenací, které jsem od Dividla kdy viděl, a co už jsem napsal na jiném místě – pohybová, muzikantská i herecká disponovanost členů souboru je opravdu mimořádná.
Posledním vystoupením celého Setkání a pravděpodobně tím nejzajímavějším byl Koncert – písně a violoncello violoncellistky Evy Giny z Brna. Autorka a interpretka v jedné osobě nabídla mladým divadelníkům neobvyklý zážitek – písně fungující jako dramata psaná v notách. Každá ze skladeb, které publiku zahrála a zazpívala, jako by promlouvala nejen jazykem hudební sémantiky, ale i jazykem dramatu, jednak obsahem textů písní, jednak širokou škálou harmonických, dynamických i žánrových proměn. V každé skladbě jako by se setkávaly svářící se strany a protiklady, byly v nich peripetie, kolize i katarze, byla v nich cesta do světa vlastních představ a všichni vnímavější posluchači v sále té možnosti užít si cestování vlastní fantazií určitě využili. Po celou dobu koncertu Evy Giny jsem myslel na to, jak nesmírně zajímavé by bylo vzít některou z jejích skladeb, nechat se jí inspirovat a vytvořit podle ní divadelní inscenaci, jak nesmírně zajímavé by bylo, kdyby se stejnou skladbou nechali inspirovat činoherec, výtvarník, mim, tanečník, nebo básník a potom mohli výsledky svojí umělecké tvorby porovnat. Hudba Evy Giny v sobě spojuje prvky soudobé vážné hudby s inspiracemi z hudby etnické, rockové i jazzové, bravurní hra na nástroj, vynikající zpěv a vrozené komediantství nenechá nikoho z posluchačů na pochybách, že se setkal s interpretkou, která svým lidským i muzikantským ustrojením daleko přesahuje rámec klasické violoncellistky z divadelního nebo symfonického orchestru.