Texty: TOMAS, Karel: MUMRAJ! 2010. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 53 - 54.

MUMRAJ! 2010
(že by Mladé Umělecké Múzické Rozpoložení Amatérských Jedinců?)
Karel Tomas (s použitím části textů kolegy Brůčka a s přihlédnutím k festivalovému Zpravodaji)

Tak jak píše již kolega spoluporotce Josef Brůček na jiném místě v článku o Hobblíku, skládala se přehlídka studentského divadla Mumraj! z pěti představení. Ta představovala široké žánrové spektrum: od adaptované klasiky přes vážnou regulérní dramatickou tvorbu, modelovou hru, autorskou adaptaci klasické pohádky až po zcela autorské představení v tématu i formě:

DS POD MASKOU, Žďár nad Sázavou: Anna aneb Hlad těla a duše (Jana Mifková a kol.)
Dramaťák Gymnázia Šlapanice: Osiřelý západ (Martin McDonagh)
Divadelní soubor Štěk, Opava: Šípková (Daniel Kollmann)
LDO ZUŠ Františka Jílka, Brno: Muzikanti (Patrick Marber)
Divadlo Bedřicha Kaněry při Obchodní akademii Břeclav: Veselé paničky windsorské (William Shakespeare)

Šesté původně plánované představení, tedy Výprodej snů Studia Dům Brno soubor bohužel na poslední chvíli odvolal.

Inscenace Anna aneb hlad těla a duše (autor i režie Jana Mifková a kol.), jak sám název napovídá, se zaměřila na hlad, vyprázdněnost života dívky Anny, trpící v soukolí svého okolí i protikladných sil v sobě samé. Porota ocenila autorský scénář, který vznikl na základě improvizací přítomných pěti hereček, a to jak jeho téma, tak i zpracování. Inscenace odehrávající se na prázdné scéně předkládá příběh pouze mozaikovitě, některé informace jsou divákovi předávány prostřednictvím tanečně-pantomimických sekvencí. Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou zprvu čistě symbolické – a tomu odpovídá i kostýmování hereček: dvě černé, dvě bílé, jediná Anna je barevná. Zmítá se mezi svými blízkými – rodinou, přáteli, známými –, kteří v ní ještě podporují pocit vlastní nedokonalosti; Anna se snaží řešit situaci především proměnou těla, k níž ji má přivést hladovění, aby se tak přiblížila svým žurnálovým idolům. Divácky poměrně poutavá a sympatická inscenace končí zrodem nové Anny, která je spokojená sama se sebou, protože se rozhodla místo rozhodnutí se pro jeden směr soupeřící síly v sobě spřátelit. Ze symbolické Anny – obecné mladé ženy – se vyloupla Anna osobnost. Porota doporučila režisérovi vyjasnění pozic postav černých a bílých a vypuštění plakátového monologu v závěru. Nebylo možné zhodnotit kontext inscenace s jejím předchozím „dílem“, které bylo uvedeno v minulém roce na přehlídce v Jihlavě – jistě by však bylo zajímavé sledovat, jak se soubor a jeho témata vyvíjejí.

Dramaťák Gymnázia Šlapanice přinesl klasický text irského dramatika Martina McDonagha Osiřelý západ v režii Jaroslava Kotulána. Souboru se podařilo text ztvárnit originálně a zajímavě, přistoupili k němu „po svém“. Čtveřici dramatických osob prostřednictvím svých herců omladili, klíčový dramaturgický zásah pak spočíval ve velmi funkčním přepsání ústředních rolí dvou bratrů na role ženské. Bez použití dobově či místně určujících kostýmů a pouze s několika účelovými kusy nábytku a rekvizit sehráli podivnou grotesku o nenávisti dvou sester, z nichž jedna zabila otce, druhá je lakomá a sestřin čin tají, protože díky němu jí připadl celý dům. Sebevražda mladého seržanta, kterou svou ne-lidskostí sestry také nepřímo způsobily, představuje důležitý předěl: na jeho poslední přání si sestry (na čas) odpouštějí. U karetní hry se tak začíná odhalovat řada vzájemných naschválů od dětství do současnosti, za které se sobě omlouvají – samo omlouvání se ovšem postupně také začíná stávat aktem soupeření… Inscenace vynikala přesným temporytmem a kvalitními hereckými výkony všech čtyř protagonistů (s určitými nedokonalostmi v hlasovém projevu vedlejších rolí), které z ní učinily jeden z nejlepších diváckých zážitků letošního Mumraje. Existenciálně mezní situace dramatu soubor důsledně čte prostřednictvím vlastní zkušenosti, jsou pro ně prostředkem k osobní zpovědi.To ale na druhé straně představuje i limit inscenace. Scéna i vnější režijní prostředky jsou minimalistické. Herci i podle svých slov hledají smysl a platnost situací až jevištním jednáním. Díky tomu představení rezonuje s publikem s obdobnými etickými a estetickými zkušenostmi.

Volně postavená a vlastním textem přebásněná klasická pohádka o Šípkové Růžence pod názvem Šípková Divadelního souboru Štěk z Opava (režie Daniel Kollmann) přinesla ve své inscenační podobě více rozpaků a problémů. Jistě lze ocenit hledání nového vyjádření či výrazu, nové formy i nového jazyka pro tisíckrát obehrané téma. Soubor se vrhl na jakési ilustrativní převyprávění děje (s několika vlastními úpravami dějových motivů) ve zcela nově vytvořeném veršovaném textu, který vzdáleně připomínal (kvalitativně, lexikálně i z hlediska versologie) mnohem kvalitnější texty Františka Ringo Čecha. V tomto textu se velmi sympatický a mimo scénu komunikativní soubor nevyhrabal z ilustrace, vtípků a laciného předvádění poznamenaného vlivy (těch horších) televizních a agenturních produkcí „profesionálů“. Soubor má v sobě velký zejména herecký potenciál. Pokud se mu podaří oprostit se od infantilních textů a od nenápadité režie, může náhle svoji kvalitou vyskočit i mezi nadprůměrné.

Jednoduchá modelová hra o překonání nemožného, o vůli, optimismu a fantazii – Muzikanti Patricka Marbera v podání LDO ZUŠ Františka Jílka Brno (režie Jaroslav Vojáček) přinesla zajímavé otázky o prolínání tzv. „vážné“ hudby a divadla v činoherním žánru. Představení oslovuje zejména generačně spřízněné publikum. Na moskevském jevišti uklízí mladý uklízeč Alex. Jeho dávnou touhou je hrát na kytaru jako hudebníci z The Who (skladba The Pinball Wizard prostupuje inscenaci, a to i svým textem o vůli pomáhající překračovat zdánlivě nepřekročitelné hranice) – kytaru však nemá a učit se nemůže, ve chvílích samoty improvizuje na smetáku. Přijíždí britský studentský orchestr, který zjišťuje, že mu celníci na letišti zabavili nástroje. Jedná se o důležité vystoupení, po několika krizích a připomenutí textu Pinball Wizard se soubor na radu Alexe rozhoduje hrát druhou větu Čajkovského koncertu f-moll fiktivně bez nástrojů. Prožitek dirigenta a hudebníků přechází na koncertní publikum, orchestr má úspěch, jako výraz vděčnosti a nového přátelství koupí Alexovi novou elektrickou basovou kytaru. Souboru se podařilo vytvořit modelovou hru jasně a přehledně, se snadno čitelnými typy i významy. Herecky vyniká Alex, jehož ruština není dokonalá, ale na českém ochotnickém jevišti je její kvalita spíše výjimečná. Téma „hudby bez hranic“, „přenesení uměleckého prožitku“ a „překonávání a posouvání limitů“ předává soubor jednoduchými a čitelnými prostředky. Souboru bylo doporučeno zamyslet se nad temporytmem inscenace (dlouhé pauzy, nevyhrání některých rozhovorů, příliš dlouhé vystoupení orchestru bez divadelního rytmu) a nad rytmickou a fantazijní precizností pseudo-hudební produkce, jakož i odstranit řadu nelogičností.

Divadlo Bedřicha Kaněry při Obchodní akademii Břeclav si vzalo obrovské sousto: Veselé paničky windsorské Williama Shakespeara (v překladu E. A Saudka – režie Dana Vilímková). Toto sousto se zatím ještě nachází mezi zuby a pokračuje jeho žvýkání. Je znát, že se soubor ještě zcela nerozhodl, jakou interpretaci textu přinese – komíhá mezi úctou ke klasikovi, divadelně studentským „řáděním“ (v tom dobrém slova smyslu) na scéně a divadelním nadhledem s generačním autorským vstupem souboru (např. v taneční scéně s písní M. Jacksona Thriller Night). Mimochodem, té třetí roviny je v inscenaci nejméně, ale působí nejpřirozeněji, i divák při ní pookřeje. Interpretace klasiky s výsměchem určitým typům lidí (pseudohrdinskost poživačného rytíře Falstaffa, jazykové deformace postav představujících církev a vzdělání, apod.) je zatím ve své vrstevnatosti ještě nedopracována, u souboru s takovým potenciálem lze však předpokládat, že se nevzdá a bude ve své inscenaci dále hledat, experimentovat, narážet, ale že se mu bude i dařit.

Celkově lze úroveň přehlídky hodnotit jako velmi slušnou, přestože pět představení není moc, ale při propojení a proplétání se s Hobblíkem, a tudíž možností pro všechny soubory vidět se navzájem, setkávat se neformálně i chodit si vzájemně na diskuse (ne že by to všichni využívali, zde přísluší pochvala zejména souboru B. Kaněry z Břeclavi) jde o velmi dobrý model vzájemné inspirace a stírání rozdílů mezi druhy divadla. Díky.