Texty: RICHTER, Luděk: Setkání ve Strašecí 2010. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 17 - 19.

SETKÁNÍ VE STRAŠECÍ 2010

Krajská přehlídka studentského a mladého divadla v Novém Strašecí zůstala prima setkáním i poté, co vypustila z názvu ono "prima", neboť se z ní už nepostupuje na Prima sezónu v Náchodě, alébrž na Mladou scénu v Ústí nad Orlicí - a jako dřív i na Šrámkův Písek. Zůstala také přehlídkou hojně obeslanou a to inscenacemi vesměs na slušné úrovni - jakkoli výrazných špiček letos nazbyt nebylo.
Elektronická kostka domácího Divadla Mařeni a Pařeny je zajímavým pokusem o autorské divadlo. Snad pro přemíru slov, snad kvůli malému prostoru v němž se tísní nemalý počet herců a určitě kvůli chybějící práci s prostorem a fyzickou akcí vyznívá inscenací zatím spíše verbálně a staticky. Zvlášť když herci jsou začínající nováčci. Nejasná je funkce počítačové hry s kostkou pro dějovou zápletku a domyšlení si žádají i další dramaturgické otázky - mj. také to, zda se hlavní hrdinka nakonec jen pomstí záludným "kamarádkám", či dojde k nějakému hlubšímu poznání (a my s ní).
Pražský soubor Časumálo uvedl inscenaci Ve dvou aneb Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, tak proč jsme se doprdele museli potkat na Zemi?! Herecky dobře vybavený soubor předvádí tři povídky konfrontující ženský a mužský přístup ke světu. Nejasná je funkce průvodkyně, především její vztah k předváděným příběhům. Hlavní problém je, že jednotlivé epizody nepřekračují rovinu banálních anekdot ze života směrem k sdělení tématu
Dva mladí mužové, tvořící Divadelní duo TOŤ Praha, mají nepochybné lidské charisma (zvlášť pro děvčata). Jejich inscenace Autoskeptici vypráví groteskní příběh o dvou mladících, kteří žijí ve společné domácnosti z jediného platu, především však z odporu vůči automobilům. Když vyhrají v loterii auto, vyhodí ho do povětří, když vyhrají druhé, rozbijí ho na kusy, když vyhrají třetí, prodají byt, napůjčují si peníze, nakoupí benzín a odjedou na Havaj, aby se tam zúčastnili rallye, v níž lze vyhrát ještě lepší auto.
Nečekaný zvrat není nijak motivován a vyznívá jen jako absurdní naschvál, takže výsledkem je opět spíše série vtípků (jakkoli nonšalantně zahraných) než celistvé a srozumitelné téma. Lze též vytknout, že celý děj je obsahově i temporytmicky poněkud monotónní a použití rekvizit je značně nesystematické.
Jako příklad mladého autorského divadla by však inscenace (zejména po vyřešení zmíněných problémů) mohla být zajímavým příspěvkem Mladé scény, kam ji porota doporučila.
Antonín D.S. Praha uvedl dvě kratší montáže M. J. Švejdy. Krom jedné, resp. dvou židlí a sem tam nějaké rekvizity stojí vše jen na hercích. V Skorpil Intelektual Show jediný "titulní" herec provádí před námi intelektuální i tělesný striptýz (ten druhý jen do spodního prádla), v němž odhaluje svou sebeprezentaci pro veřejnost v konfrontaci se zranitelnou, chvějivou podstatou. V Partneři.cz prochází manželský pár v jednotlivých číslech či obrazech od zdánlivého souladu, avizovaného už písní Muž a žena, přes prázdnotu vztahu až po odpor, nenávist a rozchod.
Základní stavební principy a postupy jsou obdobné jako v předchozích inscenacích Kulturně divadelního spolku Puchmajer i Antonín D.S.: inscenátoři nás zavedou do určité vyhraněné emoce, nálady, představy a pak ji prudce zvrátí v pravý opak. Cílem je odhalování, rozkrývání a převracení zavedených představ, "pravd", klišé, frází, manýr, odhalování plytkosti velkých slov, sarkastická demýtizace celebrit, ikon, pojmů, nabourávání tabu..., často jejich řazením do nových, paradoxních souvislostí. Základní přístup je ironie a sarkasmus, pracuje se s šokujícím kontrastem protilehlých poloh, nálad, žánrů, stylů i jednotlivých slov, s absurditou spojování nespojitého...
Herecké provedení obou částí je adekvátní obsahu, žánru i stylu, který inscenátoři nastolují. Hlavním prostředkem je samo slovo, doplňované intonačními prostředky a minimalistickou hereckou akcí.
Otázkou je řazení obou částí: zatímco prvá je postavena na zajímavém střídání poloh, dynamiky hlasitosti i napětí, temporytmu i nálad, Partneři.cz jsou poněkud monotónní a přidušení v temporytmu i celkové energii, což se projevuje zvlášť v nedůrazném konci. Otázkou také je, nakolik jsou všechny verbální vulgarity funkční a nakolik jde už jen o provokující exhibici.
Klady však převažují, a protože šlo o nejucelenější inscenaci přehlídky, porota ji navrhla do programu celostátní přehlídky Šrámkův Písek.
Vagón Vagónovič V.A.D. Kladno vznikl pro jedinou příležitost a pro předem dané prostředí vagónu, odstaveného v kladenské Poldovce. To, že jde spíše o nahozenou etudu než propracovanou inscenaci, je stále zřetelné.
Koláž motivů z Bulgakova, Charmse a Zoščenka, mezi nimiž dominuje příběh předpovězené smrti pod koly tramvaje z Mistra a Markétky, je hrána kolem lavičky umístěné před vagónem a místy i v jeho okýncích. Vyvolává tak očekávání něčeho na způsob site specific performance - čerpání tématu ze specifického prostředí, poutajícího pozornost a vysílajícího svá témata, a maximálního využití tohoto prostředí pro konečné sdělení. Ono očekávání se však nenaplňuje: vagón je většinou jen pozadím, párkrát se v jeho okýncích objeví zpěváci, vypravěči či postavy, jednou je okénko využito jako okýnko kantýny a v situaci přejetí tramvají se pod něj hrdina vrhne.
Celistvý význam však není ani v ději, ani ve využití místa vyklenut a sdělen, stejně jako není příliš přesvědčivě sdělen důvod celé cesty z Lužné (původně Kladna) do Moskvy ve vztahu k příhodám v Moskvě a následného návratu.
Experimentálního zde mnoho není. Je tu však řada hezkých nápadů, slušně udělaných gagů i ona základní inspirace k využití možností specifického prostředí. Pro tyto klady navrhuje porota Vagón Vagónovič jako inspirativní představení (mimo hlavní program) na Šrámkův Písek.
Pražské Divadlo Potrvá zahrálo inscenaci Ofélie: Čas na lásku. Nejenom název, ale i postavy a základní dějové motivy odkazují k Shakespearovi. Inscenátoři však děj, jednotlivé postavy, jejich vztahy i motivace výrazně posouvají. Jednotlivosti jsou až plakátovitě zřejmé, bez tajemství, souvislosti jsou nepřehledné a celek nesrozumitelný. Nakonec z něj vyčnívá především nezdůvodněná vulgarita akcí opakovaných Oféliiných souloží, Horáciových onanií s vytrčeným mikrofonem apod. Nejasná je funkce dvou voskovcovsko-werichovských klaunů, kteří děj... vyvolávají? řídí? komentují? Nečitelná struktura dějové a významové stavby se pak promítá i do netvarovanosti stavby vnější.
Afinteatre Praha tvoří absolventi katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU Petr Jediný Novotný a Zuzana Macáková. Ti ve spolupráci s kytaristou Filipem Votavou odehrají sedm povídek a pět písní pod názvem Ona a On (4) se stěhují.
Textappealový pořad nabízí i jistou "dějovou" linii. A právě to vzbuzuje otázku: jsou postavy muže a ženy stále stejné, a jde tudíž o jediný příběh, nebo je to pokaždé jiný muž a jiná žena a dohromady jde jen o pásmo příběhů?
Měkký tón a pozitivní vyznění, evokující poetiku 60. let, byly pro většinu diváků po předchozím představení balzámem a vyvolaly uspokojení, u některých však vzbudily i pocit přelyrizovanosti a přílišné uhlazenosti, hrozící kýčem. Zřejmě i proto, že dynamika a temporytmus jsou poněkud jednotvárné a nepracují dostatečně s kontrasty či gradací.
Tím, jaký prostor si herci volí a svým pohybem vymezují, jakož i tím, že opakovaně přinášejí a odnášejí krabice od banánů (žel nepříliš jevištně zužitkované), navozují očekávání divadelní akce - jenže ta se nekoná, vše zůstává v rovině textappealového herectví slova a vyvolané očekávání zůstává nenaplněno.
Nezvykle pozitivní pohled na život a kvalitní hlasová interpretace jsou však natolik zajímavé, že se porota rozhodla navrhnout tento pořad do programu Wolkrova Prostějova.
Slánská Roztočená Vrtule nevycházela v inscenaci Hameln jen z Dykova Krysaře, ale i z několika dalších zpracování středověké německé pověsti. Není tedy na místě chtít po Vrtuli naplnění Dykovy předlohy, jež je ostatně pro mladý soubor ve své mnohovrstevnatosti těžko beze zbytku uchopitelná - i kdyby o to soubor usiloval. Pro doložení dramaturgických (a režijních) rezerv inscenace se však srovnání s Dykem hodí.
Zatímco Dyk klade na jednu misku vah nejen věrolomnost Hamelnských, ale i jejich přízemní chamtivost, ubohost, záludnost a jako vrchol zničení jeho lásky k Agnes a její smrt, a na druhou misku odvedení obyvatel Krysařem (který jde v jejich čele) do tajemné propasti, z níž vede cesta do ideální země sedmihradské (ano, může to být smrt, ale je to i naděje), Slánští kladou na jednu misku nesplnění smlouvy a nenávistné chování Hamelnských k malé žebračce a na druhou jejich plánovité paralyzování (jež si režie vychutnává v několikaminutových obrazech) a poté utopení, následované stejně chladnokrevnou krysařovou sebevraždou - jakkoli "oslazenou" proklamací o nové zemi plné klidu. Namísto očisty pro nový život tak nastupuje jen krvavá pomsta, což je na katarzi málo. To je velký - ale změnou akcentů řešitelný - problém inscenace.
Na druhé straně je tu však obrazivé vidění inscenátorů, jejich angažovaný postoj ke skutečnosti a viditelné přesvědčení o naléhavosti tématu zobrazovaných mezilidských vztahů a v neposlední řadě i kolektivní herectví s velkým citem pro souhru sborového projevu. A ke kladům patří i larvovité masky krys a jevištní práce s nimi.
Proto porota doporučila inscenaci do programu Mladé scény v Ústí nad Orlicí.
Poslední inscenací přehlídky byl Automat na přání souboru Nazabití při ZUŠ v Brandýse nad Labem. Text z pera členky souboru je už vzhledem k mládí autorky obdivuhodný - leč vyžadoval by ještě výraznou dramaturgickou korekci. Je totiž nejen upovídaný a spoléhající jen na slovo, ale místy i rozbíhavý. Za vyškrtání by stála řada situací i celých obrazů (např. sledování filmů v televizi nebo také - jinak dobře udělaná - jízda autem) a prokrátit by potřebovaly i dialogy všude tam, kde jsou zbytečné buď vůbec nebo proto, že se dají převést do fyzické akce. Už proto, aby jinak slušně vybavené mladé herečky měly naději téměř "konverzačkový" text zvládnout. Ale také kvůli vyváženosti kompozice (kolize za čtvrtinou inscenace svědčí o nadbytku realistické žánrové kresebnosti) a v neposlední řadě i kvůli zpřesnění logiky a věrohodnosti motivací, na níž závisí i téma a smysl příběhu; plakátovité "naučení" v závěru je nenahradí.
Luděk Richter