Texty: TOMAN, Petr: O Václava z Václavova 2009. Amatérská scéna 2010, č. 1, s. 24 - 25.

O Václava z Václavova 2009
Petr Toman
Třetí ročník soutěžní amatérské divadelní přehlídky „O Václava z Václavova“ se konal 20. - 22.11.2009 tradičně ve vesničce Václavov nedaleko Zábřehu na Moravě. Podruhé jsem měl to potěšení shlédnout všechna představení v roli porotce spolu se svými kolegy Lídou Lepšíkovou a Jiřím Anderlem. Úroda na divadelních prknech byla i letos bohatá…
Divadelní soubor Škeble při Gymnáziu Lanškroun si vytyčil nelehký úkol zpracovat epický příběh o putování Odyssea a jeho druhů. Dramatizace antické báje se ujal autor a režisér v jedné osobě, Jan Střecha, který zúročil své zkušenosti z loňské autorské hry Hotýlek a napsal pro mladý kolektiv hru s názvem Lstivý Odysseus. V ní sledujeme strastiplnou cestu Odyssea z Tróje na Ithaku v jednotlivých epizodách, které jsou víceméně samostatně uzavřené. Z této koncepce plyne výhoda ztvárnit každou epizodu jinými prostředky, ale zároveň také nebezpečí, že z neměnného sledu výstupů se stane stereotyp. Naštěstí se daří pozornost diváka udržet nejen nápady, ale především díky nasazení představitele titulní role, který je záchytným bodem v rumraji mnoha herců a postav. Jednoduchost scénického řešení, kdy staticky přítomné jsou pouze židle pro bohy sedící v pozadí, umožňuje snadné změny prostředí a bohům komentovat dění a v příhodných místech zcela „samozřejmě“ zasáhnout do děje. Největším problémem se jeví nedramatičnost textu, který obsahuje spíše monology než dialogy a nejlépe funguje tam, kde se podaří zkratkou vystihnout podstatu (a pointu!) bez dlouhého mluvení (což také lépe svědčí hercům). Příjemným odlehčením místy až příliš vážně hraného příběhu jsou odkazy na moderní dobu („Hej, vy tam s tím gyrosem!“), které hru nenásilně ladí do studentského divadla. Divácky nejatraktivnější (kromě závěrečného masakru) se jeví scéna s lodí, ve které divák sleduje její „stavbu“ přímo na jevišti a také se stává spolutvůrcem, neboť ztvárnění lodi (především pomocí holí představující vesla) jej přiměje zapojit fantazii. Více obdobně imaginativních prvků by inscenaci bylo jistě ku prospěchu.
Absurdní komedie Ať žije Pušón!, kterou přivezl spolek Blud v tyátru Bludov, si jako jedna z mála dnešních inscenací bere na mušku politiku a její zákulisní rejdy. Děj je situován do fiktivního městečka Pušón, jehož starosta ve snaze udržet v něm místní obyvatele využívá stále rafinovanější metody žádostí o dotace z Bruselu. Komika spočívá především ve vršení absurdností jednotlivých nápadů starosty, který neváhá jít až k vyhlášení samostatného státu Pušón a jeho „vojenské“ obraně ve čtyřech lidech. Většinu hry však působí mizanscéna poněkud staticky a je divák odkázán především na (dobrý) slovní humor, kterým je text prošpikován (mezi nejzdařilejší nápady mimo rámec slovního humoru patří využití pušónské vlajky na několik způsobů). Herci se velmi dobře drží předepsaných typů a naplňují dané úlohy, inscenaci však jednoznačně vládne starosta, který má největší prostor. Dikce hlavní postavy však se bohužel příliš nemění a vše, co říká, jakoby mělo stejnou váhu a význam, čímž temporytmus inscenace poněkud trpí.
Hořkou tragikomedii Plný kapsy šutrů, se kterou se představil Amadis Brno, již proslavil na českých jevištích herecký tandem R. Holub – M. Vladyka, a proto bylo zajímavé sledovat, jak si touto výzvou poradí (zkušený) amatérský soubor. Herecky jde o záležitost velmi náročnou, neboť oba protagonisté jsou prakticky po celou dobu na jevišti a střídají se ve hraní celkem dvanácti postav, přičemž hrají jednak každý svou figuru chudého komparzisty a jednak členy štábu amerických filmařů, kteří do Irska přijeli natočit velký „biják“. Stylizace i řešení scény jsou sice převzaté, ale přesto lze konstatovat, že po herecké stránce obstál Amadis se ctí (za což hovoří i cena za herecký výkon pro Ondřeje Buchtu). Humor se daří do hlediště předávat na výbornou, určité rezervy má druhý plán, který vypráví o smutném (jak jinak) „irském údělu“ – zde zatím inscenace nedovádí diváka až k závěrečné katarzi, jíž hra nabízí.
Z celé přehlídky byla nejnáročnější na realizaci hra Bez roucha, kterou si vybralo Divadlo Ve středu z Lanškrouna. Jde o divácky vděčný kus z divadelního prostředí, v němž sledujeme nejprve zkoušku a poté premiéru představení, ovšem pohledem do zákulisí (celá scéna se během přestavby skutečně otočí). Tato proměna umožňuje přiblížení divadelního procesu (či spíše jeho karikatury) a je také příležitostí k rozehrání celé řady komických situací, neboť o vztahy mezi herci jde především – kdo s kým spí, kdo na koho má pifku, kdo je otloukánek a kdo egoista atd. Náročnost inscenace spočívá zejména v nutnosti uhrát nejen „civil“, tj. postavy herců, ale také odlišit stylizované hraní nazkoušené komedie během premiéry. Vše se samozřejmě odehrává ve zkráceném divadelním čase, takže už jen nesrazit se na jevišti při rychlém střídání výstupů je solidní výkon. Precizní zvládnutí „choreografie“ je však pro tuto hru pouze nutným základem. Plné vyznění humoru bude úkolem pro další reprízy, kdy se inscenace jistě více usadí.
Divadelní odbor Sokola Litovel přivezl autorskou hru s tázavým názvem Už tu byla? Jejím středobodem je postava Dalibora, muže středního věku, jehož postupně navštěvují ženy rozdílného vztahu k němu: přítelkyně, bývalá žena, máma a babička. Do původně psychologické vztahové studie jsou postupně zapojovány prvky nadpřirozené až mystické (včetně odkazu na Toltéky) – do děje vstupuje záhadný řemeslník a po spiritistické seanci také zemřelý otec. Tím se sice hra získává na vrstevnatosti a umožňuje filozofické přesahy, avšak kvůli ne zcela ujednocené dramaturgii, která se týká jak motivací postav (kdo co chce a odkud kam směřuje) tak samotného tématu (máme jich na výběr několik), je v samotném závěru snad až příliš zakódovaná. Nutno však ocenit, že herci se zkoumání svých postav chopili se skutečným zájmem a díky tomu se divák mohl několikrát stát svědkem nekašírované opravdovosti a „bytí“ na jevišti.
Diváckým úspěchem přehlídky se stala vkusná komedie Prázdniny snů divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou. Text hry sice příliš nevybočuje z řádu konverzačních komedií, ale výtečná divadelní realizace tuto skutečnost odsunula stranou natolik, že s trochou nadsázky a netaktnosti vůči autorovi by bylo možné prohlásit, že libičtí vytvořili lepší inscenaci, než si text zaslouží. Zápletka hry vycházející ze vcelku banálního momentu, kdy jeden dům je pronajat několika zájemcům, slouží jako pouhá záminka ke klasickým eskapádám plným nedorozumění a záměn (občas se dokonce zdá, že se děj točí jen kolem nich a příliš se neposouvá). Spíše než situace tak lze mezi klady hry počítat humorné dialogy a prostor, který dává i menším postavám, takže téměř každá se může na jevišti „blýsknout“ vtipnou hláškou. Největší devizou inscenace jsou však bezesporu herecké výkony (nejen cenami oceněné ústřední dvojice Agathe a Jackquese) a z nich pramenící radost a energie představení. Cíl „pobavit diváka“ zde byl naplněn v tom nejlepším smyslu slova, což také diváci svými reakcemi hlasitě odměňovali.
Závěr soutěžní části přehlídky patřil Divadelnímu spolku Kroměříž s hrou Manželské vraždění. Navzdory nevýhodnému nedělnímu dopolednímu času se podařilo diváky zcela pohltit nejen díky jejich přesunu na jeviště, čímž vznikl komorní prostor velmi příhodný této hře pro dva herce. Věčné téma o soužití muže a ženy bylo v tomto případě podáno na podkladu téměř detektivní zápletky. Do bytu, v němž vše odehrává, vchází v doprovodu své ženy manžel s obvázanou hlavou a (údajnou) ztrátou paměti. Kromě vlastního rozkrývání problémů dlouhodobého vztahu, kdy se spolu s dvojicí noříme čím dál hlouběji do mužské i ženské psychiky, funguje výborně i udržování diváka v napětí pomocí otazníků – kdo muži zranění způsobil, kam až jeho amnézie sahá, zda se mu paměť vrátí atd. Hra obsahuje mnoho konfliktů odpozorovaných ze života, v nichž divák může najít i svůj příběh, a tak přestože se nakonec dozví, jak se vše odehrálo, hra nemusí ztratit na zajímavosti ani při opakovaném shlédnutí. Inscenace je postavena na hereckých výkonech a dlužno podotknout, že oba protagonisté do svých postav vpluli zcela samozřejmě a o existenci (problémového) vztahu mezi nimi nebylo pochyb. Přes herecké nasazení však představení scházela vnitřní rovina – často nebyl zřejmý podtext dialogů a divák byl nucen si domýšlet, co je míněno ironicky, co skutečně, a jaké emoce postava skrývá za tou kterou replikou. Soubor si však tohoto nedostatku byl vědom, a lze jej tudíž přičítat částečnému vyprchání obsahu inscenace v důsledku mnoha repríz.
***
Odborná porota udělila čestné uznání Jakubu Joklíkovi za herecký výkon v roli Odyssea v inscenaci Lstivý Odysseus, čestné uznání Růženě Šteflové za dramaturgický výběr hry Bez roucha, Jarce Webrové za herecký výkon v roli Mami v inscenaci Už tu byla?, Ivě Kevešové st. za herecký výkon v roli Nicol Flyingové v inscenaci Už tu byla? a souboru Blud v tyátru Bludov za uvedení současné hry s tématem politické satiry.
Cenu za herecký výkon získali:
Ondřej Buchta za role ve hře M. Jones: Plný kapsy šutrů
Jaroslav Brendl za roli Jacquese Perthuise ve hře F. Joffo: Prázdniny snů
Helena Vondrušká za roli Aghate Sidoux ve hře F. Joffo: Prázdniny snů
Jana Štěpánová za roli Lízy ve hře E. E. Schmitt: Manželské vraždění

Cenu za autorskou předlohu k inscenaci získal:
Jan Střecha za hru Lstivý Odysseus
Cenu za nejlepší inscenaci - sošku Václava z Václavova - a rovněž Cenu diváků si odvezl:
Divadelní spolek Vojan Libice nad Cidlinou za inscenaci F. Joffo : Prázdniny snů
***
Čestná uznání a ceny byly rozdány, snad alespoň jako symbolická odměna a povzbuzení pro tvůrce, a se všemi se těším na shledanou v některém z příštích ročníků sympatické václavovské přehlídky!