Texty: RYCHECKÝ, Saša: O pátém ročníku přehlídky školních divadel v Ostravě. AS 2002, č. 2, s. 46 - 47.

O pátém ročníku přehlídky školních divadel v Ostravě

I tento ročník připravilo a realizovalo DIVIDLO – divadelní studio Dramacentra Domu dětí a mládeže v Ostravě – Mariánských Horách. V letošním roce za vydatného finančního přispění Magistrátu města Ostravy a MK ČR, kterým bychom – jménem všech zúčastněných dětí, ať už vystupujících, či diváků – chtěli moc poděkovat! Ano: o peníze jde teprve v prvé řadě, protože jen díky uvedeným institucím jsme mohli zaplatit elektřinu, autobusy, fotografie, videozáznamy, ale i drobné svačinky a dárky zúčastněným.
Mnohdy jsme, jako pracovníci zařízení pro volný čas dětí a mládeže, ale i jako učitelé, vedoucí souborů, tlačeni nadřízenými úředníky k tomu, abychom si na svou činnost vydělali, sehnali peníze z příspěvků, darů… Nebudu s tímto nesmyslem polemizovat, jen bych chtěl zdůraznit, že bez neskutečné obětavosti, mnohdy na hranici sebeobětování, by žádné z představení dětského, či studentského divadla vzniknout nemohlo! Odměnou jsou nejen ony zprofanované, ale tolik pravdivé „rozzářené dětské oči“, ale i závist, pomluvy, každoroční psaní projektů, žebrání o každý příspěvek – a následné vyúčtovávání. Celá ta práce je pořád na hranici rizika. Nejsme účetní, nejsme ani obrněni proti nepochopení, pomluvám, vymyšleným závistivým poznámkám či sankcím těch, kteří s dětmi nikdy nepracovali – a když, tak mnohdy jen jako oni učitelé, kteří do školy chodí „do práce“ – a nějak těch pár hodin chtějí prostě jen přežít! A že jich není málo! O to více bychom si měli vážit všech těch děti opravdu vychovávajících! Kteří se jim opravdu věnují, pro které – i za těch tristních platových, rozpočtových i materiálních podmínek – je toto zaměstnání posláním, smyslem života, ne prostředkem ku získání platu. I těch druhých je pořád ještě dost – ale ubývají. Věkem, či rezignací… Co s tím? Snad ty zbylé oprašovat, a aspoň jim občas říci, že si jich vážíme! Nepracují pro sebe, pro svůj zisk a slávu, ale pro naše děti, pro budoucnost všech!
5. ročníku této nesoutěžní přehlídky se zúčastnily divadelní soubory čtyř mateřských, čtyř základních, a dvou středních škol, k tomu soubor DDM z Kopřivnice a dva soubory LDO ZUŠ. Celkem jsme viděli 16 představení ve čtyřech dnech, každé dopoledne bylo v sále kolem sta diváků, žáků a studentů nejen z vystupujících škol… I divákům patří dík, především pak ředitelům a učitelům škol za to, že svým žákům účast na přehlídce umožnili. Vždyť viděli své spolužáky, vrstevníky, kteří se s plnou vážností pokoušejí o něco tak složitého, ale zároveň nádherně kultivujícího, jako je divadelní tvar, představení, sdělení, výpověď…A mnohdy si mohli v těch na jevišti, ale i okolo něj najít svůj vzor, nový cíl!
K jednotlivým představením: Byla výborná, dobrá – i ta horší. Taková, kde se teprve všichni v souboru, včetně vedoucího, seznamují se základy divadelního řemesla, s jeho zákony, potýkají se s divadelním znakem, který nahrazují popisností a naturalismem, a to v kostýmech a nalíčení dětí, ve scéně, v herectví. Především ale zápolí s textem a jeho stavbou, s dramaturgií. Například Sůl nad zlato DS ZŠ Gorkého v Havířově či O kole se zlatými ráfky DS ZŠ ve Fryčovicích. Ale – poctivě s tím zápolí, hledají, slyší a slyšet chtějí! Na tuto přehlídku se přijeli všichni učit, vidět, porovnávat – ne vyhrávat! V jiných, už poučenějších představeních jsem hlavní problém viděl ve stavbě textu, neujasněnosti žánru, roztříštěnosti sdělení, a snad i v přílišné snaze o „modernost“ vlastní tvorby. Sem řadím vystoupení obou oddílů souboru z Kopřivnice, jak Nikdo vejce nikdy malomocné hmatem DS Semínko, tak Don Juan…? DS Vendelín. To prvé se vědomě snažilo odlišit od „normálního“ divadla, což se jim bezesporu povedlo, ale podruhé bych na to už nechtěl jít. A to, že druhé se snažilo o „parodii“, jsme pochopili až v diskusním klubu od hrajících – pak ale stejně: parodie čeho? Proti čemu? Co tím chtěli sdělit? Nevím…
Samostatnou kategorií byla představení dětí z MŠ. O všech se dá říci především jedno: je to výsledek systematické a poučené práce s dětmi, ve které necítíme ambice vystupovat na přehlídkách, vyhrávat a dělat si „čárky“ a „pověst“, ale poctivou, mravenčí práci s dětmi, textem, stavbou, zjednodušením – až do zkratky, s kostýmy, scénou, hudbou. Malé děti jsou zvláštní kategorie – každý zněžní a je potěšen, ale to, co jsme viděli, bylo i o divadle! Paním učitelkám z MŠ bych chtěl složit svou nejhlubší poklonu, opravdu nechápu, jak stíhají to všechno, co musí děti naučit, a ještě k tomu jsou takové, jaké jsou: skromné, neustále se vzdělávající, vstřícné, otevřené! Ze všech čtyř představení (O Popelce Specielní MŠ z Ostravy – Poruby, O Perníkové chaloupce, a co bylo pak… MŠ Klubíčko z Ostravy - Hrabové, Tři princezny MŠ Zelená v Ostravě – M. Horách a O kohoutkovi a slepičce) bych u každého vyzvedl něco jiného – tu živou hudbu, tu nápaditost v práci dětskými „herci“ a jejich přirozenost, jinde zase maňásky… Nejkomplexněji ale na mně působilo „Klubíčko“, které jsme pozvali jako hosty (a dárek pro soutěžící) i na Regionální přehlídku Dětská scéna 2002 v Ostravě počátkem dubna…
Představení DS ZŠ ve Staré Bělé u Ostravy Než poprvé zazvoní aneb Musíme tam všichni (jakoby muzikál z vlastní tvorby o sedmi obrazech) bylo dílem velmi zkušeného týmu divadelních nadšenců – učitelů. Pevně postavená struktura textu, který chce být i muzikálem, má jedinou nevýhodu: chybí metafora, zobecnění, zůstáváme pořád v prvním plánu sdělení jednoduchých pravd o tom, jaká je škola a co se v ní učí a děje… Ale je to nabité nápady, především hudebními a režijními, děti krásně zpívají. Jen jsou za chvíli unavené, jakoby neztotožněné s představením, které chtějí mít už za sebou… Trochu jsem si říkal, že jen předvádějí secvičené představy svého autora, svých vedoucích – učitelů, které nejsou už až tak jejich… Ale bylo to pěkné, dalo se na to koukat, chtělo se to poslouchat! Pokud bude místo, i je bychom v dubnu v Ostravě zase rádi viděli.
Oba parodující „kousky“ z vlastní tvorby souboru LOGEN Gymnázia Karviná (Tři kokosy pro Prachovku a Letník) byly zase naprosto „nepoškozeny“ jakýmkoliv odborným vedením. Studenti si vše vymysleli sami, jejich byly i kostýmy, scéna, výběr hudby, režie. Úctyhodný kus práce talentovaných dětí, ale nejvíce potěšilo, že byli PARTA! Věděli, co chtějí, věděli i to, že na své cestě mnohokrát prohrají, ale i to, že každá prohra bude posun dále, dopředu. Že neví, co je žánr parodie, jak na to? To se naučí. Nenaučí se vztahu k sobě navzájem a přes sebe i k divadlu. Nemusí - to vše už mají! A pro mě bylo potěšením, že si někdo už konečně nahlas dělá srandu ze všech těch „Mrazíků“, které se za poslední dva roky líhnou v českém dětském divadle.
A dostávám se k tomu nejlepšímu (a to i přesto, že nejde o „žebříček“, bych rád vyjádřil své osobní potěšení). Lékařka žížal LDO ZUŠ Petřkovice ukazuje, jak málo prostředků i času stačí pro hodně radosti. Jistě – drobnička, ale krásná. Zlatovláska DS „Malých“ ZŠ Fryčovice byla místy opravdovou radostí a vpravdě divadelním zážitkem i pro ty, kteří se divadlem živí. Bezprostřední, pravdivé a naplněné hraní si (otázkou je, nakolik je to vše opakovatelné, ale to je přece obecný problém dětského divadla: nevíme dne ani hodiny, stačí, když se děti špatně vyspí…). A Lojzička na motivy jedné z povídek Mikulášových trampot byla i v Ostravě divadelním tvarem, který zaujal, potěšil, překvapil, pohladil… LDO ZUŠ v Hlučíně je na moc a moc zajímavé cestě ke kvalitě pro radost diváků.
Závěrem nemám co dodat. Vše bylo napsáno úvodem a uprostřed. Snad jen, že DIVIDLANI udělali moc práce při organizaci, v UCHU, zpravodaji přehlídky a tak, a že se těšíme na 6. ročník Přehlídky školních divadel Ostravy a okolí, který bude v DDM Ostrava – Mariánské Hory zase v březnu, roku už dvoutisícího třetího!
Saša Rychecký