Texty: UHDE Milan: Iks znamenalo neznámou. ex Co na sebe vím II. Divadelní noviny 2010, č.4, s. 16

Iks znamenalo neznámou

Dalším divadlem, které spíš se sympatiemi než s výhradami pohlíželo na brechtování Mahenky, bylo amatérské divadlo poezie X. O výhradách nejspíš vypovídala má parodie, kterou ikska uvedla pouze jedinkrát v rámci jakéhosi „večera na přidanou“: parodie se jmenovala Poslední pěší, název byl odvozen od legendární První jízdní Vsevoloda Višněvského, za režiséra byl označen Miloš Zhyňž, a snažila se zesměšnit principy politického divadla i efektu zcizení. Ale zakladatel iksky Zdeněk Čecháček, absolvent přírodovědecké fakulty, měl k brechtovskému programu blízko a na inscenaci Kavkazského křídového kruhu se dokonce podílel jako asistent Sokolovského. V názvu iksky – vymyslil jej spolu s Radimem Vašinkou – byl použit nápad, který uplatnil E. F. Burian při pojmenování svého Déčka: k písmenu D připojoval poslední dvě číslice letopočtu, a to vždy o rok vyšší než rok přítomný, aby vyjádřil soustředění souboru a jeho vedoucího na budoucnost. Iks v názvu brněnském znamenalo neznámou, slibovalo hledačství a experiment. Se Zdeňkem mě seznámil jeho strýc a můj vysokoškolský učitel František Tenčík. Zdeněk mu říkal „strýčku“, ačkoli se mi zdá, že pokrevně příbuzní nebyli. Hned první den po mém návratu z vojny mě pozval na reprízu své montáže z díla Bertolta Brechta pod názvem My, bujaré pokolení.

Amatérští recitátoři na jevišti X 61 v tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Lužánkách přednášeli a zpívali na velmi dobré úrovni, ale hlavně mě překvapilo, že představení překypovalo humorem a vtipem. Brechtovu politickou angažovanost překrýval režisérův smysl pro legraci, parodii a pro zvláštní pojetí verše na scéně: Zdeněk se zjevně poučil na burianovském voicebandu a neusiloval, aby verš působil jako realistická promluva. Nekopíroval všednodenní intonace, nýbrž vytvářel nové, umělé, ale k mému údivu jevištně neobyčejně účinné. Neskrýval jsem nadšení a Zdeněk mi okamžitě nabídl spolupráci: měl jsem dělat něco jako dramaturga. Přijal jsem tím ochotněji, že se mi mezi účinkujícími na první pohled nesmírně zalíbila osmnáctiletá studentka chemie a matematiky na brněnské přírodovědecké fakultě a rozhodl jsem se vetřít do její přízně. Dodneška jsem přesvědčen, že za setkání s touto svou celoživotní láskou, která mi přinesla největší dar, jaký jsem kdy dostal, vděčím divadlu. Po tříleté známosti jsme se vzali a má spolupráce se souborem X trvala zhruba do svatby v roce 1963, tentokrát v tom však žádná souvislost nebyla, ani skutečná, ani pověrečná.