Texty: Uhde, Milan: Krajina jako námět pro oponu. Rkp. pro publikaci Malované opony českých divadel, 2009

Krajina jako námět pro oponu

Když jsem jako student pilně a nadšeně navštěvoval divadlo, nenapadlo mě, jak složitý spor může provázet představy o oponě. Zato hned po mém nástupu do redakce literárního měsíčníku Host do domu se časopis stal místem, kde jeden z takových sporů proběhl. Týkal se soutěže na oponu pro novou operní budovu tehdejšího brněnského Státního divadla. Vítězný návrh pocházel z dílny malíře Aloise Fišárka. Zobrazoval lesní krajinu. Proti tomu však protestovali někteří brněnští výtvarníci, kteří pro své stanovisko získali přední městské stranické funkcionáře. Les prý je úmyslně nadčasový, programově neutrální motiv, zatímco přednost měl podle nich dostat námět úzce politický: pocta dělnickému hnutí, které v Brně probíhalo, bylo krvavě potlačováno a nakonec zvítězilo. Tento námět se uplatnil v několika brněnských soutěžních návrzích. Spor hledal odpověď na otázku, kdo oponu objednává. Společnost? A kdo mluví jejím jménem? Odborná porota, nebo Městský národní výbor? Krajní, zároveň však rozumné stanovisko vyslovil tehdy Milan Kundera: Společnost má na oponu jediný objektivní požadavek – aby se dala vytahovat a spouštět. Každá konkrétnější představa je subjektivní.
Vzpomínám si, že jsem byl tenkrát toho názoru, že opona má být abstraktní, aby sloužila jak inscenaci komedií, tak i tragédií. Ale naši předkové z minulého a předminulého století zřejmě cítili, že motiv krajiny je nikoli neutrální, nýbrž silný a obsažný. Když jsem dostal příležitost prohlédnout si fotografická zobrazení návrhů opon, které tehdy pro česká ochotnická divadla zhotovili amatérští i profesionální výtvarníci počínaje místními malíři pokojů a konče renomovanými mistry, setkal jsem se s početnou skupinou děl, jejichž námětem byla krajina. Nebyl to zřejmě pouhý následek obliby, které se ve své době těšila krajinomalba. Krajina pro naše předky včetně těch, kteří se věnovali ochotnickému divadlu, ztělesňovala nepochybně vyšší hodnotu než pouhé zobrazení nejbližšího okolí. Byla výrazem ducha, který v ní přebýval, a měla vliv na povahu a charakter obyvatel. Naši obrozenci – a ochotničtí divadelníci k nim samozřejmě patřili - zastávali přesvědčení o hlubinné vazbě mezi člověkem a krajinou. Vedle nejbližších lidí, vedle jazyka a domácí kultury byla krajina důležitým poutem mezi člověkem a jeho vlastí. I česká hymna je krajinomalebná.
Krajinářsky pojaté opony pro česká ochotnická divadla oplývají tedy silným lyrickým patosem. Například opona pro Divadelní spolek Tyl v Železném Brodě, která pochází z roku 1923, je po té stránce zvlášť výmluvná. Vznikla společnou prací významných malířů Vlastimila Rady a Václava Rabase. Druhý z nich, přesvědčený a bojovný tradicionalista, zakomponoval do její spodní části motiv pasačky koz a náladou díla vědomě navázal na poetiku Maxe Švabinského a na jeho obraz Chudý kraj. Nejde přitom o symbolickou vidinu, nýbrž o realistický výjev, který vyjadřoval podstatnou vlastnost pojizerské krajiny, totiž její sociální charakteristiku. Sděloval divákovi, v jakém společenském a duchovním prostoru se odehrává divadelní představení, které navštívil. Ten patetický smysl pro řeč krajiny nevyčpěl, jen někteří z nás pozapomněli prožitek, z něhož roste.
Ať už byl Josef Dvořák přímým žákem Antonína Slavíčka, nebo se na jeho malbě učil jen nepřímo, pojal svou oponu pro ochotníky v Kameničkách jako krajinomalbu typickou pro první dvě desítiletí dvacátého století. Příznačný motiv cesty spolu s potokem a seskupením čtyř chalup sice využil slavíčkovské metody, ale malíř ji přizpůsobil tradičnější, konvenčnější stylistice v souladu s dobovým vkusem, který podle všeho spolu s ochotníky vyznával. Typické ozvláštnění vnáší do díla malovaný rámec dvojí předopony, který Cestu v Kameničkách povyšuje na poselství lásky k domovu. Stejný smysl má například opona pro divadelníky v Libochovicích. Byla pořízena v roce 2002 podle obrazu Josefa Antonína Zázvorky, který Libochovicko soustavně zobrazoval. I jeho obraz používá motivu cesty, ale prostředky dobově modernějšími vystihuje krajinu jako scenérii přísnou, dramatickou a strohou, což se projevuje i stylizací oblak jakoby potrhaných větrem.
Ať už byli autoři krajinomalebných opon amatéři nebo profesionálové, cítili přesně, že krajina patří na oponu právě proto, že byla lidem víc než geografickou informací. Promlouvala o jejich citech a myšlenkách podobně jako divadlo, které ochotnicky hráli.