Texty: Rut, Přemysl: Řemešín, Havlíček. Rkp. pro publikaci Malované opony českých divadel, 2009

Řemešín, Havlíček
Jistěže: loučení zatčeného Karla Havlíčka s rodinou patřilo (vedle loučení Jana Amose Komenského s vlastí) k základním, znovu a znovu zpřítomňovaným - a v tomto smyslu vskutku mýtickým - scénám českého národního obrození. Ale z hlediska jeho vyobrazení na kralovické oponě je zajímavé ještě něco jiného.
Pokoj, v němž se tklivá scéna odehrává, velmi připomíná jeviště měšťanského divadla. Vlevo vzadu dveře otevřené do tmy, vpředu chybějící "čtvrtá stěna", abychom viděli dovnitř. A malovaná červená draperie se zlatými třásněmi podél portálu budí dojem, že opona je už rozhrnuta a před sebou že máme scénu z dramatu. Připočteme-li divadelní aranžmá výjevu a herecká gesta postav, je dramatická iluze téměř dokonalá.
Kralovický divák, před nímž se tato opona objevovala, kdykoli skončilo další dějství právě provozované hry, musel mít pocit, že se tu hrají dvě dramata najednou: do příběhu Jana Husa (nebo C. k. polního maršálka) vždy znovu vpadl příběh Karla Havlíčka - jako filmová dvojexpozice, jako podprahová informace, kterou si neuvědomujeme, a přece jsme jí poznamenáni. Postavy opony se postupně stávaly součástí personálu her Tylových, Jiráskových a třeba Shakespearových, a ať byl efekt tragických či komických finále sebemocnější, poslední slovo měla vždycky scéna Havlíčkova zatčení.
Volbou a pojetím tohoto námětu položil malíř Sýkora kralovickému obecenstvu otázku, kterou v té době kladlo Evropě divadlo Pirandellovo: kde končí skutečnost a začíná fikce, kde tedy končí dějiny a začíná mýtus. Učinil tak jistě nevědomky a sotva byl kdy v tomto smyslu pochopen. Tím je však jeho dílo inspirativnější: žádá si, aby bylo rozpoznáno a domyšleno do důsledků. Ne v pojmech filosofických, ale v řeči divadla.
Přemysl Rut