Texty: Petráňová, Lydia - Petráň, Josef: O čem vypovídají malované opony venkovských ochotníků. Rkp. pro publikaci Malované opony českých divadel, 2009

O čem vypovídají malované opony venkovských ochotníků

Dřív než o oponách, nebo jak se kdysi říkalo gardinách, musíme něco povědět o změně tradičního lidového projevu v ochotnickém divadle, provozování her dramatiků na jevišti, jež přijalo dispoziční rozvržení prostoru jako „skříně na obrazy“, oddělené od diváka oponou. Takový inscenační prostor býval dříve k vidění od časů baroka v divadlech zámeckých a městských, teprve během poslední třetiny 19.století zdomácněl v sálech venkovských hospod.
Nedílnou magickou složkou veřejných slavností a obřadů bývaly masky a rekvizity, gesta a symboly už v časech předkřesťanských. Dříve, než část obřadů a slavností volného svátečního času venkovanů organizovala církev. Křesťanské liturgické ceremonie, zejména vánočního a velikonočního období, se rozvinuly v náročné inscenace: velikonoční pašije a vánoční pastorální mše, jež měly blízko k opeře. Nacvičovaly je kůrové sbory se sólisty pod vedením regenschorů po celé týdny. Vedle hlavního scénického prostoru – kostela přicházely v úvahu obřadní průvody na veřejných prostranstvích, s hudbou, rekvizitami a paramenty o Božím těle a velikonočním Vzkříšení. Kulturní komunikace v církevních obřadech provázela a umocňovala prožitek duchovní.
Na venkově z dávných magických obřadů přežívaly v tradiční kultuře masky, zvlášť v masopustních maškarních obchůzkách, kdy „svět se změnil naruby“ a dovoleno vše, co bylo jindy zakázáno. Z církevní tradice vycházely obchůzkové hry o Třech králích, v předvečer svátku biskupa Mikuláše, z dávnějších tradic stínání krále o Letnicích a jiné místní obyčeje s náležitými rekvizitami. Veškeré rozvržení církevních ceremonií, stejně jako světských výročních obyčejů a zábav, se řídilo církevním kalendářem. Ten určoval čas veřejných zábav, jak stanovily policejní řády. Vrchnosti světské i církevní v časech patrimoniální správy do poloviny 19.století zakazovaly například šenkýřům konat taneční zábavy a produkce potulných kejklířů v době postní, před Velkonocemi a v předvánočním adventu. Zrušení patrimonií a zavedení politické samosprávy, když se staré společenství vsi nebo poddanského městečka měnilo ve společenství občanů, nepřineslo vedle liberalizace i sekularizaci venkovského života do té míry, aby změnila zvyky a společenské normy. Nadále nikoho na venkově ani nenapadlo dělat muziku v postě i v adventu, natož pak na Velký pátek nebo Štědrý den.
Změnu pozorujeme v složce společenského chování a myšlení například v tom, že představitelé obecní samosprávy se dívali jinak, rozumí se příznivěji, očima svého společenského prostředí, na hospodské zábavy, než někdejší vrchnost světská i církevní. Neviděli v nich jen příležitost „k hříšné nestřídmosti a pití“, tudíž nezakazovali proto nadále ani muzicírování a hudení učitelským pomocníkům, kteří si o tancovačkách přivydělávali na živobytí. Zejména šedesátá léta 19.století vytvářela příznivé sociální předpoklady pro rozvoj forem zábavy a kulturní činnosti na venkově. Usnadnil to v této obrozenecké fázi vývoj vzdělanosti a rozmach komunikace s městským prostředím. Nelze pominout ani usměrnění výchovy venkovské inteligence, učitelů, kaplanů a farářů, již během jejich studia, ke kulturní a hospodářské osvětě. Dokladem a jistou vizitkou jejich dlouhodobého úsilí se stala Národopisná výstava českoslovanská roku 1895 v Praze, jíž předcházela řada regionálních výstav od sklonku sedmdesátých let.
A právě do tohoto období spadá vznik novodobého ochotnického divadla na venkově. Přispěl k tomu spolu s posilováním vzdělanosti plošný rozmach spolkové kulturní činnosti v městečkách a na vesnicích, zejména díky úsilí zmíněné venkovské inteligence. Stávalo se otázkou prestiže obce před sklonkem 19.století mít sbor dobrovolných hasičů, hospodářsko-čtenářskou besedu, čtenářsko-ochotnickou jednotu, či vzdělávací a zábavní sdružení jiného názvu, jež se věnovalo krom jiného osvětě. Vznikaly i samostatné divadelní odbory a spolky. Rozumí se samo sebou, že místní hasiči uspořádají reprezentační taneční zábavu o pouti a posvícení a nejméně ještě jednu v masopustě, kdy se po městském způsobu hovořilo o plese. Hasičské spolky, stejně jako místní besedy, besídky a jednoty se staly organizátory společenského života venkovských komunit, hrávaly rovněž divadlo pro duchovní požitek a pro potěšení, i když přitom nelze pominout ani slávu a zisk. Z výtěžku představení financovaly spolky vlastní činnost, pořizovaly knihy pro obecní a školní knihovny, pořádaly přednášky, charitativně přispívaly na chudé žáky, později v době 1.světové války na vdovy a sirotky, ale také nakupovaly nové typy zemědělského nářadí, šlechtěných plodin a hospodářských zvířat v propagaci pokrokové rolnické techniky.
Inscenačním prostorem venkovského ochotnického divadla se v této době stala nejčastěji místnost hospodského šenku. Nepomíjím tradiční obřadní zvyky a slavnosti s divadelními prvky, maškarní průvody, mikulášské slavnosti, jichž se spolky ujaly, odehrávané v plenéru a končící taneční zábavou v hospodě. Besídky a divadelní představení školních dítek, nejčastěji vánočních her, které organizovali učitelé někdy spolu s faráři, bývaly pro veřejnost provozovány většinou ve školních třídách. Pokud v místě bylo více hospod, spolek si pro své schůze a divadelní představení vybral tu, která poskytovala nejvýhodnější podmínky a naopak hostinští se i s ohledem na vlastní zisk přihlašovali za členy jednot a snažili se jim vyjít vstříc. Pokud na venkově od sklonku 19.století byly postaveny nové budovy hospod, nebo staré přestavovány, hostinští je neopomněli vybavit prostornějším sálem pro taneční zábavy a divadlo, později za republiky pro cvičení sokolů.
Divadelní prostor býval vždy místem kulturní komunikace, setkáním herců s diváky, a takový kontakt při venkovských ochotnických představeních býval z řady důvodů bezprostřednější než v divadlech velkých měst. Nejen proto, že hrací prostor a prostor pro diváky sice rozděloval portálový rám s oponou, ne však tolik jako v budovách kamenných městských divadel s orchestřištěm a s odstupem hierarchicky uspořádaného hlediště.Venkovská pospolitost ve svém členění se tu sice projevila tím, že místa v první z nemnoha řad lavic či židlí v hledišti obsazovali členové honorace starousedlíků, zatímco na chudé zbýval často jen stísněný prostor k stání. Herci a diváci se však navzájem dobře znali z každodenního potkávání a předváděli se tady jedni před druhými.
Sama příprava představení byla příležitostí k setkávání a zábavě ve volném čase, mladí lidé tu při zkouškách převážně ve večerním čase navazovali vzájemné vztahy, bavili se vespolek. Ostatně představení obvykle v sobotu večer, v neděli či o svátcích pokračovala společnou taneční zábavou a o přestávkách v meziaktí bavila diváky hudba. Divadlo, včetně jeho přípravy, zkrátka bývalo záležitostí sváteční, příležitostí k rozptýlení pro dospělou část venkovské pospolitosti, stejně jako taneční zábava.
Režisér a zároveň principál ochotnického souboru vážil dramaturgii, výběr osob pro tu kterou roli, stejně jako vhodnou scénografii a jevištní techniku, vědom si odpovědnosti za úspěch či neúspěch představení. Při výběru her přihlížel k tomu, co u obecenstva zabralo jinde, úspěšné kusy sezóny se stěhovaly, postupně je nacvičily soubory v širém okolí. Pokud je znám repertoár ochotníků na venkově od sklonku 19.století i v prvních dvou desítiletích věku následujícího, soustředil se na věci u publika vyzkoušené, převahou „obrazy z venkovského života“. Dramata i veselohry, které převažovaly a v jejichž postavách mohl každý poznávat sám sebe, nebo si představit někoho ze sousedů, ať v dobrém či ve zlém. Ochotníci prostřednictvím dramatických postav vyslovovali vlastně své pocity a vztahy ke skutečnosti, představení se pak stávala i vyjádřením jejich společenské kritiky, bez ohledu na to, zda kus napsal J.L.Turnovský, Josef Štolba, Eliška Pešková, Ladislav Stroupežnický nebo bratři Mrštíkové. Na plakátech ochotníků také zřídkakdy najdete jméno autora hry, dnes by nám ostatně často už nic neřeklo. Neznají je namnoze ani encyklopedické slovníky a důkladná literárně historická kompendia. Divák ocenil humorný a přitom chápavý přístup k venkovské pospolitosti. V pestrém repertoáru najdete tradiční veseloherní lidová schémata vedle dramat vesnických dívek, jež podlehly městským svodům, přinášejícím mravní úpadek a zkázu. Vystupují tu starousedlíci ve vzájemných, často malicherných sporech, tvrdohlavci a furianti neuznávající práva domkáře, hazardní hráči karet, sudiči a opilci, kteří přivedli statek na buben. Řeší se tam problémy sociálně a věkově nerovných partnerství, komplikující život starým i mladým. Kritické soudy pronášejí často osoby rozšafné, světa znalí řemeslníci nebo vojenští vysloužilci a krajánkové. Autoři jim dávají posoudit z jistého nadhledu uzavřený a omezený svět vesnické pospolitosti, vzdorující urbanizaci.
Repertoár venkovských ochotníků se přirozeně lišil podle možností a úrovně spolků, zkušeností a velikosti, což ovlivnila délka trvání spolku. Soubor delší dobu působící míval zkušenější herce a mohl si troufat na hry náročnější s přihlédnutím ke vkusu obecenstva. Záleželo na tom, jak často spolky hrávaly. Najdou se příklady, kde to bylo třeba i každý měsíc, tady však uvádíme v pochybnost, zda krátká příprava nepoškodila kvalitu představení.Naopak soubory, které hrály jednou, dvakrát do roka, nemívaly většinou dlouhého trvání. Na vesnici, kde sebenadšenější principál dal dohromady málo ochotných herců a neměl dostatek publika, stihl představení o vánočních svátcích nebo komedii na Silvestra, k tomu jedno nebo dvě představení v masopustu. V létě bývalo na přípravu málo času, pokud se na ní nepodíleli studenti nebo letní hosté. Repertoár se měnil během delšího období i podle proměny vkusu publika.
Za zlatý věk venkovského ochotnictva, co se týče kvantitativního rozsahu i repertoáru, lze u nás označit první desítiletí republiky. s pokračováním v třicátých letech 20. století. Takového rozmachu po násilném přerušení v době nacistické okupace se pak už nedosáhlo. Mladý československý stát, hlásící se po roce 1918 k obrozenecké nacionální tradici, kladl důraz na kulturně osvětové působení na venkově. Program sem pronikal zásluhou učitelů a vlastenecké veřejnosti. Divadelní ochotnictví v rámci kulturního a osvětového působení tu oživil zejména Sokol. Divadlo hráli na venkově nadále hasiči, jednota Orel, dramatické odbory politických stran, spolků církevních (např. Sdružení katolické mládeže) aj. I na vsích si místy v soutěži o přízeň publika konkurovala představení ve dvou hospodách.
Vedle staršího osvědčeného repertoáru „obrazů z venkovského života“ vkusu mladších generací vyhovovala fraška z maloměstského prostředí a populární opereta převzatá z repertoáru městských divadel. Veřejné působení Sokola v oblasti osvětově kulturní v součinnosti se školní výchovou, rozhlasem, novinami a časopisy obohacovala kulturně politický život obcí, postavený na společném sdílení povědomí o sounáležitosti národního celku, což se prezentovalo rituály využívajícími symboly, mýty a slavnosti. Do tradičního cyklu výročních rituálů venkova se postupně nenásilně včlenily sekulární memoriální rituály politické povahy. Ony mýty a symboly k posile vědomí státnosti se v repertoáru venkovských ochotníků objevují v legionářských dramatech a scénických oslavách samostatného státu a jeho představitelů.
Uvedené doplňky repertoáru působily nejednu scénografickou a režijní potíž. Tak legionářské drama se lépe provozovalo v plenéru, jeviště s tradiční scénickou výpravou k tomu nepostačovalo. Ne každý soubor měl dobré zpěváky a navíc sehrané místní hudebníky, ab si mohl troufnout na módní operetu. Tradiční repertoár počítal s omezeným jevištním prostorem výčepů nebo sálů venkovských hospod, s omezeným fundusem univerzálních dekorací. Z nich se ad hoc sestavovala scénická výprava jednotlivých představení; nábytek s rekvizitami a kostýmy si ochotníci obvykle vypůjčovali z místních domácností a šatníků, popřípadě si je sami upravovali nebo šili. K osvětlení sloužily zpočátku běžné petrolejové lampy; elektřina byla do vesnic hromadněji zaváděna od poloviny dvacátých let 20.století.
V ochotnickém divadle venkova nebyly podmínky k experimentování s hracím a jevištním prostorem. Z malovaných opon, jež se dochovaly, mívají největší šířku 550 cm, jsou však i opony široké 375 cm. Výška se řídila výškou stropů hospodských výčepů a sálů, nebyla tolik rozhodojácí, vždy nejméně 200cm. Hloubku jeviště lze jen odhadovat podle místy dochovaných pódií a celkové plochy sálů, nepřekračovala vesměs rozměry šířky jeviště. I když se postupem času zlepšovaly předpoklady souborů působících nepřetržitě delší dobu a hrávalo se ve větších sálech, elektrifikace umožnila světelné efekty, posilující opticky vjem iluzí i zvukovou reprodukci, diváci zvyklí na schéma nevyžadovali avantgardní experimenty. V kukátkovém prostoru obrazna – „myšlená plocha rozpjatá v portálovém rámu“ (J.Smejkal) vytváří estetickou iluzi dekorace, jež je tradičně složena z prospektu a bočních kulis. Prospekt zvaný opona tvořil závěs, na kterém byla vymalována scéna návsi, lesa, interiéru obydlí apod. Bez stafáže osob, spolu s výtvarným zobrazením na bočních kulisách měla vyvolávat iluzi prostoru. Scénická výprava se obměňovala užitím různých prospektů a kuls, jejich kombinací. Podle počtu prospektů a kulis se lišil základní fundus dekorací jednotlivých vesnických ochotnických spolků. Nejstarší ze známých inventářů venkovských ochotnických jevišť, pořízený „v novém hospodě“ Divadelním družstvem městečka Pecky v roce 1843, uvádí dekorace se čtyřmi prospekty – oponami (městečko, les, rytířský sál, žalář) a malovanou přední (portálovou ) oponu, na níž byla zobrazena krajina s hradem Peckou a po stranách podobizny Přemysla Otakara II, kdysi vlastníka městečka, dále Prokopa Holého, jenž roku 1433 Pecku dobyl (Místopis českého amatérského divadla II, s.136). Je zachována novější portálová malovaná opona s panoramatickým pohledem na městečko a hrad Pecku od Josefa Prokopa z roku 1887, ztvárněná v duchu dobového krajinářství.
Ne každý z venkovských ochotnických spolků měl hned od počátku svého působení vlastní jeviště s dekoracemi. Jejich pořízení bylo nákladnou záležitostí, proto si je ochotníci často půjčovali. I tam, kde měli vlastní jeviště s vybavením, nemohli je vzhledem k víceúčelovému využití hospodských výčepů ponechávat instalovány trvale. Někdy v sále zůstávalo jevištní pódium sestavené z prken na kozách, nebo jeho část. Hrávala tu kapela při tanečních zábavách, nebo sloužilo jako vyvýšený prostor k stolování.
Jednoduché scénické výpravy, přizpůsobené malým rozměrům jevišť, si pořizovali ochotníci sami. Zruční učitelé malovali kulisy, namísto prospektu často postačil neutrální horizont. Náročnější dekorace zhotovovali řemeslníci v místě či okolí, truhláři a malíři pokojů, kteří si poradili i s výtvarným rozvržením větších ploch. Začínající ochotnické soubory si jevištní vybavení půjčovali od spolků již zaběhnutých. Za republiky prefabrikovaná venkovská jeviště obsadily stojky stereotypních kusů dekorací vyráběných ve strojní stolárně Josefa Mácy v Újezdě u Brna, omezující výtvarnou tvořivou invenci místních ochotníků.
Malované opony, rozměrná výtvarná díla rozdílné kvality, nepatřily k běžnému vybavení ochotnických jevišť, funkčně jsou něčím navíc. Většina venkovských spolků se spokojila prostými jedno- nebo dvoudílnými závěsy; opona jako výtvarná náležitost stálých městských divadel vyjadřovala ambiciózní snahu ochotníků přiblížit se těmto vzorům. Malovaná opona měla povznášet sváteční náladu diváka v hledišti, čekajícího na chvíli, než se mu na jevišti otevře svět iluzí, do kterého je schopen promítnout svět vlastní skutečnosti . Krajinou, v níž se malované opony hojněji vyskytovaly, byly severovýchodní Čechy, široká oblast buditelsko-obrozeneckých tradic. Je zřejmé, že mít takovou oponu bylo věcí prestiže ochotnického spolku. Vyskytne-li se podobné výtvarné dílo jinde, je to jev víceméně ojedinělý.
Zmínku zaslouží i to, že z jevištního zařízení starých spolků se uchovaly jako památky ponejvíce právě malované opony. Nejstarší z nich jsou vesměs díla malířů pokojů nebo místních výtvarně tvořivých řemeslníků. Ikonograficky se uplatnily veduty míst, alegorické symboly, náměty z národního mýtu a další témata “míst paměti”, z nichž vůle lidí spolu s působením času vytvořila symbolickou složku národní tradice. Emocionálně se tu propojuje národní idea se vztahem k domovu.
Vzorem venkovským ochotníkům často sloužily opony městských divadel. Ženíškův žák František Urban (1868-1919) zobrazil v roce 1904 na oponě městského divadla v Litomyšli , rodišti Bedřicha Smetany, skupinu vesničanů překvapených vidinou Múzy, jež hraje na harfu, zaštítěna rozpjatými křídly anděla. O rok později pořídil kopii litomyšlské opony ve zmenšeném měřítku v Bobrové u Žďáru nad Sázavou sedmnáctiletý Oldřich Blažíček (1887-1953), rodem z nedalekých Slavkovic. Tehdy se teprve připravoval ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii. Ve stejné době kopíroval litomyšlskou oponu pro ochotníky v nedalekých Vanovicích mladý Otakar Kubín (1883-1969), rodák z Boskovic u Brna. V těchto kopiích by nikdo neshledal díla pozdějších slavných umělců. Blažíček roku 1921 namaloval oponu pro Čtenářsko-pěvecký spolek Beseda v Lomnici u Blanska s vedutou městečka.
Není těžko pochopit, že talentovaní mladí malíři se prezentovali v službách múzy Thálie publiku v rodném místě. Čtyřiadvacetiletý Antonín Procházka (1882-1945) namaloval pro rodné Vážany roku 1906 oponu “Rodinné štěstí”: chudá venkovská rodina s batoletem, nyjící adolescentní dcerkou a věrným psem je tu oslavena žehnajícími andělíčky ve středu obrazu. Na jedné straně je ohrožována karbanem a opilstvím, na druhé pokrytectvím a mamonem, vyjádřenými párem chamtivců objímajících pytel peněz a postavou židovského lichváře. Výtvarně uchopený kontrastní “obraz ze života” vesničanů, často předváděný na ochotnických jevištích. Naproti tomu pro ochotníky v nedalekých Moravských Prusech namaloval Procházka o dva roky dříve oponu s alegorií života na vsi jako bukolické selanky, schematicky vyjadřující agrární vztah k rodné hroudě. Ženskou postavu uprostřed jako alegorii plodnosti obklopují tančící dítka. Motiv rolníka, spojený s oslavou života v přírodě, užil rovněž člen Umělecké besedy Karel Boháček (1886-1928), rodák ze Zemach na Mladoboleslavsku, na oponě pro sokolské ochotníky z nedalekého Rokytovce v roce 1918. Podobně o tři roky později slaví život v přírodě akademický malíř Tesař, autor opony pro Sokoly v Jirnách u Prahy.
Těžko říci, nakolik samy ochotnické spolky určovaly výtvarnou podobu opon a co ponechávaly invenci malířů. Známe případ ochotníků z Bělé u Semil počátkem sedmdesátých let 19.století, kteří vyjednávali namalování opony a dekorací s ředitelstvím valdické věznice. Nedohodli se však a z realizace sešlo. Bělští pak roku 1874 koupili starší jeviště od ochotníků v nedalekém Božkově s oponou, na které byly podobizny Tyla a Klicpery (Místopis českého amatérského divadla I, s.85). Jednu z nejstarších zachovaných opon v severovýchodních Čechách maloval v roce 1867 pro Spolek divadelních ochotníků Erben v Miletíně místní rodák Josef Kolář. Je pojata obvyklým způsobem jako veduta městečka zasazeného do krajiny podané záměrně schematicky, aby každý divák rozeznal místopisně věrně zachycené objekty. Po zvětšení jeviště počátkem první republiky nebyla k použití. Spolek si objednal v roce 1921 novou u Miloše Středy (1892-1971), jenž pracoval v malírně divadelních dekorací Vinohradského divadla v Praze a měl tehdy řadu zakázek od ochotníků na Jičínsku, Kopidlansku a Jaroměřsku. Zvládal jak umění veduty (např. na oponě pro ochotníky v Chotěborkách), tak náměty z české mytologie a historie. Na miletínské oponě uplatnil jeden z častých námětů tohoto žánru: Přemysla Oráče. O rok později vytvořil Středa pro ochotníky v Bělé u Pecky oponu, na níž bělovlasý stařec sedící pod lipou vypráví skupině posluchačů příběhy země České, pravicí pak ukazuje k horizontu krajiny se siluetou Hradčan. S výtvarným historickým folklorismem se v prvním desítiletí republiky setkáte ve více či méně zdařilých provedeních Praotce Čecha nebo Libuše věštící slavnou budoucnost národa před siluetou Hradčan, jak je ztvárnili učitelé v obecních či školních kronikách. Nedovedeme povědět, co vedlo Miletínské, že se v roce 1934 rozhodli nahradit oponu s Přemyslem Oráčem znovu starou gardinou s vedutou městečka, když ji hořický malíř Tůma našil a domaloval krajinu, aby v portálu zakryla celé jeviště. Lze se jen domnívat, že se tu ozval kult domova; diváci chtěli mít na očích vlastní prostředí, stejně jako je potěšilo, když po otevření opony spatřili dobře známou náves, na níž se odehrávaly smyšlené a přitom prožívané příběhy života. To sledovala scénografie venkovských ochotnických představení. Myslel na to jistě i malíř pokojů Tázler, když pro holovouské ochotníky na Královéhradecku stvořil v roce 1906 prospekt – oponu, kde každý z domácích dobře poznal zámek se známou věží i topoly před lomenicí vlastního statku, stejně jako sousedovu roubenku pod lipou. Stejně tak mohli němečtí diváci v hospodě U tří kaprů v Žirči u Dvora Králové spatřit na jevišti svou zahradu i pole na prospektu, který pro místní ochotníky v roce 1922 namaloval jistý Josef Urban. Stačilo o přestávce oponu obrátit a namísto osady Žirče s klášterem se otevřel pohled na Braunův Betlém v nedalekém lese u Kuksu.
Malované opony a prospekty venkovských ochotníků dnešnímu divákovi názorně ukazují prostředí vesnic a městeček, jejich architektonickou tvářnost, krajinu a přírodu v poslední třetině 19. a počátkem 20. století, detailní obraz tradičního venkova, dnes již zaniklého nebo zanikajícího v procesu moderní urbanizace. Evokují nadto svět divadla minulých dob jako iluzi skutečnosti a život jako vážnou hru iluzí.
Lydia Petráňová – Josef Petráň

(zpracováno v rámci výzkumného záměru AVOZ 90580513)