Texty: Novák Jan : Jaroslav Lagron a jeho rod. Rkp. pro publikaci Malované opony českého divadla, 2009

Všichni Lagroni, bez jakéhokoliv rozdílu, patřívali tady na Šumavě, za Volyní, v takovým zapadlým kraji je taková malá vesnička, jmenuje se Třešinek. Tam patřili Lagroni, protože tam byl náš praprapředek.
Jak jsem slýchával od mýho dědečka, náš předek pocházel z Francie; tam žil na zapřenou v tom zámečku, v tom zapadlém kraji. K tomu mu dopomohl čestický hrabě, ten mu ten zámek pronajal a ten náš předek tam normálně hospodařil. Přišli tam nějaký šumaři co chodívají světem a obveselujou lidi. Muž se ženou a měli dceru devatenáctiletou, abnormálně prý hezkou a u toho Lagrona hráli jedno představení, zpívali a hráli na harfy. On žil ten náš předek jako samotář a tak se šel taky podívat do krčmy na to představení a tam se zamiloval do té dcery. Pozval je do zámku, tam jim řekl kdo vlastně je. Ta harfenistka byla z rodu Rožmberků, ten její manžel byl sloužící, zamilovali se, vyhlídky žádné nebyly, tak prostě utekli, živili se tou hrou na harfy a pak měli tu dceru. Tak se domluvili, tu dceru mu tam nechali a šli dál do světa.
Potom žili stále na zapřenou, žádný nevěděl, že má šlechtický titul, ten náš předek.
On byl náruživý lovec, z podzimu se na honu nachladil, uleh a zemřel. Než zemřel, tak se mu narodil synáček. Toho synáčka nechal psát na svoje jméno – Lagron. Ona, jako vdova, tam hospodařila rok nebo dva, stejskalo se jí, byla zvyklá chodit po světě, tak to tam nechala tomu správci a odešla. Našla ty svoje rodiče.
Chlapeček když dorostl tak ho zverbovali na vojnu. Sloužil dvanáct let u kyrysníků. Když přišel z vojny, tak se oženil a měl čtyři syny. Čtvrtý syn byl můj prapradědeček.
Takhle jsem to slýchával.

To je přepis části vzpomínkového vyprávění pana Jaroslava Lagrona, které bylo nahráno počátkem devadesátých let minulého století. Podle údajů Jaroslava Bartoše se jméno Lagron (Lakron) mezi loutkáři objevuje na přelomu první a druhé třetiny 19. století. Jaroslav Lagron patřil k tomuto významnému loutkářskému rodu, provozoval ještě kočování a v zimním období hrával loutkové divadlo tak, jak se to naučil od svého děda a otce. Když v roce 1949 vyšlo úřední nařízení, požadující od kočovných loutkářů složení kvalifikačních zkoušek, uložil J. Lagron rodový fundus do beden a loutkařinu pověsil na hřebík. S jedinou výjimkou při rodinné oslavě odpočívalo divadlo 44 let.
Začátkem devadesátých se s J. Lagronem seznámili členové pražské Říše loutek. Byla to dobrodružná výprava do loutkářské minulosti, když pražští loutkáři vyndávali na denní světlo loutky, dekorace a rekvizity, které tak dlouho nečinně odpočívaly, a pořizovali fotografickou dokumentaci. Při této akci se zrodil nápad, který se podařilo i uskutečnit. A tak na Vavřinecké pouti v Domažlicích, léta Páně 1993 sehrála Umělecká scéna Říše loutek na velkém Lagronově loutkovém divadle parádní kus českých lidových loutkářů Jan doktor Faust. Starý pan Lagron seděl v první řadě a slzel dojetím.
K nejzajímavějším částem fundusu patřilo malované proscénium a opona. Bylo pořízeno počátkem 20. století a autorem je Boška z Vlachova Březí.
. Jan Novák

MT: 29266 Lagron, loutkř před oponou se souborem .jpg
MT: 29269 Lagron, loutkář,postranice, Oldřich a poustevník.jpg
MT: 29277 Lagron, loutkář,postranice, Krok a jeho dcery.jpg
MT: 29271 Lagron, loutkář,opona.jpg