Texty: AS 2002, č. 2, s. 44, Vít Závodský.

Brno a jižní Morava bojovaly o Prostějov

V návaznosti na 25. ročník soutěží víceoborové přehlídky Brněnské kolo proběhlo 16. března t.r. jihomoravské regionální kolo Wolkrova Prostějova, organizačně zajišťované Kulturním a informačním střediskem města Brna, jmenovitě dr. Šárkou Tryhukovou. Kromě krajského města bylo určeno účastníkům z okresů Brno-venkov, Blansko, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. Odborné porotě se tentokrát – patrně vzhledem ke školním jarním prázdninám – představil menší počet souborů i sólových interpretů. Ti si většinou vybírali z tvorby moderních českých i světových autorů bez nápadnějšího soustředění na konkrétní osobnosti a v obou vystoupeních (to první, prověřené už předchozím soutěžním sítem, zpravidla vyznělo propracovaněji) se snažili volit texty žánrově protikladné, a to především vážného ladění. Protože se jména vybraných literátů ponejvíce vyskytla pouze jedenkrát, zůstala dramaturgická nabídka ve všech třech věkových kategoriích dostatečně pestrá.
V méně obeslané I. kategorii (15-17 let) byla kvalita výkonů vyrovnaná, ale nijak zvlášť překvapivá. Do národního kola postoupily hned dvě studentky brněnské Střední odborné školy informačních a knihovnických služeb. Lenka Schubertová více zaujala ironizujícím pojetím antibyrokratické prózy Alexandry Berkové O malé bílé cedulce nežli interpretací racionalistické básně Miroslavy Holuba Galileo Galilei. Eva Dohnálková si zvolila elipticky stylizovanou minipovídku Stanislava Zárybnického Mám pes a obtížnou, kompozičně složitou předlohu Lawrence Ferlinghettiho Čekám. Čestné uznání bez dalšího postupu získala Eva Rybičková z Gymnázia Brno-Pastviny (Martin Horák: Let slepýše, Jindřich Kamenský: Ani ne moc báseň o tom, jaký to je).
Podobně vyrovnaná, leč směrem k průměru, byla úrovní slabší II. kategorie (17-20 let). Přinesla vítězství gymnazistce Janě Tesařové z Velkých Pavlovic, která si lépe nežli s lyrikou Jana Skácela (Stud jako padlý sníh) poradila s autostylizační dekadentní vizí Karla Hlaváčka Upír. Nepostupové čestné uznaní připadlo Janu Rozbořilovi z brněnského Gymnázia Matyáše Lercha (Angela Carterová: Vlkodlak, Petr Koťátko: Spánek).
V nejvyspělejší, leč tradičně nejméně zastoupené III. kategorii (20-35 let) se postupově prosadili dva známí Brňané: Otakar Blaha s triptychem krátkých básní Radka Malého a prozaickou miniaturou Bogdana Trojaka Skleněný střelec, pedagog Radim Šíp s pesimistickou mozaikou autobiograficky sebezpytujících textů Oldřicha Prokopa Ohlédnutí vpřed a zkrácenou povídkou Raymonda Carvera Proč si nezatančíte?
Zatímco v předchozím Brněnském kole se to středoškolskými partami jen hemžilo, u kategorie kolektivů, jen částečně rehabilitující dřívější bohatou tradici jihomoravských divadel poezie, neměla porota vzhledem k nevelkému počtu účastníků příliš z čeho vybírat. Delegování do Prostějova si vybojoval početný soubor ÚSTAF z Gymnázia Pastviny, vedený Zdeňkem Šturmou. Na brněnských soutěžích zabodoval už vícekrát (starozákonní Kazatel, ortenovské pásmo Čemu se báseň říká aj.) a s vystoupením The Best of Voiceband se přes WP dostal až na předloňský Jiráskův Hronov. Asi dvě desítky uniformovaně černě oděných dívek (v kalhotách) a hochů (v suknicích) s nabílenými obličeji a dvojbarevně zvýrazněnými rty se tentokrát inspirovaly hravými říkankami Jiřího Žáčka (Halí, belí, Nohy, Říkanka pro berušku, Aprílové limeritky, Kdo má pod čepicí), Zdeňka Kriebla (Popěvek o zvonu) a anonyma (Střízlík), oddělovaných zkonkrétňujícími nápisy na cedulích. I v této dvacetiminutové montáži zůstal ÚSTAF věrný své charakteristické poetice promyšleně komponované, rytmicky výrazné, hlasově i gesticky perfektně secvičené a ukázněné sborové recitace, obohacené o některé nové dynamické a silové valéry. Žádným nováčkem nebyl ani Útulek č. 22 Domova mládeže na Gorkého ulici v Brně, ovlivněný pražskou Vizitou i jejími amatérskými následníky a taktéž známý z hronovské prezentace svých mluvně pohybových komorních etud. Za dohledu Josefa Zajíčka zvolila pětice civilně oblečených hochů jakožto podklad pro svou osvědčenou neodadaistickou hru se slovy, asociacemi, variacemi, fyzickými akcemi, všelijakými improvizacemi a ataky publika působivou báseň Josefa Kainara Svatba. Kurážně a kreativně hráli uprostřed diváků, které občas přikrývali zelenavou textilií, nikoli poprvé se jim však přihodilo, že se v rozbíhavých konotacích kolem epizod z řádění opilých svatebčanů vytrácel původní kainarovský kompoziční řád: vulgarizující produkce se temporytmicky rozklížila a postupně ztrácela na zajímavosti. Absence citu pro míru nakonec šikovné partě vynesla jen čestné uznání bez postupových šancí.
(vz)