Texty: LAURIN František: Rkp. komentářů pro publikaci Malovaní opony českých divadel, 2009.

Opona loutkového divadla ve Vysokém nad Jizerou

Je to víc jak třicet pět let, co jsem tu oponu viděl poprvé. A na ní namalovanou pověst o založení obce, nad ní pak nápis „ Byli jsme a budem“. V tom sále před oponou podávala duše spolku, paní Hejralová, během divadelního festivalu oběd pro své přátele. Bylo jich u velikého stolu víc než padesát. Pospolitost lidí, jakou jsem v té podobě již nikdy nepoznal. Pak mě zavedla do zákulisí. Pohladil jsem loutky, snad jsem si s nimi i povídal, prohlédl skříně plné šatiček, jak paní Hejralová říkala, vzorně vyžehlených a čekajících třeba desítky let na svoji příležitost. Před plným sálem dětí se nasvítila opona, a ještě než se začalo hrát se děti dozvídaly, co na té oponě je, že se stalo dávno předtím, než se narodili jejich dědové a babičky. Zatím netušily, že se narodily v místech, kde jsou počátky novodobého českého lidového divadla, dotýkaly se kořenů vlastní existence, s tím příběhem na oponě a hrou loutek, kterou přijímaly s důvěřivostí a fantazií, odpovídající jejich věku. A zvonek na konci zněl sdělením, že „Byli jsme a budem“ není národovecké pivní heslo, ale poselství loutek a divadelní imaginace. „Byli jsme a budem“ volají loutky i za ty, kdo je vodí a mluví. A také za ty generace dospělých lidí, kteří právě v tomhle divadélku a před touto oponou prožívali své první dětské sny a očarování jevištěm. Chtělo by se tiše a důvěrně zašeptat do zákulisí do neproměnných tváří loutek, vydržte to ještě, tenhle svět vás potřebuje.


LAURIN František: Vysoké nad Jizerou, opona. Rkp. komentáře pro publikaci Malovaní opony českých divadel, 2009.

Opona Železný Brod

Ta opona mně připomíná Krkonošské Betlémy , snad jen v místech kašny bych si představoval chlév s Ježíškem. Všechno je spojeno do jakési koláže města, objekty vzdálené od sebe se přiblížily na dosah, jakoby se chtěly vměstnat do těch pár metrů opony. Vypadalo by to jako reklama na turistický ruch, kdyby to ovšem nemělo svůj hluboký smysl. Jsme každý od jinud, sociálně i kulturně jinak zakotveni, ale v divadle mizí přehrady a vytváříme určitou pospolitost. Jsme si blízko a můžeme si důvěřovat. Mezi ty objekty se nevejde horský mráz . V barvě i vzájemné provázanosti působí teplým a lidským dojmem. Chtělo by se té opony dotknout. A v jejím chvění cítit neklidné srdce těch za oponou a popřát jim, divákům i celému městu, trvalé „Zlomte vaz!“


Opona ve Vlastiboři

Vlastiboř (za mého mládí jsem také slýchával Lastiboř) se narodila pod šťastnou divadelní hvězdou. Již na konci 18. století se odsud šířilo novodobé české lidové divadlo do mnoha sousedních obcí. Úžas vzbuzuje Havlovo dílo (též jako Vilém Lastibořský), Narození, Umučení a Vzkříšení ve 14.000 verších. Kolik talentu, úsilí a odříkání muselo stát nastudování hry a její reprizování.

Co asi přimělo ochotníky s tak bohatou tradicí parafrázovat na svoji oponu Liebscherův slavný obraz, inspirující nejednoho malíře divadelních opon? Proč nevyšli ze své tradice lidových her?

Na bočnicích plátna vidíme monumentální Trosky, ze kterých lze obsáhnout pohledem široko daleko krásu Českého ráje. Památný Říp pak připomíná příchod Slovanů. A nad krajinou holubice, přinášející mír a požehnání. V centrální části vítězství husitů nad Křižáky, nad nimi apotheosa slovanského lidu , oslavujícího patrně nabytou svobodu; pozdravuje a vede je symbol vítězství s pochodní v ruce na pozadí pražských Hradčan. A k tomu píseň Hej Slované v notách pro případný sborový zpěv. Kde k tomu všemu hledat klíč. Možná nahoře v tom znaku Československé republiky, k jejímuž zrodu měla ta slavná minulost vést. A právě v kraji, kde národnostní poměry nebyly ujasněné, kde sociální skutečnost byla tíživá a tvrdá práce umožnila tak tak přežít , a kde národní uvědomění se skrývalo spíše v hlubinách srdce, než okázalém gestu.

Ta Libscherova parafráze je možná výkřikem nabytého sebevědomí a víry v nezkalenou budoucnost. A divadelní maska dole se podobá pečeti, která stvrzuje smysl a význam vlastibořské divadelní historie.



Opona v Držkově

Dívám se na držkovskou oponu a za ní vidím generace lidí, kteří od památného uvedení Genovefy v r. 1778 vytvářeli divadelní historii Držkova a okolí. Jako bych se díval i očima svého otce, strýců i tety, kteří se na té dlouhé historii, jako mnoho generací před nimi, jeden čas podíleli. Byla to zvláštní doba, kdy se z různých evropských bojišť vraceli studenti, kteří ze školních lavic odešli do 1. světové války. Šrámkovsky poznamenaní životem zakládali v Držkově veřejnou knihovnu, pořádali desítky osvětových přednášek, hledali staré divadelní texty, a také hráli divadlo. V historickém pamětním spisu se píše, že bývalť zápal herců při soubojích a půtkách velmi silný. Stalo se dost často, že zápasník, jenž měl být přemožen, styděl se padnouti a pustil se do protivníka opravdově, jen aby nebyl poražen. I to zažil můj otec, když jako Jánošík musel vysvětlovat jevištnímu partnerovi, že s Jánošíkem musí prohrát, i když mu v divadle sedí jeho milá.

Ta opona byla namalována o něco později. Dominantní je panorama městečka, a před ním dvě ochránkyně umění, velká váza, hrnoucí květy poesie do všech stran až k malým dětem, které je vděčně přijímají. Jako by ta opona chtěla říct, jsme to my, občané, kteří tu hrajeme divadlo po staletí. Pro sebe a taky trochu o nás. Máme tu své kořeny a tradice. A každý, kdo přijde do divadla, ví, že je tu vítán. A přesto má opona své tajemství. Ty dvě slavnostní postavy s čaromocí vyvolávat květiny umění. Byly skutečné? Podle koho je malíř namaloval? Jaký byl jejich životní osud? Zůstaly vtěleny do opony, nestárnou a nemizí jako nezmizí smysl a památka všech, kteří po staletí v Držkově drželi divadlo při životě.