Texty: AS 2002, č. 2, s. 42 - 43, Vítězslava Šrámková.

Na přehlídce v Jesličkách

Celkem pět souborů se letos představilo ve východočeské přehlídce, předcházející Wolkrovu Prostějovu. Jako vždy tři pocházely z hostitelského Divadla Jesličky. Z nich se z běžné skladby divadel poezie vymykala skupina Dospělá embrya, vedená Janem Dvořákem a věkově již poněkud odrostlá běžnému průměru přehlídky. Název jejich šedesátiminutového vystoupení Všichni čekali něco jiného také s nadhledem reflektuje situaci tohoto souboru, který se dlouhodobě věnuje v Čechách v současnosti poněkud opomíjenému kabaretnímu žánru, takže ať se přihlásí či postoupí do kterékoliv přehlídky, nikdy nenaplní očekávání. Zatímco loňský pořad Párkování byl odvozen z literárních textů, letošní kabaret plně pocházel z autorské dílny souboru a v řadě čísel si bral na paškál současné hradecké reálie. Místa vtipná a přesně zacílená střídal s úsměvnými i trochu dotčenými malou přízní přehlídkového soukolí. Přesto šlo o pořad, který rozhodně stál za zhlédnutí a sympaticky pokračoval v cca dvacetileté tradici tvorby Jana Dvořáka ml. i v tradici kvalitního hradeckého kabaretu, který vstoupil do dějin českého divadla už počátkem minulého století studentskou Mansardou (z níž se posléze po přechodu středoškoláků na studia do Prahy vyvinula slavná Červená sedma Jiřího Červeného).
Kabaretní představení přehlídku uzavíralo. Otevíralo ji stejně dlouhé - hodinové pásmo Divadla jesličky, skupiny vedené Emou Zámečníkovou, složené z úryvků milostných básní Ovidiových – z Listů heroin, přezvané na Slzy heroin (překlad Jana Fischera). Z jednadvaceti fingovaných dopisů mytických žen vzdáleným milencům či manželům, představilo šest, a tedy i stejný počet hrdinek: intelektuálku Sapfó, která po láskách lesbických podlehla marné lásce ke krasavci Faonovi, smyslnou Faidru toužící po nevlastním synovi Hippolytovi, něžnou Oinoné lkající po Paridovi, oddanou Penelope, manželku Odysseovu, zrazenou Fyllis, jejíž snoubenec Démofoontés odjel, aby se k ní již nevrátil, a Médeu, zrazenou Iásonem a odhodlávající se ke kruté pomstě. I když se v pásmu osudy a texty promyšleně proplétaly a konfrontovaly, přece se neubránilo problému zakletému přímo v materiálu. Obdobné situace, nářek jednotlivých žen nad ztracenou láskou, výčitky a naděje i při čtení působí posléze monotónně a jeviště to spíše zvýrazní. U méně zkušených interpretek snadno převládne určitý sentiment nad vyhraněnějším, charakterističtějším postojem plynoucím z postavení té které hrdinky v antické hierarchii. Navíc texty nesnadnou formou verše, hexametrem, ale také rétorickým charakterem monologických zpovědí, plných řečnických otázek a básnických ozdob, kladou značná úskalí snaze o projev, který nezastírá smysl textů a vývoj duševních pochodů citově rozechvělých hrdinek. Dramatičtější byl Médein list Iásonovi, neodhaluje totiž pouze vnitřní zoufalství, ale lze v něm sledovat průběh vnitřního sváru, vývoje od lásky k rozhodnutí krutě se pomstít. Interpretovala ho a plně jeho dramatičnosti využila talentovaná Šárka Ziková, která právem získala čestné uznání za interpretační výkon.
Příjemným překvapením bylo vystoupení Docela malého divadla ze svitavského gymnázia. Parta středoškoláků vedená profesorkou Radkou Obloukovou přivezla scénické zpracování básní Christiana Morgensterna Šibeniční písně. Titulním textem pásmo vrcholilo, zahájeno bylo verši Co je člověk a uzavřeno básní Hru života předvádíme. Dobře vystavěný scénář využil Morgensternových textů nejen pro projev nezávazné hravosti, ale vytvořil z nich podklad pro výpověď, která nepostrádala hlubší smysl. Obdivuhodné bylo přirozené sepětí všech interpretů se sdělením jednotlivých textů a jejich organické propojení v smysluplný a působivý celek. Samozřejmost a souhra kolektivního projevu, společné cítění i vnímání rytmu, nadhled, smysl pro vtip, funkční pohybové zpracování, nápaditá práce s rekvizitou, jíž tentokrát byla funkčně využitá volejbalová síť, to byla pozitiva, za něž porota souboru navrhla udělit diplom s postupem na Wolkrův Prostějov.
Působivým zážitkem bylo i další vystoupení Divadla Jesliček se Zlou milou Pavla Šruta v úpravě a režii Emy Zámečníkové. V intimním prostoru jeviště, blízko, téměř na dosah diváků recitoval chlapecký interpret velmi osobitě a s konkrétním pocitem Šrutovy verše o lásce chtěné i nechtěné, o lásce na zapřenou, o lásce-nelásce. Protihráčem, partnerkou mu byla dívka, která nevydala ani slova, ale přesto sdělovala – obcházením, drhnutím střevíce o podlahu, hrou na saxofon omílající úryvek banální písně, naléhavou notou vokálu, gestem. Minimalizované, vzácné, a o to silnější, bylo i gesto chlapcovo. Diváci se stali svědky silného, nepopisného zvýznamnění lyrického textu. Vše nasvědčovalo tomu, že nejde jen o zázrak okamžiku, ale o funkční a silný, byť křehký umělecký tvar. Doufejme, že to potvrdí i vystoupení na WP, kam porota Zlou milou navrhla jako druhé vystoupení v pořadí.
Recesistické „cvičení z absurdního dramatu“ předvedlo Kvarteto 7x, skupinka studentů trutnovského gymnázia. Šlo o pětiminutovku, o dobrý nápad s hříčkou úryvků z Ionescovy Plešaté zpěvačky, které porota přiřkla čestné uznání za „školu hrou“.
Vítězslava Šrámková