Texty: Putovní maňásková scénka Gottwaldovského okresu, Čs. loutkář 1957

PUTOVNÍ MAŇÁSKOVÁ SCÉNKA GOTTWALDOVSKÉHO OKRESU

Čs. loutkář 1957, č. 10, s. 238.

Řezbáři Jindřichu Calabovi je 82 let. Třicet let navštěvoval se svou maňáskovou scénkou venkovské školy Gottwaldovského okresu, které ho o návštěvu požádaly. Od začátku roku 1956 měly tyto zájezdy přesně vypracovaný plán. Během tohoto roku navštívil všech 52 venkovských škol a uspořádal včetně vystoupení v městských školách a mateřských školkách 90 představení za účasti 16.000 diváků. Byl pozván též do okresu boskovického, kde uspořádal 4 představení. Čistý výtěžek 636 Kčs věnoval čtyřem tamějším školám.
Počátkem roku 1957 přidala se k putovní scénce krajská zdravotní osvěta z Kroměříže. Z této spolupráce vznikla maňásková veselohra "Zdravuška a Kašpárek". která veselou formou poučuje děti o základních zdravotních pravidlech. Podle závazku má scénka sehrát v letošním roce nejméně 100 představení, ale už koncem července byl závazek překročen - bylo sehráno 120 vystoupení. Do konce roku jich bude jistě 150.
Maňásková scénka uctila letos také památku národního umělce Josefa Skupy - Po každém představení vyprávěl J. Calaba dětem o krásné a záslužné práci našeho největšího loutkáře. 23. května za hostování Divadélka Spejbla a Hurvínka v Gottwaldově se uskutečnila přátelská schůzka mezi pracovníky putovní scénky a členy Divadla S a H. V uznání záslužné práce této scénky nabídl jí závodní výbor Divadla S a H družbu.
Fondu solidarity a fondu na stavbu zdravotního střediska nevidomých v Luhačovicích odevzdala částku 2250 Kčs - výtěžek osmnácti představení v Gottwaldovských školách.
V červenci přistoupil k putovní scénce i odbor pro školství a kulturu rady městského NV v Gottwaldově. Byl oceněn její velký výchovný význam a nyní se uvažuje o tom, získat v každém okrese jednu nebo několik osob, které by pracovaly podobným způsobem na všech školách Gottwaldovského kraje. Základnou putovní scénky by se stala kancelář osvětové zdravotní sestry, která je v každém okresním městě.
A nakonec otiskujeme vyprávění Jindřicha Calaby o sobě a o své práci, které vyšlo v gottwaldovském časopisu Naše pravda pod titulkem Veliká láska Jindřicha Calaby:

Jak dlouho se už zabýváte loutkářstvím ?
"Nebudete mně věřit, ale loutkářstvím se zabývám již přes 70 let. Bylo to v roce 1886, kdy přijel do Kroměříže český potulný loutkář a rozbil svůj stánek na "Lapači" přímo před naší chalupou. Byl to jistě některý z rodu Kopeckých. Já jsem mu tehdy jako jedenáctiletý hoch pomáhal tisknout a roznášet plakáty. Za tuto práci jsem mohl být přítomen za jevištěm. To se mi tak zalíbilo, že jsem si po odjezdu loutkáře sám udělal malé divadlo a nožem vyřezal i nemotorné loutky. Dekorace mi obyčejnými barvičkami namaloval můj kamarád z mládí, nynější národní umělec Max Švabinský.
Tato záliba mě již neopustila a kam mě osud zavál, tam jsem stavěl loutková divadla, řezal loutky a psal loutkové hry. Táhlo mě to k loutkaření i proto. že jsem se učil řezbářem a mohl jsem hrát se svými vlastními loutkami. Na sklonku minulého století jsem se dostal do německého Trutnova, kde jsem byl 15 let redaktorem českého dělnického menšinového listu. České děti v tomto městě nacházely v loutkovém divadle zábavu i poučení.
V roce 1925 jsem přišel do Zlína. Ve Zlíně tehdy loutkové divadlo nebylo. V té době byl zde nejčilejší Československý Červený kříž. Obrátil jsem se na něj se žádostí, aby mně umožnil zřídit loutkové divadlo. Výbor se obával výloh, ale já jsem vynaloženou částku uhradil již během první zimy. Divadlo sloužilo mnoho let a pak bylo darováno do Želechovic, kde je za okupace zničili nacisté. Také ve Zlíně byl za okupace zákaz hraní loutkových divadel. Ale hrálo se tajně i za tohoto útlaku.
S maňásky do všech škol
Když jsem přešel do důchodu. oddal jsem se loutkářství a řezbářství docela. Před rokem vznikla na odboru školství národního výboru v Gottwaldově myšlenka: s maňásky do všech škol. Zeptali se mě. zda bych se této akce ujal: souhlasil jsem. Věc se vydařila. Ve školním roce 1955-56 jsem navštívil všech 52 venkovských škol okresu a sehrál v nich 60 maňáskových představení, která zhlédlo přes 9000 dětí. Spolu s hrami v jiných školách zúčastnilo se mých představení přes 10000 dětí. Denně jsem sehrál dvě až tři představení. Na prvou "štaci" jsem se dostal autobusem, na druhou jak se dalo, náhodným svezením autem nebo nejčastěji pěšky. Z poslední stanice jsem se vracel zase vlakem nebo autobusem.
Když mne překvapila nepohoda? Já se jí nebál. Loutky mám opatřeny, dobré boty, pořádný hubertus a šlo se. Několikrát šlo i do tuhého. Tak jednou koncem února mě autobus zavezl do Doubrav. Je tam, tuším, dvoutřídka. A učilo se na směny. Hned po mém příjezdu oznamoval rozhlas. že přijel loutkář. A již bylo vidět, jak děti, které zrovna neměly vyučování, peláší ke škole. Po představení začala sněhová bouře a nemohli jsme se spojit se školou ve Velkém Ořechově. A nechat děti čekat? Tak jsem se vydal na cestu do strmého kopce. Čím výše jsem stoupal, tím větší fukéř a nikde ani človíčka. Obloha temná jako za večera. A přece jsem přišel včas, děti již čekaly. Hrál jsem tam v tamním malém kině a odtud jsem se polní cestou "klouzal" do Hřivínova Újezdu."

Ale hrajete-li sám, jak je to s hlasy účinkujících loutek?
"Staří loutkáři dovedou ovládat několik hlasů a charaktery několika hrajících. Tomuto umění jsem se naučil i já. Nejlepší je, když jsou na scéně dvě loutky. Poněvadž ale vystupuji také sám jako herec-člověk, jsou na jevišti už tři herci. Loutky na obou rukou mohu střídat, takže rozmanitost je tu taková, jako u souboru. kde hraje více účinkujících.
Maňásková hra v mém pojetí vyžaduje, aby si hrající osvojil charakterově alespoň pět hlasů a dovedl s nimi dobře manipulovat. Je samozřejmé, že chci-li, aby se loutky pohybovaly jako lidé, musím s nimi přirozeně pohybovat a pohyby doplňovat přirozenou mluvou. Také odchody a příchody musí být provedeny po řádném uvážení. Pro své maňásky si píši hry sám. Již při psaní vidím, jak bude výstup vypadat, jak jej zařídit, aby byl efektní a při tom přirozený.
A jak mé hry zajímají děti? Sledují hru bedlivě a bezprostředně reagují. Rád nastražuji dětem třeba prostřednictvím Kašpárka různé hlavolamy, slovní hříčky a při představení i po něm je spolu luštíme. Můj Kašpárek děti nejen rozesměje, ale vysvětlí jim mnohé potřebné věci. Proto mám Kašpárka tak rád a mé děti též.