Texty: LAURIN František: Vysoké nad Jizerou, opona. Rkp. komentáře pro publikaci Malovaní opony českých divadel, 2009.

Opona loutkového divadla ve Vysokém nad Jizerou

Je to víc jak třicet pět let, co jsem tu oponu viděl poprvé. A na ní namalovanou pověst o založení obce, nad ní pak nápis „ Byli jsme a budem“. V tom sále před oponou podávala duše spolku, paní Hejralová, během divadelního festivalu oběd pro své přátele. Bylo jich u velikého stolu víc než padesát. Pospolitost lidí, jakou jsem v té podobě již nikdy nepoznal. Pak mě zavedla do zákulisí. Pohladil jsem loutky, snad jsem si s nimi i povídal, prohlédl skříně plné šatiček, jak paní Hejralová říkala, vzorně vyžehlených a čekajících třeba desítky let na svoji příležitost. Před plným sálem dětí se nasvítila opona, a ještě než se začalo hrát se děti dozvídaly, co na té oponě je, že se stalo dávno předtím, než se narodili jejich dědové a babičky. Zatím netušily, že se narodily v místech, kde jsou počátky novodobého českého lidového divadla, dotýkaly se kořenů vlastní existence, s tím příběhem na oponě a hrou loutek, kterou přijímaly s důvěřivostí a fantazií, odpovídající jejich věku. A zvonek na konci zněl sdělením, že „Byli jsme a budem“ není národovecké pivní heslo, ale poselství loutek a divadelní imaginace. „Byli jsme a budem“ volají loutky i za ty, kdo je vodí a mluví. A také za ty generace dospělých lidí, kteří právě v tomhle divadélku a před touto oponou prožívali své první dětské sny a očarování jevištěm. Chtělo by se tiše a důvěrně zašeptat do zákulisí do neproměnných tváří loutek, vydržte to ještě, tenhle svět vás potřebuje.