Texty: AS 2002, č. 2, s. 40 - 41, František Kaska a Jan Anderle.

Regionální kolo Wolkrova Prostějova pro Plzeňský a Karlovarský kraj

Regionální kolo Wolkrova Prostějova pro Plzeňský a Karlovarský kraj pořádalo na hradě Nečtiny už počtvrté sdružení Johan. Pamětníci předchozích ročníků nostalgicky vzpomínali na jarní počasí, které víkendy v Nečtinech tradičně provázelo. Tentokrát se po většinu víkendu sypal sníh, takže ven se vycházelo pouze telefonovat – uvnitř hradu totiž narazíte na signál leda v náhodných poryvech… Mrazivá atmosféra okolí novogotického sídla se ale naštěstí mezi jeho zdi nevkradla.
Do Nečtin se sjelo 22 sólových recitátorů a 5 souborů, které se věnují divadlu poezie. Nad jejich výkony bděli kromě diváků Alena Zemančíková, Milada Čechová, Dana Jandová, Renata Vordová, Aleš Vrzák a Marek Tomažič.
Jako první se představil plzeňský divadelní soubor Tyan, který přivezl dramatizaci povídky Evangelium podle Marka J.L. Borgese. Pod názvem Pustina ji soubor inscenoval v aréně na černé obdélníkové fólii. Důraz byl jednoznačně kladen na vizuální stránku. Pět účinkujících užívalo prvky pohybového divadla a pracovalo s maskami. V následné diskusi hledali diváci dodatečně dovyprávěný příběh, který nebylo snadné beze zbytku dešifrovat. Hrálo se o střetu kultur, o slovech, která ztratila svůj význam, o přijetí životní role, o toleranci a všeličem jiném. Nedílnou součástí představení byla živá hudba, někdy až minimalistická – možná právě ona podpořila jistou monotónnost inscenace.
Sobotní sérii představení zahájil karlovarský soubor Nadrátkách, který do Nečtin přijel ve zbrusu novém složení. Pouze vedoucí souboru, scénárista, dramaturg a režisér Stanislav Hoffman se nezměnil. A když, tak jedině k lepšímu. Jeho nezaměnitelný rukopis bylo lze rozpoznat i v představení, které bylo přízračně (a příznačně) pojmenováno MASO:chystické noeticko-poetické pásmo. Pokusy zdramatizovat Slabikář se už možná v historii někdy objevily, ale jsme přesvědčeni o tom, že nemohly být zdaleka tak objevné. Zdánlivě „pouze“ nonsensová hříčka skrývala poměrně zásadní téma, totiž téma manipulace (například prostřednictvím mís plných masa…). Odkryla ideologizaci prvních dětských učebních textů, která ve své podstatě dodnes z učebnic nevymizela. Jedenáct účinkujících (tzv. Hoffmanova jedenáctka) hrálo na prázdném jevišti, jedinými rekvizitami byly hole různých délek a balíček s kuřetem, ve kterém byste však kuře hledali marně, reprezentoval neustále zmiňované a všudypřítomné maso. Jednotlivé výstupy se střídaly se sborovou recitací agitačního charakteru. Soubor byl nominován k postupu na národní přehlídku Wolkrův Prostějov.
Divadlo Štěstí z Plzně nabídlo autorské pásmo poetických výpovědí s názvem Pocity ze ztráty. Režisér Lukáš Langmajer propojil jednotlivé výstupy obtížně dešifrovatelnými, nicméně značně sugestivními pohybovými etudami. Hrálo se opět v téměř prázdném prostoru, který byl rámován třemi většími zrcadly na stojanech, využíván byl i černý horizont a výkryty. Zvolené texty se nepodařilo dostatečně sdělně interpretovat, převýšil pocit marnosti, ošklivosti, bezmoci, který umocňovala vhodně zvolená hudba, kostýmy a líčení herců. Soubor získal cenu za ztvárnění autorských textů.
Soutěžní část sobotního večera zakončila Škola múzických umění Mario z Plzně mozaikou výstupů studentů pátého ročníku, kterou nazvali Já a můj svět. Souboru se nepodařilo najít způsob, kterým by smysluplně propojili jednotlivé výpovědi, jež byly navíc inscenovány velmi nesourodě. Cílem bylo zřejmě ukázat dosažené dovednosti v různých oborech – zpěv, tanec, interpretace textu, herecká etuda, práce s loutkou, s projekcí. Při hodnocení byla kvitována technická vybavenost aktérů, kteří si pro své výstupy zvolili texty J. Brela, J. Kainara, Voskovce a Wericha, J. Ježka a také vlastní tvorbu.
V neděli dopoledne se o největší divadelní zážitek přehlídky zasloužil plzeňský soubor Zamračené děti s inscenací Lásky Apollinairovy a prsy Tiresiovy. Režisérka a dramaturgyně Alena Dvořáková spojila Apollinairův surrealistický divadelní text s jeho milostnými dopisy a lyrickými básněmi v překladech Milana Kundery a Jaroslava Seiferta. Všechny složky představení působily velmi vyváženě a podporovaly zvolené téma. Hrálo se o absurditě, válce, neopětovaných citech, hrálo se plnokrevné divadlo. Výraznými výkony se o úspěch představení zasloužili Lukáš Langmajer, Jiří Kout a Lucie Vinšová. Mnohovrstevnatost zvoleného textu byla podtržena bohatostí a rozmanitostí hereckých akcí. Soubor se stal laureátem přehlídky a postupuje do národního kola.
Divadlo poezie se ke slovu dostalo také v sobotu pozdě večer – proběhl totiž další ročník soutěže O poštovní schránku Jiřího Wolkra. Tentokrát se účastníci potýkali s úkolem inscenovat drby ze života Jiřího Wolkera. Výkony hodnotila mezinárodní porota – přehlídky se totiž nečekaně v roli pozorovatelů zúčastnila i skupinka Francouzů a jejich českých (francouzsky hovořících) přátel, kteří se postarali také o pozdně noční až ranní hudební produkci. Součástí programu byl také koncert plzeňské skupiny Neboysa.
K přehlídce patří tradičně také sólová recitace. Všech 22 soutěžících ve třech věkových kategoriích dostalo možnost interpretovat před vstřícným publikem oba zvolené texty. Jejich výběr byl pestrý – vedle známých a na přehlídkách se často objevujících autorů (Prévert, Kainar, Suchý, Hrabě, Fulghum, Aškenazy) zazněly také texty Petöfiho, Rasmussenovy, Buzzatiho či Shakespearovy. Obvykle interpretačně silná druhá kategorie už druhým rokem skončila soutěž bez udělení titulu „laureát“ – na národní přehlídku byli nominováni Ivana Musilová, Ilona Rausová a Jan Bartoška, který rozesmál publikum Vyskočilovým Vyznáním jízdenkovitosti.
V první kategorii získali nominaci Petr Nídl a Jakub Cír z Ostrova nad Ohří. Laureátkami první kategorie se staly Zuzana Macnerová z Plzně a Iva Süttöová z Ostrova. Zuzana Macnerová nabídla v soutěži prózu L. Aškenazyho a báseň J. Préverta, Iva Süttöová pak prózy D. Buzzatiho a J. Jiráně.
Vyvrcholením soutěže jednotlivců byla vystoupení interpretů třetí kategorie. Laureáty se stali Lucie Vinšová a Lukáš Langmajer. Lucie Vinšová zaujala především přednesem básně S. Plathové, druhým textem mnohým zprostředkovala první setkání s polským básníkem E. Stachurou. Lukáš Langmajer předvedl naprosto vyrovnaný výkon – zaujal jak interpretací textu Filipa Topola Sprostý pití, tak spojením dvou Shakespearových sonetů.
V rámci přehlídky probíhaly hodnotící semináře, kterých se účastnila převážná většina účinkujících i hostů. Počet pozorovatelů ostatně každým rokem stoupá, což jistě o něčem svědčí…
František Kaska a Jan Anderle