Texty: DUBSKÁ Alice: Josef Kočka, rkp. pro publikaci Malované opony českých divadel, 2009

Koncem 18. století putovalo jižními Čechy několik loutkářů, jejichž potomci zůstali věrní loutkovému divadlu až do poloviny 20. století. Patřili k ním i loutkáři Kočkové.
Ti nestarší, Jan a Josef dostali povolení ke hře již v roce 1787.
Loutka Poustevníka, s kterou se hrálo v rodině Kočků patrně už na přelomu 18. a 19. století, je dnes považována za nejstarší dochovanou českou loutku.

V první polovině 19. století se loutkovému divadlu věnovalo již mnohem více členů tohoto rodu:
František Kočka ze Slabců hrál se stínovými loutkami na Rakovnicku.
Z Němčic na Prácheňsku pocházel Jan Kočka, z Březnice zase Antonín a Apolonia Kočkovi.
Další rodina Kočků pocházela z Jindřichovic na Klatovsku. Byl to děd František (asi 1827-1910), otec osmi synů a šesti dcer, jeho syn Václav a také vnuk František, který s loutkami svého dědy hrával s loutkami zejména v Plzni a okolí. Vzpomínky na vystoupení tohoto Františka Kočky, který byl v Plzni velmi oblíbený, inspirovaly Jaroslava Průchu k povídce pro mládež Poklad principála Kočky.
V 60. letech 19. století putoval jižními Čechy i Josef Kočka z Jindřichovic.
Jak byli všichni tito Kočkové vzájemně spříznění, o tom se můžeme jen dohadovat.
Původ a působení dalšího Josefa Kočky, pro kterého udělal oponu s námětem věštící Libuše Jan Boška ve 20. letech 20. století, nejsou známy. Jenom podle této opony můžeme soudit, že jeho divadlo bylo jistě pěkné a lidem přinášelo radost.