Texty: AS 2002, č. 2, s. 39 - 40, Daniela Weissová.

Opavská přehlídka amatérského loutkářství

Přehlídka amatérských loutkářských souborů Moravskoslezského regionu se uskutečnila v Opavě ve dnech 22.-24.3.2002 v Loutkovém divadle v Opavě. Hodnotila ji odborná porota ve složení: předsedkyně Daniela Weissová, 1. místopředseda Karel Šefrna, 1. praporečník Luděk Richter. Přehlídka měla průměrnou úroveň. Žádný objev se nekonal. Přesto porota udělila dvě zvláštní ceny. Za herecký výkon Mileně Pavelkové a Aleši Musilovi v inscenaci Škola tance a souboru Skřítek Jeseník za osobitý přístup k inscenaci Dračí pohádky. Za víkend jsme měli možnost zhlédnout celkem devět představení, z čehož dvě byla pozvána jako inspirativní hosté.
Přehlídka začínala už v pátek v 16.00 hodin představením místního Opálu Opava - Pásli ovce Valaši. O tomto podrobněji píši dále. Hned od 18.00 hodin se představil mladý studentský soubor Dividlo Ostrava se Sněhovou královnou. Soubor zajímavě vyřešil scénu pomocí velkých nasvícených pláten. Ta pak sloužila pro stínohru pro scény s královnou a pod. Loutky byly pouze dvě (Káj a Gerda) - javajky nošené před tělem, ovšem zdaleka nebyly využity. Ostatní postavy byly činoherně. Největším problémem byla úprava textu (kráceno na 35 minut). Tím se vlastně úplně ztratilo téma a příběh doslova přefrčel. Soubor má však našlápnuto a jistě se s ním ještě setkáme. Večer jsme viděli hostující činoherní soubor Střess Opava s představením Zase a zase aneb Utrpení mladého Arnošta. V sobotu ráno nám tentýž soubor zahrál představení Škola tance. Klaunérie dvou protagonistů v jinak naprosto plytkém ani snad nejde říci příběhu pro nás byla výzvou k diskusi. Takový talent a nasazení by si zasloužilo lepší dramaturgii. Oba jsme ocenili cenou za herecký výkon. Dále jsme viděli Dračí pohádky Skřítku Jeseník. Pro mně důvěrně známý text, neboť náš (Čmukaři), byl zajímavě uchopen a pětičlenný soubor dostal rovněž cenu. Bzenecký Kašpárek s představením Jak Kašpárek učil čerty zpívat nás moc nepotěšil. Marionety na nitích v klasickém kukátku, zahlcené spoustou nic neříkajícího textu v jednoduchém, ale nevystavěném příběhu, nebavily asi nikoho, ale jedině upřímné děti to dokázaly dát nemilosrdně najevo. Sredni Vaštar ZUŠ Žerotín z Olomouce odpadl, což nám bylo upřímně líto. Dalším hostem byla Starost Prostějov s Rodinou Morousů aneb... Představení živé, plné, muzikální...o něm jistě budou psát kolegové, neboť soutěžilo ve svém kraji. Seniorský soubor Krnováček Krnov zahrál Kašpárka a ježibabu. Javajky a spousta, spousta textu. A jako poslední a o to větší překvapení jsme viděli představení Míček Flíček, o němž rovněž podrobněji dále.
Přímou nominaci na Loutkářskou Chrudim získalo představení Míček Flíček od Jana Malíka, se kterým se představil soubor Sněženky Opava v režii Aleše Musila. Jedná se o první představení mladého souboru z Opavy. Zkušený herec Aleš Musil, který soubor vede, vybral pro první setkání svých svěřenců s loutkami „moderní verzi Budulínka“. Jeho dramaturgický zásah do děje byl ku prospěchu inscenace. Příběh končí šťastným shledáním a retardující cesta zpátky po všech štacích se již nekoná. Je však ještě třeba domyslet uzavření jednotlivých epizod na cestě za míčkem.
Hraje se na volné scéně. Na jevišti jsou kulisy tří stylizovaných domků (které se otočením promění v oblaka) a tři nestejně vysoké válce, ze kterých je vytvořen interiér domečku babičky a dědečka, změnou pak křižovatka, benzínová pumpa atd. Sama scéna i použité loutky jsou uměřené a vkusné, právě tak jako projev mladých herců. Ten je velmi kultivovaný a přirozený. Kolegové neváhali použít slovo pel. Babička a dědeček jsou herci, ostatní postavy pak hrají loutky. Míček je skutečný míč a ve hře je využito jeho přirozeného pohybu, tedy kutálení a skákání. Herečka, která míč mluví, s ním i zachází. Jednotlivé epizody cesty za míčkem jsou režijně velmi vtipně odděleny tzv. živou oponou, kdy dědeček a babička stojí nasvícení ve předu na forbíně a zpívají svou píseň. Za nimi zatím probíhá jednoduchá a rychlá přestavba. Představení má tempo a spád. Shodli jsme se na tom, že závěrečná katarze - odfouknutí draků - by měla být silnější. Ale soudě podle reakcí dětského publika, představení je naprosto „schlamstlo“ a šli s ním celou dobu.
Soubor jsme upozornili na místa, o kterých si myslíme že jsou problémová a věříme, že na nich ještě zapracují. Inscenaci jsme vybrali jednak proto, že soubor předvedl dobrou práci (viz výše), ale i proto, že se jedná o nejzdařilejší inscenaci Míčka Flíčka, kterou jsme kdy viděli (a pánové porotci jich viděli víc než já).
Doporučení do širšího výběru inscenací pro Loutkářskou Chrudim získalo představení Pásli ovce Valaši od Mariany Grznárové v úpravě Miroslavy Halámkové. Uvedl je soubor Opal Opava v režii Miroslavy Halámkové. Jedná se o převedení literatury na jeviště. Mirka Halámková, coby zkušená režisérka a zároveň upravovatelka textu, převedla některé epizody z knížky do jevištního tvaru. Problémem inscenace je právě to, že se jedná o samostatné epizody, které na jevišti nemají výraznější pointu. Jsou spojovány výbornou živou hudbou na motivy lidových písní, a to celé vyvolává trochu zmatečný dojem, že se ještě stále jedná o expozici.
Představení začíná na předscéně, kde se sejdou súsedé a súsedky, pijí slivovičku, jí sýr a zpívají a hrají moc pěkně. Jen tak si odejdou, a jediný herec (muzikant) co zbyl, nám dialektem oznámí, že „kde sú kopce, sú aj ovce“ a zmizí. Celé představení je hráno v dialektu (občas jim to ujede) a je doprovázeno lidovou muzikou, což je příjemné, a celé představení to vlastně jaksi svazuje (až bych řekla, drží). Na scéně je velký otočný paravan do čtverce, na který se umisťují ploché kulisy salaše, stromů, jeskyně atp. Loutky jsou hadrové javajky s řezbovanou hlavou a rukama, bez čempurit. Ručičky (a v některých případech i nožičky) jsou ovládány rukou herce v černé rukavici. Shodli jsme se, že to není šťastné řešení a že na sebe spíše upozorní. Loutky jsou ovládány dobře, a je vidět, že umí ledasco. V mnoha místech je zaděláno na velmi vtipné situace, až gagy, ale zatím to bohužel ještě nebylo dotaženo. Jediná dramatičtější situace - setkání Valachů s medvědem - šla do ztracena. Jednalo se však o první premiérové představení, a tak ledaco z toho, co zde bylo řečeno, lze připsat na vrub jisté neusazenosti a nejistotě. Přesto dětské i dospělé publikum reagovalo živě a spontánně a oceňovalo vtípky, které vyšly. Soubor ví o problémech inscenace a hodlá na nich pracovat. I proto doporučujeme do širšího výběru.
Daniela Weissová