Texty: AS 2002, č. 2, s. 36 - 37, Jan Merta.

Turnovský drahokam

XII. Turnovský drahokam a I.regionální loutkářská přehlídka, pro Český ráj a liberecký kraj s postupem na 51. LCH, se konala l6. a 17. 3.2002 v Městském divadle v Turnově. Organizace přehlídky se ujal místní loutkářský soubor Na židli s přispěním finanční pomoci od Městského úřadu v Turnově. Zásluhu na dobrém zvládnutí organizace přehlídky a vytvoření opravdu přátelského ovzduší má jmenovaný soubor s vedoucím Petrem Zárubou, který na místě řešil vše s přehledem a klidem. Také pro práci poroty byly vytvořeny dobré podmínky. Konaly se tři diskuze se soubory. Vyhlášením výsledků poroty přehlídka končila. Porota pracovala ve složení Šarlota Karková, Miroslav Drábek a Jan Merta (předseda). Přehlídky se zúčastnilo 9 souborů s 11 inscenacemi, z toho 8 usilujících o postup na LCH. Přinesla představení rozdílné kvality, ale každé mělo co říci pozornému diváku zajímajícímu se o loutkové divadlo. V zásadě lze říci, že i po stránce kvality to byla přehlídka dobrá a úspěšná. Nominován na další postup byl soubor Přátelé Mojmíra Babáčka s inscenací Romany Zemenové Tanec živlů. Doporučení do širšího výběru pak získaly soubory LS Čmukaři Turnov, s inscenací Dračí pohádky, DLS Na židli s hříčkou Hadrfous a LS Na židli (dospělí) s inscenací Tři prasátka a vlk.
Jen krátce o jednotlivých představeních.
Tanec živlů inscenátorky a režisérky Romany Zemenové má asi nejblíže k divadlu poezie. Je vytvořen z výboru poezie starých Aztéků, která se dotýká ve volně laděném příběhu staré aztécké legendy o tom, že slavný král se jednou vrátí a s ním i blahobyt národa. Inscenace se neomezuje jen na slova poezie, ale k zobrazení používá také loutky a výrazný zvukový plán. Tím vytváří neobyčejně silnou atmosféru představení, které je charakteristické jednotou všech použitých výrazových prostředků. Kultivované jednání herců je doplňováno citlivým a významovým jednáním se stylizovanými sošnými loutkami a stejně citlivě realizovaným hudebním a zvukovým plánem. V sedmi obrazech před námi defiluje svár vladaře a šamana, ve kterém vladař podléhá, vítězí šaman, aby i on podlehl, tentokrát nespokojenému lidu. Lid pak nedočkavě očekává návrat původního vladaře, ale je ve svém očekávání obelstěn. Místo krále přicházejí Španělé, kteří národ Aztéků likvidují. Přicházejí na závěr, za zesíleného zvuku bubínků, mihotání světel a odhalování scény, kdy laťoví odkrytých praktikáblů a pod nimi odložených loutek výmluvně dolehá na diváka silnou katarzí nad osudem Aztéků. Smutek a nostalgie, kterou jakoby nesla i celá použitá poezie, prověřená staletími. Je ozvláštněna tématem téměř nadčasovým, o zániku národa, jako varující memento lidstvu. Hledání jakéhokoliv dalšího zesoučasnění mně připadalo v tu chvíli jako znesvěcení. Krásná, dávná báj převedená do poezie, nás oslovila jednotou prostředků, svou krásou a dávným tajemstvím. Nostalgii nad osudem jednoho národa. Je pravda, že ne všemu jsem dost dobře rozuměl, hlavně zpočátku, než jsem pochopil systém. Ale to přičítám sobě, že jsem nestačil si sám pro sebe zobrazit krásu slova označeného kulturou Aztéků, verše jsou pro ni velice příznačné. Ale právě hodnoty krásy v provedení, o kterých hovořím, mně tento deficit nahrazovaly.
Do dalšího výběru byly doporučeny Dračí pohádky turnovských Čmukařů, kdysi velmi známé, které se v jejich repertoáru na delší čas odmlčely. Nyní byly oprášeny, nově nastudovány s obnovenými loutkami a doplněny o další třetí o posledním drakovi, kdysi na počátku vzniku pohádek jen krátce společně se známými dvěma hranou. Nyní tedy hříčka Poslední drak byla zařazena jako první, i s úvodem představování draků, ze kterého skutečnost, že „poslední“ jednoznačně vyplývá. Ale nebyli by to ani Čmukaři, aby v pokračování inscenace použití dalších draků po tom „posledním“ nezdůvodnili. Známé původní aranžmá i využití herního vtipu a ryze loutkářských gagů, barevných loutek i jednoduché řešení scénické zůstává a je jen málo pozměněno. Oprašování po delší době a ve stejném obsazení přináší sebou asi jednu nepříznivou skutečnost, podmíněnou tím, že se herci při další divadelní činností vyvíjejí a proměňují. Původní Dračí pohádky vznikaly v období studia Čmukařů na východočeské konzervatoři, kdy sami loutkové divadlo takového typu hledali, pro sebe objevovali a budovali i svůj vztah k němu a k sobě. A toto objevování jakoby provázelo celou dlouhou, několikaletou pouť této vtipné a hezké inscenace a stalo se její nedílnou součástí. Nyní ten pravý a jejich současný vztah k inscenaci ještě chybí, jakoby jej teprve hledali. Inscenace je sice hravá, ale všichni kolem jsme cítili, že to ještě není to pravé ořechové. A nebyli by to ani Čmukaři, aby si tuto věc pro sebe ku prospěchu inscenace i diváka nedokázali vyřešit.
Dětský loutkářský soubor souboru Na židli se na přehlídce představil s letitou a několikrát již upravovanou maňáskovou hříčkou Hadrfous. O dědkovi a babce, kterým zajíci kradou zelí. Dědek s pomocí strašáka napotřetí zajíce chytí a oni musí zelí s prosíkem vrátit. Veselá hříčka, vesele odehraná a odezpívaná, má spád, rytmus a upozorňuje na sebe čistotou dětské práce i hlasového provedení. Je příkladnou ukázkou systematické práce s dětmi, která po letech přináší dobrou úrodu souboru. Ten je hlavně v osobě jeho vedoucího Petra Záruby známý svou houževnatostí a důsledností. Je ukázkou výchovy dětí k divadlu divadlem, bez velkého důrazu na dramatickou výchovu, a přece její práce přináší výsledky. Potvrzuje to i další drobná anekdota Ježek a zajíc v provedení jiných v souboru začínajících dětí, která také byla na přehlídce hrána. Předvedly ji dvě menší děti a jedna žena, za nízkým paravánem. Hříčka také zazářila svojí čistotou a zábavností. Jen zadaný úkol byl daleko menší, lehčí a adekvátní možnostem dětí. To je asi tajemství jejich úspěchu. Ti však nepatří mezi doporučené.
Ale patří k nim další povedený kousek téhož souboru v provedení dospělých, hříčka Tři prasátka a vlk v úpravě Dany Salabové. Třicetiminutová variace na známou pohádku, hraná maňásky na kruhovém otočném paravánu. Čtyři loutky a tři hrající nadělali spoustu užitečné legrace, při které plné hlediště malých dětí s maminkami řičelo smíchem a neskrývanou účastí. I když na závěr na chvíli děti zvážněly. Hra na jevišti je dostala do situace, kdy se musely samostatně rozhodnout, byvše do ní uvedeny nenásilně, nijak nemanipulovány jen tak jak to zcela samozřejmě vyplynulo ze hry. Pomohou vlkovi, anebo prasátkám? Vzniklo napětí, atmosféra v hledišti zhoustla, děti se rozhodovaly na třikrát, zcela samostatně.Bylo to pěkné. Vůbec to nebyla laciná zábava. Byl to jen lehce plynoucí příběh, kde všechno fungovalo jak má, kde výtvarně v loutkách i scéně bylo všechno jak má být. Kde se i zpívaly písničky se vztahem k věci a k příběhu. Jen to, že na melodii písniček Suchého a Šlitra. Ale bylo to vkusné a jakoby se vším na jevišti jednotné. Asi to bude věc názoru. Ale vždyť ty písničky už jaksi zlidověly. Navíc dodávaly hříčce druhou humornou dimenzi.
A co bych měl ještě z přehlídky připomenout? Z těch ostatních souborů pak neobyčejně zajímavou inscenaci Petra Mláda Krakonoš, pán hor v provedení Divadýlka Matýsek z Nového Boru, invenční a svobodné představeníčko Pustý hrad dětského souboru Romany Zemenové z Turnova, dvě inscenace Ostrova splněných přání v provedení souborů Spojováček z Liberce a Popelka z Lomnice, které byly obě poučné z hlediska dramaturgických úprav, drobnou marionetovou inscenaci Jak Kašpárek vyzrál nad tetou Agátou souboru z Českého Dubu a marionetovou novinku Jany Dvořáčkové souboru z Jaroměře Pohádka z temného hvozdu, o vzniku Jaroměře.
Vše se odehrávalo v Městském divadle v Turnově, v jeho pěkném prostředí, ve společenství laskavých lidí.
Jan Merta