Texty: AS 2002, č. 2, s. 36, Miroslav Langášek.

Louny 2002 – severočeská krajová přehlídka loutkářů

Už pošestnácté se v Lounech sešli 9. - 10. března amatérští loutkáři ze souborů severních Čech, aby předvedli výsledky své práce za uplynulou sezónu. A již tradičně tu naprosto převládala představení marionetová – jedinou výjimku tvořilo Maňáskové divadlo Teplice.
Jako první se představil soubor hostitelský, Spolek loutkářů v Lounech, jehož člen (a současně i jeden z hereckých protagonistů) Vladimír Verner adaptoval pro loutkové divadlo klasickou Perníkovou chaloupku. Adaptace to byla ovšem svérázná, kdy i dosti lascivní vtípky autor zdůvodňoval snahou, aby se na představení bavil nejen divák dětský, ale i doprovázející „dospělák“ – ve skutečnosti z toho mohli být všichni trochu zmateni, protože vlastní inscenace i dík málo pevnému režijnímu vedení nesla znaky stylového „mišmaše“ – od snah po realistické ilustraci příběhu, až po bujarou a nevázanou frašku (přiznejme jí ovšem místy skoro artistní loutkoherecké ztvárnění, samo o sobě velice zajímavé). Režie zvolila princip odkrytého vodění loutek na podlaze a z toho víceméně odvozenou nerozdělenou interpretaci, bohužel nedotáhla vytvoření vztahů mezi jednajícími postavami – zejména vinou často nezvládnutých výkonů vodičských („jednoruké“ loutky se leckdy dívaly zcela jinam, než si žádala situace na scéně). Také temporytmus byl (s výjimkou výstupů Ježidědka a Ježibaby) dost jednotvárný a vesměs pomalý. Nicméně při důslednější práci režie, sledující zejména jednotnost inscenačního klíče, mohl být výsledek daleko výraznější a více než uspokojivý.
Soubor Klubíčko ze Cvikova přivezl na přehlídku hru polské autorky Marie Kownacké Švec Dratvička, kterou převedl do češtiny básník Kamil Bednář. A převedl ji nejen s citem pro verš, ale i pro jeho prezentaci na jevišti, takže se plným právem stala součástí repertoáru jak profesionálních, tak amatérských loutkových divadel. Vytvořila tak dobrý předpoklad i pro nejlepší představení severočeské přehlídky. Inscenace je poměrně vyrovnaná ve všech složkách, počínaje promyšlenou režií Tomáše Janovského (ještě by měla usilovat o větší rozpohybovanost situací, zejména ve vertikální rovině, a o využívání celé plochy jeviště, rozčlenéného světlem do tří hracích prostorů, loutkoherci až striktně dodržovaných), přes přijatelnou výpravu a užití hudby a světel, až po velice kvalitní výkony aktérů na scéně – z nich ovšem jednoznačné loutkoherecky (tedy vodičsky i mluvičsky v jednolitém výkonu) vynikala Mirka Charvátová v roli Ježibaby, po zásluze oceněná zvláštní cenou poroty, jedinou na přehlídce vůbec udělenou. Přesto provedení má ještě určité rezervy, které jsou v silách souboru odstranit – a proto porota inscenaci nominovala na Loutkářskou Chrudim 2002.
Prvorepublikový text H. Tesařové Vodníkova Hanička si vybralo Loutkoherecké sdružení Jitřenka Žatec pro svou soutěžní inscenaci, což byl kardinální omyl, protože v něm všechno „kulhá na obě nohy“. Základní příběh postrádá přesvědčivé motivace pro jednání postav, figura Kašpárka je zhola zbytečná a pouze poplatná tradici (působí tu jako náhražka antického shůry přicházejícího „boha na stroji“, který přichází autorovi ku pomoci vyřešit zápletku a dovést hru ke šťastnému konci), únik Haničky z vodníkovy říše v jeho naivitě může akceptovat tak nanejvýš dvouleté mrně v hledišti, atd. Když se k tomu přidal ještě další handicap – po bývalém souboru Šroubáren následovníky zděděný fundus marionet na dlouhém vedení (jen ztěží zvládnutelný zkušenými profesionály, ale zcela nad síly nepříliš zkušených amatérů) - zadělal si jinak sympatický soubor, který se po letech pokouší za minimální pomoci města či někoho jiného oživit v Žatci loutkářskou tradici, na nepříliš kvalitní těsto, z něhož upéci dobrý koláč by bylo nadlidským výkonem. Ale i u Žateckých lze nalézt předpoklady pro budoucnost, byť zatím spíše potencionální.
Jediným souborem pracujícím se spodovými loutkami bylo na lounské přehlídce Maňáskové divadlo Teplice, které z pradávného archivu vytáhlo na světlo boží veršovaný text Miloše Nesvadby Naše zahrádka. Jsem pamětník, a tak se mi vybavil rok 1947, kdy jsem tento text viděl na paravánu poprvé – a to v provedení mládežnického souboru Papíráčci, jehož hlavními protagonisty byli už tenkrát herci (Studia) Národního divadla Miloš Nesvadba a Luba Skořepová – později jej předvedli dokonce na Jiráskově Hronovu v rámci vystoupení mládežnických souborů. Původní text byl ovšem dobově podmíněn: zahrádka a její škůdci představovali jakousi alegorii vlasti a jí ohrožujících nepřátel (nacistů). Je samozřejmé, že Tepličtí do tohoto textu zasáhli a dobovou alegorii škrty zcela zrušili. Nicméně se ukázalo, že i v této podobě je hříčka hratelná a pro nejmenší děti přijatelná jak svou poetikou, tak i veršovou vybaveností, odpovídající dětským říkankám. Vlastní provedení Teplických si rozumně nekladlo žádné mimořádné cíle – prokázalo však, že Nesvadbova hříčka může nadále patřit do repertoáru divadla pro nejmenší. A to vzdor handicapu, že hráli na vypůjčeném (a poněkud vysokém) paravánu, na němž větší dimenze maňásků citelně znesnadňovala rozehrávání scénických situací, a tedy i jejich vyznění. Zdá se však, že tento soubor jistou vyzrálostí i věkovou kompaktností bude schopen si zatím nastavenou laťku v budoucnu o pěkný kus zvednout.
Bohužel, poslední představení přehlídky (Šípková Růženka v provedení Klubu ochotníků a přátel loutkového divadla z Litoměřic) pro onemocnění v souboru odpadlo. Náhradou vystoupila dětská část lounského souboru s inscenací Malíkova Míčka Flíčka. Přestože nebyl čas na solidní přípravu a dětští aktéři museli v ledačems improvizovat – např. selhala jevištní technika – přesvědčili se nejen dětští diváci, ale i přítomní loutkáři, že Lounští se o budoucnost nemusí bát, protože o ni včas a soustavně pečují výchovou svých nástupců.
Na závěr jen poznámku: znovu se prokázalo, že Louny jsou právem pořadatelským místem krajové přehlídky. Členové souboru v čele s principálem M. Raškou její chod obětavě po dva dny zajišťovali a vytvořili prostředí, v němž se všichni účastníci cítili opravdu jako doma. Mimochodem, už dlouho jsem neviděl kolektivně zpívající sál, doprovázený téměř desítkou kytar i dalších nástrojů. Bylo to spontánní, do noci trvající setkání, prokazující, že kromě hraní pro děti si přijdou na své i loutkáři samotní. A pocit party převládne nad možnými pocity konkurence – což vůbec v dnešním světě není zanedbatelné…
Miroslav Langášek