Texty: ČERNÍK, Roman: FAUSTOVÁNÍ 2009. Amatérská scéna 2009, č. 6, s. 38 - 39.

FAUSTOVÁNÍ 2009
Připravil Tomáš Pavel

Faustování, které pořádá Kulturní dům v Bechyni ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA, je tvůrčí dílna (nejen) loutkového divadla. Loutkové, případně výtvarné divadlo bývá konfrontováno s jinými divadelními druhy. Například v roce 2006 – Divadlo světla a stínu, 2007 – Divadlo výtvarné a pantomima (pohybové divadlo) a v roce 2008 to byla dílna loutkového divadla pro začátečníky.
Letošní Faustování se věnovalo ponejvíce divadlu poezie, které s loutkovým divadlem spojuje neodmyslitená práce s metaforou. Dílnu vedl pedagog Západočeské univerzity Plzeň Roman Černík. Metodicky velmi přehledně a systematicky provedl účastníky základy práce s tělem, pohybem a posléze se slovem, a to jak pomocí vlastní tvorby, tak tvorby básníka. Po dvoudenním intenzivním úsilí vzniklo několik velmi zajímavých minipředstavení. Pracovní záznam (včetně zpracování níže uvedené básně Paula Kleeho) si můžete prohlédnout na stránkách NIPOS www.nipos-mk.cz nebo www.artama.cz (Loutkářství/Faustování).
Menší část dílny pak byla věnovaná analýze a inspirativním etudám na základě rozpracované inscenace, kterou do Bechyně přivezl soubor Plkoň z Prahy – Krev. Namísto dlouhých popisů však přijměte...

POETICKÉ POŽITKY JEDNÉ Z ÚČASTNIC
HA! Mnozí z nás prozřeli. Divadlo poezie, to nejsou jenom recitace básniček!
Poeticky se můžete klidně v někom zrcadlit, a když dojde k vzájemnému propojení, třeba už ani nepoznáte, kdo kopíruje čí mihotání prstů.
A taky myslíte, že slova musí obsahovat písmenka? Ale kdeže!
Takové divadelní slovo může vypadat jako améba, mixér, koberec nebo lidské sousoší. Takto si můžete pokecat i s hromadou lidí najednou a vůbec se nemusíte překřikovat. Navíc je to náramná podívaná, když pozorujete dav, který se (v našem případě) pokouší o pohyby všech členů v jednotné symbióze nebo se nechává ovládat čarodějem dobrodějem či „zlo-dějem“.
Zapamatováníhodnými slovy našeho lektora: „Divadlo musí bolet!“ jsme se řídili do posledního vykřičníku, slovo dalo slovo a vznikla nejedna modřina. Akrobacie to byla pěkná, ovšem bolest těla také. Však kdo by se ale nepokochal pohledem na živoucí pyramidy či na um, kdy člověk člověka obkrouží tak, jako by jeden byl jabloní a druhý hadem.
A pak si dá divadelník místního Platana a vzápětí po něm chtějí, aby napsal haiku, jenže to není jako vyslat do vesmíru Lajku, saprlot, kde mám tu bílou vlajku, vzdávám se, napíšu bajku.
Hele, ale vono to de, pět slabik, sedm a zase pět, teď už jen, jak to zapět.
Zkoušíme to různě, zkoušíme to jinak, pějeme si navzájem ódy a nakonec dáme všechno dohromady. Zdánlivě nesladitelná témata haiku komponujeme v celistvý obraz. Hezké to bylo, to se musí nechat... a pochválit.
No a pak mezi nás přišel Paul Kleeho, tedy v zastoupení jeho výtvarné a básnické tvorby. To byste nevěřili, co lidi, převážně pány, napadá při pozorování jeho uměleckých děl!

„Oči
rozkoš
sluší
Tvoje
prsa
mlsá
kteří
v keři
mlaskání
laskání
celou noc.“
Paul Klee

A takové všelijaké nepravidelné kostičky a obdélníky jsou v jeho podání vlastně město, které na všechny působí tak trochu pustoprázdně a nevlídně a skrze naše skleslé tváře tato aglomerace pana Paula Klee obživla v pouličních kamerových záběrech.

Ty domy nás doslovně pohltily a nakonec vyplivly na rozcestí,
z něhož se můžeme vypravit mnoha směry na inspirační lov,
protože teď už jsme díky Romanovi ... poznali spoustu divadelních cest,
které jsou bez zbytečných slov,
ale plné pádných gest.