Texty: Pömerl, Jan - Špecinger, Otokar: Ze spolkového života Velvar

Pömerl, Jan – Špecinger, Otokar: Ze spolkového života Velvar, in Velvary. Kapitoly z dějin královského města, Městský úřad Velvary 2008,

str. 71:
V roce 1850 se Velvary v rámci nového slánského hejtmanství staly sídlem c.k. okresního soudu a c.k. berního úřadu a v letech 1855 – 1868 smíšeného c.k. okresního úřadu, čímž vzrostl jejich regionální význam. Místní elity začaly holdovat němčině. Dvě až tři „kávové společnosti“, které se tu tehdy neoficielně vytvořily, ignorovaly národně-obrozenské hnutí, které už dávno předtím zachvátilo Prahu i další města. Změnu však přivodila skupina studentů v čele s JUC. Karlem baronem ze Spens-Boodenu, která v letech 1861 až 1863 rozvinula ve Velvarech intenzívní českou divadelní a další kulturní činnost. Jejich Ochotnické divadlo ve Velvarech během necelých tří let uspořádal na jevištích v hostincích U černého orla (čp. 10), U arcivévody Štěpána (čp. 224) či U Čermáků pod kostelem (čp. 204) jedenatřicet českých představení a to vedle řady dalších osvětových akcí. Studenti na velvarské jeviště uvedli mimo jiné Tylovy hry Tvrdohlavá žena a Strakonický dudák, Nerudovy aktovky (Prodaná láska) i veselohry V. K. Klicpery (Divotvorný klobouk). Vedle studentů Karla a Jindřicha ze Spens-Boodenu, Františka Šturma, Antonína Holubovského, Rudolfa Bubeníčka, Františka Slavíka a pánů Krebse, Hartmanna a Chládka hrály i odvážné velvarské slečny, zejména Karolina a Marie baronesy ze Spens-Boodenu, Karolina Vaňková, dcera kancelisty c.k. okresního soudu, Antonie Horová či slečna Stibicová. Poslední hrou mladých nadšenců byla Faustova čepička uvedená dne 27. září 1863.
Protektorem tohoto divadla byl význačný český národohospodář a buditel, rytíř František Horský z Horskýsfeldu, tehdy nájemce lobkowiczského dvora v Nelahozevsi. Ten mladé divadelníky podpořil nejen morálně, ale i finančně: zaplatil jeviště zakoupené v Praze. Jinak však neměli průkopníci nového života ve městě na růžích ustláno, neboť značná část obyvatelstva je doslova bojkotovala. Avšak vydrželi a jak napsal ve svých vzpomínkách velvarský rodák, historik Ferdinand Vacek, „mladý svět byl tehdy elektrizován, hrálo se s chutí, se zápalem“. A tak toto studentské divadlo, třebaže se záhy rozešlo, zahájilo národní probuzení Velvar.

str. 75:
Cílem Občanské besedy, založené v prosinci 1871, bylo „vzbuzovati a pěstovati život duševní a společenský“, což ve skutečnosti spočívalo v občasném pořádání ochotnických divadelních představení a dalších společenských akcí v sále hostince U arcivévody Štěpána (čp. 224), jehož majitel Karel Bubeníček byl nejen radním, ale také nadšený vlastenec. Jejím dlouholetým předsedou byl Vilém Tomsa, zprvu radní a v letech 1874 – 1890 starosta města Velvary, jednatelem A. Ctibor a pokladníkem Alois Lukáš. Pod záštitou Občanské besedy byla pořádána mimo jiné i divadelní představení, na jejichž řízení se koncem 70. let podílel i Hynek Vicena, pozdější spoluzakladatel nejvýznamnějšího velvarského ochotnického spolku Tyl.

str. 78:
Rok 1886 byl rokem zrodu jednoho z nejagilnějších a nejvýznamnějších velvarských spolků – Spolku divadelních ochotníků Tyl. Ojedinělá ochotnická představení se konala ve Velvarech už v letech 1832 a 1854 a jak už uvedeno, roky 1861 až 1863 sem přinesly bohatou působnost studentské divadelní skupiny. Jevištní hry uvedly občas také další spolky, např. hasiči. Ale teprve divadelní spolek Tyl prokázal potřebnou životnost a obohacoval kulturní a společenský život Velvar až do počátku 70. let 20. století.
Byl to zejména soudní úředník Josef Mervart, jenž za pomoci J. Doležala, J. Rychetského a s podporou autority Hynka Viceny (spoluherce a pamětníka Josefa Kajetána Tyla), jenž své stáří prožíval ve Velvarech, vyvolal nový divadelní spolek v život. A program spolku, pojmenovaného TYL na počest průkopníka českého divadla, nikdy nezůstával jen na papíře. Všestranná kulturní a společenská působnost, orientovaná vždy s obdivuhodnou pokrokovostí, vzbuzovala po dlouhá následující desetiletí stále větší úctu ve veřejnosti a růstem svých tradic nabývala na širším významu. Vždyť představení velvarských ochotníků překvapovala nejen dramaturgickým výběrem her a počtem inscenací, ale získávala i na kvalitě a zejména po první světové válce dosahovala skutečné umělecké úrovně. Přispívala k tomu i spolupráce s hudebním a zpěváckým spolkem Dalibor, jehož orchestr se často měnil v orchestr divadelní. V roce 1931, dne 3. června, sehrál spolek Tyl své 200. představení: nově nastudoval a pečlivě vypravil hru J. K.Tyla Strakonický dudák. O rok později již však uvádí Jiráskovu Lucernu v novém svém působišti - v moderním sále přestavěného hotelu Rolnická záložna, kde působí příštích třicet let. Své staré jeviště prodal spolek Sdružení katolické mládeže ve Velvarech a oponu, dílo akademického malíře Josefa Krále, vzhledem k její historické a umělecké ceně, odevzdal Městskému muzeu.
K padesátému výročí spolku byla 6. června 1937 hra se zpěvy a tanci Paní Marjánka, matka pluku od J.K.Tyla. K oblíbeným autorům velvarských ochotníků patřil Vilém Werner (m.j. Lidé na kře, Červený mlýn). I v letech německé okupace českých zemích nezastavil Tyl svou činnost. I když spolek postihly ztráty zatčením několika jeho členů, zmobilizoval své síly a nastudoval pod vedením režisérů Jaroslava Warause, Ladislava Němce a Františka Němce několik vynikajících inscenací her především českých autorů (např. J. K. Tyl: Strakonický dudák, 1940; A. Jirásek: Otec, 1940; Týž: Vojnarka, 1941; S. K. Macháček: Ženichové, 1943; F. Tetauer: Zpovědník, 1943). V roce 1940 ve spolupráci s velvarskými hudebními spolky připravil Tyl za vedení Josefa Hudce v rámci Hudebního máje koncert s bohatým programem složeným především z české hudby a písní. Zásluhou obětavého Františka Šimka, jenž působil jako režisér a scénograf, bylo v těchto letech ve spolupráci s velvarskou školou nastudováno mnoho představení pro děti. Také se do činnosti Tyla zapojil jako jevištní výtvarník mladý student Miloš Bílek.
Dne 6. října 1945 zahájil Tyl svou činnost hudebně-literárním pásmem Za svobodu
vlasti, věnovaným jeho autory Milošem Bílkem a Josefem Hudcem obětem českého odboje
v letech německé okupace. Účinkující vzdali též hold svým kolegům A. Manovi, A.
Dekojovi a dlouholetému režisérovi A. Číhalovi, kteří zahynuli v nacistických koncentračních táborech.
V lednu roku 1951 začala v historii spolku poslední kapitola: spolek Tyl se mění
v divadelní odbor Závodního klubu Středočeských chemických závodů ve Velvarech a svoji
činnost v nových podmínkách zahájil dne 18.2.1951 hrou F. Tetauera Veřejný nepřítel v režii Ladislava Němce. V příštích letech pak tvůrci inscenací byli režiséři Antonín Janek, Jaroslav Waraus, Bohumil Holšán, Matěj Horáček a Jaroslava Elisová. V roce 1957 spolek Tyl se stal součástí Spojeného závodního klubu ROH a později se stal součástí Kulturního domu ve Velvarech.
Od svých počátků hráli Tyláci střídavě na několika místech – v hostinci pod kostelem, v sále hotelu U arcivévody Štěpána na náměstí, a pak od roku 1931 až do svého zániku se jejich domovskou scénou stalo jeviště v sále dnešního hotelu Záložna, v průběhu 30. let nákladně zařízené.
V 60. letech minulého století činnost spolku víceméně skončila. V roce 1975 se ve Velvarech konalo setkání již bývalých Tyláků, na němž vzpomínali Vlasta Kytková, Jaroslava Žohová, Zdeňka Křtěnová, Jaroslava Elisová, Jaroslava Modráčková, Marta Vrbová, Baruška Bartůňková, Anna Novotná, Helena Janková, Antonín Hlaváč, Jaroslav Žoha, Miloslav Elis, Václav Novotný, Zdenko Nálevka, Božena Nálevková, Alexandr Král, Bohumil Holšán, Vladimír Auška, Antonín Janek a Alois Týc.
Divadelní spolek Tyl příznivě ovlivňoval i celkový rozvoj ochotnického divadla na
Podřipsku a v dolním Povltaví. Vyvolal vznik tehdejšího Hálkova divadelního okrsku jakožto
oblastní organizace a stal se i spoluzakladatelem Ústřední matice divadelního ochotnictva
českého. Za sedm desetiletí, sehrál pak Tyl přes tři sta her domácího i světového repertoáru, a
to při mnohonásobném počtu představení.