Texty: Karel Šefrna aneb Co se dá stihnout za 70 let. Rozhovor připravil LUděk Richter. AS 2009, č. 5

KAREL ŠEFRNA aneb Co se dá stihnout za 70 let

Rozhovor s jubilantem připravil Luděk Richter

Pro ty, kdo by snad Karla Šefrnu neznali, pár základních údajů:
Narodil se 6. září 1939 v Boskovicích.
1956 61 Absolutorium lékařské fakulty v Brně, zubní lékař.
1949 si v svitavském Dětském školním souboru začíná s loutkovým divadlem.
Od středoškolských studií účinkuje v souboru Jitřenka, přejmenovaném od roku 1966 na Malé divadlo - mj. v inscenacích:
1962 Petr a pan Proto vodič (LCH 1962)
1965 Jak pomohlo kotě Papírové Lhotě spolurežisér, hudba, herec (LCH 1965)
1966 Odnikud nikam herec (LCH 1966)
1967 Poklad baby Mračenice hudba, herec (LCH 1967)

Koncem roku 1970 zakládá soubor C, zvaný Céčko (inscenace bez bližšího označení). Od 80. let spolupracuje na řadě inscenací učitelek mateřských škol MaK (My a Karel). Od přelomu tisíciletí také se souborem svitavské Dramatické školičky, jenž si od roku 2003 začal říkat Tlupatlapa.

Inscenace:
1971 Poklad v kapli úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1971)
1972 Nepořádná Alenka, Kačátko aneb Rádi děláme dobrých skutků úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1972)
1973 Ostrov splněných přání úprava, režie, hudba, herec (LCH 1973, 1974)
1974 Mořský car úprava, režie, scénografie, hudba, herec
1975 Zazděná slečna aneb Hrobka dvou milenců úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1976)
1976 Poklad baby Mračenice úprava, režie, hudba, herec (obnovená premiéra inscenace Malého divadla z roku 1967)
1977 O pokažené válce režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1977), S drakem není legrace režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1977), O princezně a dědečkovi, se kterým byla legrace autor, režie, hudba, scénografie, herec (IVL-LCH 1977)
1978 Dvanáct usmívajících se ježibab (O pánovi, Zvířátka hrají divadlo, O sněhuláčkovi a kočičce, Prasátka a vlk) úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1978, 1979)
1979 Lesní balada úprava, režie, hudba, herec (IVL-LCH 1979, 1986), Nevymřeme po přeslici autor, režie, scénografie, hudba, herec
1980 Muzikantské pohádky (Zvoneček a zvon, O smutném kominíčkovi) režie, hudba, herec (LCH 1980), Šťastný princ režie, hudba, herec (LCH 1980)
1981 Obluda aneb Jak to bylo, když začalo pršet úprava, režie, hudba, herec (LCH 1981)
1982 Omlouváme se předem (Kleštěnec z pralesa, Křížová výprava, Myšlenky Kozmy Prutkova, Podhradní poezie) úprava, režie, hudba, herec
1983 Zlatovláska úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1983)
1984 Ruka úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1984)
1985 Pohoda aneb Buď chvála kašpárkům úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1985)
1987 Edward úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1987)
1988 Jako pel... úprava, režie, hudba, herec (inspirativní představení LCH 1988)
1989 Moře režie, hudba, herec (LCH 1989)
1990 Hamlet úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1990)
1991 Trakař aneb Velké vynálezy úprava, režie, hudba, herec (LCH 1991)
1992 Tak trochu... úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1992), MaK Svitavy: Jak dál... úprava, režie, hudba (LCH 1992)
1994 V páté knoflíkové dírce úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1994)
1995 Bláhové pohádky úprava, režie, hudba, scénografie, herec (LCH 1995)
1997 Bystrouška, liška úprava, režie, hudba, herec (LCH 1998)
1999 Dramatická školička Svitavy: Světlovská balada autor, režie, hudba, scénografie (LCH 1999)
2000 Dramatická školička Svitavy: Putování za Sněhurkou autor, režie, hudba, scénografie (LCH 2000)
2001 Penzion Grillparzer režie, hudba, scénografie, herec (LCH 2001), Dramatická školička Svitavy: Strom úprava, režie, hudba, scénografie (LCH 2001)
2002 Slon úprava, režie, hudba, herec (LCH 2002)
2003 Tlupatlapa Svitavy: Pastýřka režie, hudba, světla (LCH 2003)
2004 Tlupatlapa Svitavy: Goluxové úprava, režie, hudba, scénografie (LCH 2004)
2007 Fialový vítr úprava, režie, hudba, herec (LCH 2007)

Na Chrudimi tedy vystoupil 4x s Jitřenkou/Malým divadlem, s Céčkem (většinou jako režisér) v hlavním programu 27x (z toho 2x opakovaně) tedy absolutně nejvícekrát ze všech souborů chrudimské historie, 1x v inspirativním a 3x v doplňkovém (z toho 1x opakovaně) programu. Svitavský MaK hrál v hlavním programu LCH v jeho režii a s jeho hudbou 1x a Dramatická školička, respektive její Tlupatlapa 5x. Sečteno to činí 41 účastí s 34 celovečerními a 2 drobnějšími inscenacemi. Zná ho i FEMAD, Šrámkův Písek, Jiráskův Hronov...
Jako zastupitel městské rady se spoluzasloužil nejen o vznik sympatického divadelního sálku Trám pro místní i hostující soubory, ale také o vznik Dramatické školičky, jež pomocí dramaticko-divadelního působení vychovává ve Svitavách další příznivce i aktéry divadelního dění. Ve volných chvílích hraje i v beatové kapele Divadelní orchestr Trstenická stezka, jejíž poslední inscenací byla roku 2006 Popelka. V roce 2001 se stal zaslouženě prvním nositelem ceny ministerstva kultury v oboru amatérského divadla.
Karle, nejprve pár otázek obecně lidských: Je to jiné, když je člověku padesát, šedesát, nebo (skoro) sedmdesát?
Pan profesor Vondráček tvrdil, že stáří znamená tuhnutí. Měl pravdu. Člověk se stává méně pohyblivým jak tělesně, tak duševně. Je prima, že něco je toho procesu ušetřeno. A to je pohled na vuřt. Čuník se dívá stále stejnýma očima a vuřt zůstává krásným.
Je o tobě známo, že jsi čistokrevný východočeský Moravan z pražské maminky a mirotického tatínka. Jaké vztahy máš k Boskovicům, východním Čechám, Praze a jižním Čechám?
Boskovice, to je krása přírody a to všecko, co mě obklopovalo, když jsem poznával svět dětskýma očima; všecko má velice jasné kontury. Svitavy jsou každodenní život, klidný a vlídný domov. Východní Čechy, to jsou divadelní přátelé. Praha je potkávání se s historií. A jižní Čechy? Prázdniny, léto a vůbec místo maximální pohody.
Co uděláš, když zítra získáš nečekaně volné odpoledne, víkend nebo měsíc volna?
Odpoledne na ryby, víkend za přáteli, měsíc velkej vandr.
Kdyby ses musel něčeho ze svého života vzdát, v jakém pořadí bys vypouštěl: divadlo ryby lyžování – zubařinu všelicos kolem domu společenský život muziku...?
Zatím neopouštím nic z toho, nač se ptáš. Nejblíž tomu opouštění je společenský život a divadlo.
Ještě jedno kdyby: kdyby ti socialistické příkaznictví na začátku 60. let neurčilo roli zubního lékaře, co by sis vybral sám?
Tenkrát jsem chtěl studovat pediatrii. Ale našel jsem i v stomatologii mnoho pozoruhodného a dělám svou práci rád. Ten obor je sice namáhavý a to velmi, ale zase má tu výhodu, že je optimistický. Člověk se snaží zbavovat pacienty bolesti a ono se to daří. Málokterý medicínský obor se dá dělat s humorem. Stomatologie ano.
Dalo ti povolání něco pro život?
Hledání empatie, citu pro detail a výborné cvičení trpělivosti.
Co bys rád dělal, ale nedostal ses k tomu?
Chtěl jsem od mládí vandrovat v lodi po našich řekách. To se mi už nesplní. Ale to nevadí. Bylo toho dost, co se mi splnilo.
Je něco, čeho jsi v životě chtěl dosáhnout a zatím nedosáhl?
Byl bych rád vyrovnaným člověkem až do konce.
Teď trochu o tvém vztahu k divadlu. Kolikrát za rok se dostaneš na divadlo a jaké a podle čeho si je vybíráš?
Do divadla se dostanu dost často, ale většinou to směrují okolnosti. Festivaly, kterých je v roce několik, místní abonomá, cíleně navštěvujeme divadla v Hradci Králové, občas v Brně. Ale je toho málo na to, co bych chtěl vidět. Utíkají mi inscenace malých pražských divadel třeba. Nebo Čičvákovy inscenace. Rád bych viděl aspoň tři inscenace Havlova Odcházení. Abych viděl, co s tím režiséři udělají. Jak to pojmou. Jenže čas je nemilosrdný...
Co v divadle považuješ za nejdůležitější?
Aby to byl kumšt, kterému porozumím, který mě osloví, zaujme a nenechá moje emoce spát.
Co ti divadlo dává?
V divadle je to trochu jako v kostele při mši. Člověk má v sobě pocit mimořádnosti okamžiku a sounáležitosti společně vnímaného duchovního zážitku. A to, že se může člověk s lidmi smát a plakat a tleskat nadšeně se podobá podání ruky cizímu člověku uprostřed mše.
Co tě baví na loutkách a loutkovém divadle?
Na loutkovém divadle mě baví, že je to divadlo povětšinou neokázalé, přístupné vlastně skoro každému. Ať už jsem divák nebo tvůrce. Je většinou nenákladné a přitom skýtající příležitost pro uplatnění různých ukrytých talentů. Je to divadlo barev, tvarů, zvuků, písní i tanců. Je to divadlo zcela svobodné. V loutkovém divadle je prostě možné vše! (Jen rozpoznat, co se má a co ne.)
A co tě na něm štve?
To, že je i nadále podceňováno.
Jak myslíš, že je na tom loutkové divadlo, zvlášť to amatérské, dnes?
Je na tom jako naše společnost. Je svobodné, ale neví tak úplně co s tou svobodou. Ale myslím si, že na tom špatně není. Je to čas nových talentů, které přicházejí, a starých talentů, které pomalu odcházejí. To je normální světa běh.
Kam se podle tebe posouvá?
Myslím si, že dnešní divadlo nenachází a možná ani moc nehledá současná silná témata. Až na výjimky, samozřejmě. Často chce jen bavit a nekomplikuje si příliš život složitou prací při vytváření loutek. Doba je v úprku a na pozastavení nad krásou výtvarného umění jako by se nedostával čas. Není čas se zastavit. Výpověď mizanscénou zdržuje. Klip. Klip...
V čem je zajímavé a co ti v něm schází?
Současné mladé divadlo se moc nezajímá o loutkářský dějepis a nesnaží se navazovat na to, co je předcházelo. Vyšlapávají si svoji vlastní cestu. Přeju jim to a zajímá mě, kam ta cesta povede a k čemu dojdou. Ale schází mi poezie, metafora, vnitřní bohatost a krása.
Co by sis v něm odřekl?
Polopatismus a hrubost.
K historii tvého divadelnictví: Pamatuješ se ještě, co tě přivedlo k loutkovému divadlu? Přistrčili tě rodiče? Zaujaly loutky? Přizval pan učitel? Nuda? Hravost?...
Mnohá setkání: paní učitelka na základce, pak Honza Veselý s kroužkem při domě pionýrů. Člověk by řekl nahodilá. Ale náhody prý nejsou. Rozhodně to nebyla nuda. Tu jsem nikdy nepoznal.
Proč děláš loutkové divadlo amatérsky, když jsi měl možnost dělat ho v Draku profesionálně?
Nabídka k profesi od Erika Kolára a později od Jana Dvořáka přišla až po promoci na medicíně. A chuť odejít od medicíny ke kumštu nebyla. A dobře jsem udělal. Divadla jsem si užil dost a té medicíny taky.
Dalo ti loutkářství něco pro tvůj vlastní život?
Hlavně poznání mnoha vnitřně krásných lidí, mých přátel. A taky nechalo rozvinout něco, co by možná dál spalo a nepřineslo užitek. Třeba výtvarno, poezie nebo hudba.
Fakt by hudba jinak zůstala spát?
Fakt. Já jsem sice absolvoval klavír, ale chuť muzicírovat, skládat a taky psát k muzice slova, to přišlo až s divadlem.
Na koho z něj nejvíc vzpomínáš?
Ti, co ještě žijí, na ty nevzpomínám, s těmi se potkávám. Z těch, co odešli, na kamarády z Céčka, Honzu Dvořáka, Miladu Mašatovou...
A na kterou dobu?
Prožil jsem krásnej život. Ale snažím se moc nevzpomínat, protože to vede k nostalgii a ta nálady nepřidá.
Chtěl by sis některou ze svých inscenací zopakovat?
Ne. Podruhé do stejné řeky nevstoupíš. Ale trochu závidím Čmukařům, že stále hrají Pletené pohádky a jiné krásy mládí a ono je to stále úžasný.
Je nějaká, na kterou bys radši zapomněl?
Za žádnou se nestydím. Všechny děti nejsou stejné, ale všechny se narodily z lásky.
Tak ještě trochu o tvé tvorbě: Kdesi jsem se dočetl, že Céčko je amatérský Drak. Cítíte se s Drakem nějak svázáni? Inspiruje vás? Považujete ho za svůj vzor?
Céčko Drakem nebylo a není. S Drakem s tím kroftovským, myslím Josefa se cítím svázán přátelstvím s úžasnými lidmi, které jsem tam poznal: Honza Pilař, Honza Dvořák, samozřejmě, Jirka Vyšohlíd... Samozřejmě jsme tam nacházeli inspiraci. Ale náš vzor to nebyl. Šli jsme trochu jinou cestou. A taky jsme Draku něco dali Pavla Lustigová je naše souborové dítě.
V 60. letech se hodně psalo o vaší inspiraci v Semaforu či v Osvobozeném divadle. Byla to vědomá návaznost nebo jen obdobné cítění?
V W jsem poznal už na konci války, kdy jsem poslouchal hudbu a zpěv z gramofonových desek z první republiky, později z vydaných svazků her Osvobozeného divadla. Semafor byl hudbou, se kterou jsem se setkal, když mi ještě nebylo dvacet. Ale to nebyla inspirace, to byl nekonečný obdiv. Tenkrát i dnes. Vědomá návaznost to nebyla, ale do duše vstoupili navždycky.
Kdo byl tvým divadelním „učitelem“ nebo snad dokonce vzorem?
Hodně jsem se naučil od Honzy Veselého, Rudolfa Zezuly, Jana Dvořáka a od tebe. Později i od své ženy Blanky. Vzor jsem neměl.
Děkuju za lichotku.
To není lichotka, to je fakt.
Jaké látky, náměty, předlohy... tě baví, zajímají, vzrušují?
Nedramatická literatura a někdy poezie.
Jsi při vybírání hlavní či jediný?
Taky jsem hledal, ale zdaleka to, co jsme hráli, nebyly moje objevy. Řada inscenací vznikla jako úkoly z tvých (S)hledání, později z Posedů Petra Mohra.
Co je to první, co tě obvykle chytí? Obraz? Příběh? Téma? Nálada?
Téma, příběh.
Je pravda, že začínáš při přípravě inscenace od písniček? Z čeho přitom vycházíš, co je ti vodítkem?
To je jen taková stará pověst moravská. Je pravda, že ta muzika mi ze vší té práce na inscenaci šla nejsnáz, takže vznikala vlastně sama, jen tak pro povzbuzení sebe a ostatních, že už je aspoň něco uděláno.
Pověst? Vždyť ji sám šíříš. Zajímal by mě způsob uvažování či cítění, který tě při tom vede.
To se těžko říká. Na začátku najdu místa, kde by to potřebovalo písničkou členit...
Z hlediska formy?
Jo, z hlediska rytmu té věci. A pak hledám, o čem by ta písnička měla být.
Dovedeš si představit, že bys udělal inscenaci bez písniček a bez hudby?
V Céčku byla hudba trvalým kamínkem mozaiky všech inscenací. Jako barvy v duze. A ke zbavení se jedné barvy nebyl důvod. Chyběla by mi.
Můžeš nějak přiblížit, jak uvažuješ o režii a jak režíruješ „na place“ s lidmi?
To je moc složitá věc, navíc se způsob mojí režie léty vyvíjel. Prvních deset let jsme měli volný text a hledali jsme improvizacemi na jevišti. Jak šel čas a čím dál víc jsme to brali vážně, to šlo spíš ke kolárovským principům režie. Byl pevnější text, šlo o téma a některé věci jsem věděl předem. Třeba v Edwardovi jsem chtěl, aby tam byly „kouzla“ ta pojízdná špulka s gumou, proměňující se barvy vody.... V Trakaři jsem chtěl piano, chtěl jsem, aby se na něm dělaly antilopy z pingpongových míčků. Zbytek se dělal na place. Snad se dá říci, že jsem se snažil dát možnost každému, kdo dostal nápad. A měl jsem štěstí, že jsem se na jevišti potkal s talentovanými lidmi. Hrozně moc přinášel herecky Vlado Zezula, Peťka Svojanovský a spousta dalších.
Na co se ještě chystáš v divadle a v životě?
To až jak Pánbůh dopustí...