Texty: HILMERA, Jiří - PAVLOVSKÝ, Petr: Heslo Opona z Teatrologického slovníku, Základní pojmy divadla, Praha, Libri spolu s Národním divadlem 2004, s. 204 – 205.

HILMERA, Jiří - PAVLOVSKÝ, Petr: Heslo z Teatrologického slovníku, Základní pojmy divadla, Praha, Libri spolu s Národním divadlem 2004, s. 204 – 205.

OPONA
(angl. curtain, franc. rideau, něm. Vorhang, ital. sipario) je většinou zcela neprůhledná, vždy pohyblivá vertikální dvojrozměrná plocha zakrývající prostor za ní zrakům diváků (srov. chrámová opona v synagogách). Univerzálně se používá jen v některých divadelních kulturách a v některých obdobích, např. v interiérových evropských divadlech 18.-19.století, i déle. Slovo opona ve smyslu prostorový předěl se užívá i přeneseně (např. tzv. Železná opona – po 2. světové válce hranice mezi západní Evropou a tzv. sovětským blokem) a opona může být i metaforickým označením časové hranice („čas oponou trhnul, změněn svět“ – J.Neruda), což je zřejmě odvozeno od její temporálně strukturní funkce v divadelním představení.
Divadelní opona (slangově též gardina, ze špaň. cortina) zakrývá jeviště nebo jeho část. Divadla bývají vybavena několika oponami v různé hloubce jeviště. Opona se užívá především v jednopohledových divadelních prostorech, zvláště pak u kukátkového jeviště, kde podle konvence iluzivního divadla slouží k zakrytí přestaveb jeviště během představení. Funkce opony může však být vázána i na divadelní makrostrukturu – od 18. století se v evropském divadle uzavíráním opony od sebe oddělovala jednotlivá dějství. Náhlé odstranění opony umožňuje překvapivé působení dosud zakryté scény.
Divadelní znak může opona ohraničovat i časově, v určitých konvencích představení začíná a končí manipulací s oponou (odkrytím a zakrytím pohledu na jeviště), změnou polohy opony mohou být vyznačeny i pauzy. Představení může ovšem začínat i pokračovat při spuštěné oponě (např.hudební ouverturou
či mezihrami) či – v antiiluzivním divadle – rovněž tak, že se hraje před oponou, na předscéně.
Opona je většinou textilní a má charakter zavěšené drapérie, může to ale být i pevná deska nebo textilie napjatá v rámu (opona někdy funguje i jako promítací ekran a může být částečně průhledná a průsvitná, zvláště v souvislosti s nasvícením prostoru za ní). Neostrá je hranice mezi oponou a pohyblivým paravanem. Jednoduchým tipem opony je tzv. revuálka (pohyblivý textilní závěs upevněný na lanku nad hlavami herců), již shrnováním do strany nebo rozhrnutím ovládají zpravidla herci sami. Funkci opony plní i kus látky, držený dvěma herci mezi publikem a scénou (používáno např. v některých typech indického divadla; → sanskrtské drama a divadlo, → kathakali), nebo může být opona pouze fiktivní (herci její pohyb mimují). Spuštěním, resp. zatažením opony je též možno neplánovaně přerušit představení v případě nějaké zvláštní události) technická závada, zdravotní výpadek herce, fatální společenská událost). Zvláštním případem opony jsou protipožární opona ( uzavírá proscéniový otvor, z jevištní strany je opatřena azbestovými deskami) a opona slavnostní, malovaná, která mívá charakter monumentálního obrazu nejčastěji s nějakým alegorickým výjevem (z místní legendy, z dějin konkrétní budovy, z dějin národa či příslušné divadelní kultury apod.).
Odkrytí jeviště zakrytého oponou je možné čtyřmi způsoby. Opona může být vytažena vzhůru, spuštěna na podlahu nebo pod ni, roztažena od středu do stran nebo shrnuta je do jedné strany. Ne všechna divadla opony mají, a i tam, kde jsou, hraje se někdy bez jejich použití. Hraní bez opony může být specifickým ozvláštněním, porušením stávajících konvencí a naopak; používání opony je záležitostí divadelního slohu či uměleckého směru, divadelní poetiky a právě konvence.
Manipulací s oponou bývá v divadle, které ji používá, pověřen speciální pracovník, oponář. Jeho úkolem je nejenom zakrýt či odkrýt prostor v pravou chvíli, což nelze vždy přesně naplánovat, ale též učinit to se správnou rychlostí (důležitou funkci má oponář po skončení představení při tzv. děkovačce, kdy může ovlivnit „počet opon“, tj. hromadných potlesků při otevřené scéně). Pohyb opony se tu stává standardním prostředkem komunikace tvůrců s publikem.
(Petr Pavlovský)


Opona byla používána již v antickém v římském divadle, avšak její existence v dnešním smyslu, tedy jako prostředku k vizuálnímu oddělení jeviště a hlediště, spadá až do pozdní renesance, resp. do vzniku barokní scény s jejími proměnnými dekoracemi a rámujícím jevištním portálem. Domníváme se, že opony (dvojdílné a rozhrnované do stran) užíval už B. Buontalenti ve svých florentských inscenacích z 80.let 16.století a v technických spisech popisují její instalaci a ovládání N. Sabbattini (1637) a J. Furtenbach, (1640, nejstarším výtvarným pramenem je rytina zachycující provedení opery Pomo d´oro – Zlaté jablko – ve Vídni 1668). Od dob barokního divadla se opona chápala jako součást dekorační úpravy hlediště, a proto vždy šlo o oponu malovanou.
Námětem maleb byly nejčastěji alegorie se vztahem k různým druhům umění – např. Apollo s múzami (J. Bergler, Stavovské divadlo 1804), amoreti s atributy umění (J. Wetschel a L. Merkel, Český Krumlov, 1766), elegantní víly v arkadické krajině. Vítaným námětem bylo také vyjádření národně, zemsky i lokálně vlasteneckých citů (např.Berglerův český lev s hradčanským panoramatem či královéhradecká veduta T. Mössnera, 1838). Ideu budování ND vyjádřil V. Hynais ve své proslulé oponě (1883) a Augustin Němejc ho parafrázoval užitím regionálních prvků v Plzni (1902). Oponami se také oddělovaly jednotlivé sekce reformního shakespearovského jeviště, tedy jeviště členěného do hloubky na přední nižší a zadní o stupeň vyšší (opona pokrytá šachovnicí anglických znaků, kterou vytvořil J. Wenig pro Kvapilovu inscenaci Macbetha v ND 1916, patří dobrým dílům toho typu). Zvláštním případem jsou opony vytvořené konkrétně pro určitou inscenaci, jež svým pojetím předznamenávají výtvarné řešení představení (takovou oponu vytvořil V. Hofman pro vinohradské Husity, 1919, B. Feuerstein pro Nezvalovy Milence z kiosku ve Stavovském divadle, 1932, F. Muzika pro Signorinu Gioventú V. Nováka v ND, 1937, J. Trnka pro Goldoniho – Hlávkovu Benátskou maškarádu, 1941, F. Tröster pro Moliérova Zdravého nemocného na Vinohradech 1946 a Shakespearovy Veselé paničky windsdorské, 1949 tamtéž; a jestliže A. Fišárek namaloval 1960-65 pro brněnské Janáčkovo divadlo oponu na motivy Lišky Bystroušky, spojil vlastnosti konkrétní opony s apoteózou duchovního patrona města).
Původně stačila k zakrytí jeviště i k výtvarnému dokomponování hlediště opona jediná. Důsledky častých divadelních požárů (např.osudná série 1882) však ukázaly, že jeviště a hlediště je třeba oddělit z bezpečnostních důvodů i jinak. Prvními pokusy byly opony s výztuží drátěného pletiva, ale pak se sáhlo po celokovové, železné oponě (již 1782 byla v lyonském divadle nainstalována opona ze dvou železných plátů, podobnou mělo 1794 i londýnské Drury Lane Theatre, 1824 i vídeňské Kärnthnerthortheater a od 1844 podle nařízení i všechna divadla v Paříži). I protipožární opona může být výtvarně pojednána (viz železnou oponu v ND od F. Kysely nebo reliéf opony ve Státní opeře od L. Vacka a L. Vrátníka).
Malovaná i železná opona se těžkopádně ovládají a při otevírání odhalují scénu nevhodně odspoda. Proto má většina divadel ještě plyšovou oponu rozhrnovací do stran, jejíž střední mezerou se chodí herci děkovat publiku.
(Jiří Hilmera)
Sabbattini, N.: Pratica di fabricar scene, Ravenna 1937; Furtenbach, J.: Architektura recreationis, 1640; Kranich, F.: Bühnentechnik der Gegenwart II., Mnichov – Berlín 1933, s.192n; Leclerc, H.: Les origines italiennes de l`architecture théátrale moderne, Paříž 1946; Šrámková, V.(ed.): Místopis českého amatérského divadla, Praha 2002 (barevné reprodukce malovaných opon).