Texty: AS 2002, č. 2, s. 32 - 33, Alena Urbanová.

Karlínská Tříska mládeži (a dětem)

Karlínská Tříska je mladá přehlídka amatérských divadelních souborů - začátkem března proběhl její druhý ročník. Vznikla z potřeby poskytnout souborům, které o to stojí, příležitost k setkávání, porovnávání, ke kritickým reflexím. A také z potřeby získat alespoň trochu přehled, co se vlastně kde děje a co by mohlo přicházet v úvahu pro národní přehlídky v Poděbradech a Třebíči a na Popelce v Rakovníku, potažmo v Hronově.
První část přehlídky byla věnována inscenacím, adresovaným dětem a mládeži. (Převážně mládeži - ze sedmi inscenací pouze dvě pomyslely na menší děti, a z těch dvou jen jedna by se k nim opravdu mohla dostat.)
Dramaturgické svědomí první části přehlídky mohlo zůstat naprosto čisté. Je to div divoucí, za své předlouhé praxe porotování divadla pro děti jsem se s podobným úkazem setkala jen velice vzácně. Posuďte sami Soubor Puchmajer z Prahy má svého autora, Martin J. Švejda pro něj vytvořil žánrově těžko definovatelný, tak trochu komiksový, sarkastický obrázek postavení důvěřivého mláděte uprostřed nelítostné společnosti - O Štěpánce a zlých lidech. Lakonický, koncentrovaný text stojí na vlastních nohách, není vázán na konkrétní soubor, je přenosný. Stejně tak Šaškumprásk Martina Koláře, patřící souboru De Facto Mimo z Jihlavy. Textový podklad pro šaškárny až klauniády má nenásilný, trochu uštěpačný humor, a jemně nonsensové texty písniček. Sen noci svatojánské, a to hned dvakrát: DDS Ty - já - tr (Hrobeso) Praha a DDT Hladivadlo z Mnichova Hradiště. Kdo by mohl co namítat proti Shakespearovi, zvlášť, je-li jako v případě pražského souboru seškrtán tak obratně, že vzniká dojem, jako by nic nechybělo? Pro pražský Máj zdramatizoval David Kraus Malou mořskou vílu a dodal známé pohádce originální, zajímavé vyznění. Škola základ života, s níž si pohrál opět pražský Ty - já - tr - Co, pochází ze spolehlivé dílny Hany Burešové. A i ten relativně nejslabší text - Strašidelný dům, s nímž přicestoval DS Pegas Odolena Voda, je pořád ještě popsán Danielou Fischerovou a Jiřím Pauerem a představuje vkusně zábavné libreto pro uvolněnou hudební dětskou revui.
Jiná věc ovšem je, že svým kvalitním předlohám zůstaly všechny inscenace něco dlužné - tu méně, tu více, tu všechno. Začněme odzdola. Soubor Pegas podlehl optickému klamu. Strašidelný dům není tak snadný, jak vypadá na první pohled. Naopak, vyžaduje bohatě rozehranou samostatnou režijní a hereckou fantasii. Na to prostě nemá soubor síly. Jen v obecně pravděpodobné rovině pasívně reprodukovaný text, nesmělé pokusy o něco navíc, které vyznívají toporně - dohromady nuda. Ale žádná katastrofa malé vstřícné děti si možná v detailech kousek potěšení najdou, a pro soubor je to poučení napříště hledat úkoly sobě přiměřené. To spíš jako katastrofa mi připadal Sen noci, přivezený Dívčím dramatickým tělesem. To znamená, že tu i mužské role hrají dívky. Proč si děvčata ke své produkci vybrala zrovna hru, kde všechno, čeho se dotknete, přímo dýchá erotikou (a to heterosexuální, řekla bych) a nehrají raději Vzbouření v ústavu šlechtičen, zůstává záhadou. Text je upraven naprosto halabala, prošpikován pokleslými frky. Nikdo si s ničím neláme hlavu, ani se situacemi, ani s rytmem, ba ani s kostýmem - nedá se podle něj rozlišit, kdo je mužský a kdo ženská. A ze všeho nejmíň se tu kdo stará o obsah, o sdělení. Zoufale povrchní koketerie s divadlem může snad posloužit k soukromé zábavě, ale na scénu nepatří.
A máme tu Školu základ života. Třída, plně obsazená mladými lidmi v autentickém věku, upřímně kolektivně zaujatými, šikovnými, zpěvu i pohybu schopnými, nápaditá choreografie hudebních klipů - s tím by se dalo něco dělat. Bohužel tu chybí režijní jasná koncepce, rozhodnutí, zda předvádíme retro, nebo současnost, tedy i rozhodnutí, v jakém stylu budou hrány postavy kantorů. Ty jsou kamenem úrazu inscenace. Jejich výstupy v pečlivě popisném hereckém provedení se neúnosně vlečou, dramatická bezvýznamnost a tedy vlastně zbytečnost těchto scén čím dál tím nepříjemněji vylézá na povrch a ubíjí životnost scén žákovských.
Inscenaci zajímavého textu O Štěpánce a zlých lidech silně poškodila téměř naprostá absence samostatné režijní a herecké scénické fantasie. S výjimkou představitelky titulní role všichni ostatní nedokáží udržet napětí jednotlivých situací, ani nutnou břitkou nadsázku v portrétech „zlých lidí“. Je to zase jen pasívní reprodukce daného textu, plochá a nevzrušivá. Škoda přeškoda - tento text, podepřen výrazným zdivadelněním, by mohl totiž zaútočit na diváky s razancí černé agitky tak, že by je zamrazilo.
David Kraus si svou dramatizaci Malé mořské víly sám zrežíroval, takže je těžké odhadnout, co zůstal sám sobě dlužen. Je to inscenace kultivovaná, propracovaná, opírá se o zkušené májovské herce. Jejich široko daleko neslýchaná bezvadná jevištní dikce výborně slouží hlavně podmořskému světu, jeho vážnosti, obřadnosti - jenže také poněkud akademickému chladu. Na suchu je živěji především díky představiteli prince. Představitelku ústřední postavy by bylo třeba upozornit, že nemusí být poetická a vílovitá v každé replice a v každém gestu. Působí to strojeně, tedy opačně, než by tato vřelá milující bytost působit měla.
Šaškumprásk je příjemná, hravá, hybná, ba přímo akční podívaná. Sucharský šaškolog se snaží pronést vážnou přednášku, kterou mu tři neúnavní šaškové neustále komplikují. To je osnova, na ní je navlečeno množství gagů, odboček, logicky nelogických her. Snad až moc. Bylo by asi třeba poněkud zmírnit neutuchající trysk, rozčlenit rytmus, dopřát divákům vydechnutí a precizovat gagy.
Pražský Sen noci svatojánské je až překvapivě výrazně herecké představení. Hlavně čtveřice milenců a zdvojený Puk si žijí na scéně životem autentickým, vloženi cele do situací a v dokonalé souhře. Je to prosté, pravdivé a samozřejmě naprosto současné zpracování klasika nejklasičtějšího. Bylo by však třeba, aby režie vystoupila z anonymity a udělala to, co herci udělat nemohou, totiž rytmické členění celku inscenace. A vymyslela způsob, jak pomoci Oberonovi k svrchované autoritě krále elfů a Klubkovi k formátu ochotnického Vojana. Tuto inscenaci nominovala porota na národní přehlídku do Rakovníku, Šaškumprásk doporučuje.
Alena Urbanová