Texty: KASKA, František: Semináře 58. Loutkářské Chrudimi. Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 35 - 37.

Semináře 58. Loutkářské Chrudimi

František Kaska

Semináře jsou (přes některé diskuze vedené v minulých letech) neodmyslitelnou součástí festivalu Loutkářská Chrudim (LCH) a seminaristé jsou krví přehlídky. Tvoří početnou skupinu diváků, a to diváků poučených, naladěných a také kritických – ve většině seminářů se najde čas na hodnocení zhlédnutých představení, seminaristé patří mezi aktivní účastníky veřejných diskuzí. Seminaristé vytvářejí život festivalu, protože jsou v Chrudimi celý týden, svými aktivitami oživují přehlídku, město, vtahují do dění i občany chrudimské (které někdy i provokují, ale to k divadelním přehlídkám a dílnám patří). Ale především se v seminářích učí, tvoří, pracují na sobě a spolu. Jaké tedy byly semináře a jací byli seminaristé na 58. LCH?
Úvodem několik čísel: Jedenácti seminářů se zúčastnilo skoro 150 lidí, z toho více než polovina byli mladí do 20 let. Největším zásobitelem byla ZUŠ Chlumec nad Cidlinou (21 seminaristů). Naprostá většina účastníků je členy loutkářských souborů a to někdy i těch, které na LCH se svými představeními obvykle nepostupují nebo se dokonce přehlídek neúčastní. Většinou se tu (vyjma seminářů s určenou věkovou hranicí) potkávají účastníci s velkým věkovým rozptylem, což je přínosné i pro vzájemnou inspiraci a předávání zkušeností. Organizátoři přehlídky (v posledních letech především Štěpán Filcík, ovšem jde o mnohaletý kontinuální proces) se snaží o bohatou, ale cílenou nabídku, o rovnoměrné zastoupení seminářů jasně směrovaných k loutkovému divadlu a tzv. inspirativních (i když toto členění, tak jako všechna striktní rozdělování, lze brát s rezervou). Z pozice redaktora Valderonu (zpravodaje LCH) sleduji práci seminářů už několik let a mohu říci, že skladba se profilovala do, v jistém směru, optimální verze (je prostor pro variabilitu, ozvláštnění, ale stabilní základní nabídka zůstává). Oproti diskutabilní kvalitě představení (kterou, až na výjimky, zachraňoval inspirativní program), se práce v seminářích letos dařila, jak jsme mohli usuzovat z reflexí, reakcí účastníků i z prezentací.
Ke stálicím patří na LCH seminář H – Herectví hlasem, v posledních letech pod taktovkou rázné, ale noblesní dámy, herečky a pedagožky Jany Altmanové. Zkušená lektorka pracuje se svými svěřenci na hlasové výchově od základů – postavení těla, dýchání, práce s oporou, výslovnost, ráz, akcent atd. Má své osvědčené postupy, autory a texty (připomeňme vtipné, ale interpretačně náročné bajky Miroslava Macourka nebo kouzelné texty Pavla Eisnera – Čeština poklepem i poslechem). Práce v jejím semináři je klidná, soustředěná, systematická, ale zvládly ji i děti (nejmladším bylo 8 let). Každý, kdo projde jejíma rukama (i ušima) si může osvojit zásady správné práce s dechem, hlasem, tedy mluvit dobře na jevišti (ale i jinde). Navíc letos prokázala při přípravě závěrečné ukázky (ale nejen při ní) i velkou dávku vtipu a schopnost divadelní zkratky.
Dalším seminářem, který si vydobyl jasné postavení na LCH, je již řadu let realizovaný Dramatizátorsko-autorský seminář – D. Vede jej zkušený loutkář, dramaturg, dramatik, režisér a divadelní teoretik Luděk Richter. Organizace semináře má už dlouho jasnou koncepci. Každý seminarista pošle lektorovi a třem dalším účastníkům text, který zamýšlí inscenovat v divadle. Může jít o autorský text, dramatizaci, o literární text, se kterým má jasný (či méně jasný) záměr. V diskuzi se pak všichni kolektivně pokoušejí o rozbor textu a záměru, rozkrytí problémů či nabídku nápadů. Luděk Richter navíc texty i zamýšlené realizace zařazuje do širšího kontextu, doplňuje řadou teoretických informací i praktických rad. Každý dostává prostor, i z méně kvalitní předlohy a nejasného či velmi diskutabilního pojetí se mohou všichni poučit. Jde o práci za stolem, dobrodružství ducha, proto seminář neprezentuje svou práci na aktuální LCH, ale řada textů zde probíraných v minulých letech byla pak úspěšně realizována (či odložena, což může být stejně užitečné). „Mozky divadelních souborů“ se zde scházejí opakovaně, ale i letos přibyli noví, mladí.
Inscenační seminář se také objevuje v nabídce pravidelně, letos pod názvem N – od nápadu k realizaci. Tedy název jasně určuje náplň a výstup. Vedli jej známí amatérští loutkáři – Čmukaři, konkrétně Dáda Weissová a Jaroslav Ipser. Volba to byla výborná, oba mají bohatou zkušenost s autorským loutkovým divadlem. Východiskem byly báchorky, pohádky a příběhy Boženy Němcové. Účastníci si prošli cestu od výběru textu, přes první realizační nápady, tvorbu scénáře, výrobu loutek a rekvizit až po samotnou loutkohereckou práci – tedy nazkoušení miniinscenace. To, co jsme viděli na noční prezentaci, byla opravdu hotová (ač syrová), veřejně hratelná dílka (včetně jednoho hororu). Do jisté míry se do nich pochopitelně vloudila i specifická poetika a humor Čmukařů, ale hlavně práce s divadelní zkratkou a jednání loutkou. Vzhledem k tomu, že letos chyběly semináře úzce specializované na herectví s loutkou – konkrétním typem loutky (připomeňme maňásky a javajky realizované v letech předchozích), je dobře, že tady zbyl prostor na přesnější a nápaditou práci s loutkou (především maňáskem). Místnost, kde tvořili, připomínala dílnu spojenou se zkušebnou, zkoušely ovšem dva až tři soubory najednou, bylo to velmi akční a oproti seminářům nahoře popisovaným mnohem méně poklidné.
Podobným procesem si prošli také teenageři v semináři M – Minikomedie pro …náctileté, který vedla třetí „Čmukařka“ a učitelka Romana „Habaďůra“ Zemenová. Semináře „pro puberťáky“ jsou často oříškem pro lektory, mnozí …náctiletí lépe fungují rozptýleni do „běžných“ seminářů, pokud na jejich náplň stačí. Opakovaným problémem je, že seminář většinově „obsadí“ děti z jednoho dvou souborů, zvyklé na konkrétní způsob práce a soužití, další si pak mohou připadat jako vetřelci. Jak vedoucí semináře sama potvrdila, otevřít a dát dohromady lidi v tomto věku plném nejistot dá zabrat. Volba textů Pierra Anri Camiho Minikomedie se zdála dobrá tematikou i širokými možnostmi jevištního ztvárnění, otázkou je, nakolik jsou mladí frekventanti schopni vnímání a jevištního ztvárnění absurdity. Romana Zemenová ovšem práci s černým humorem a nonsensem v loutkovém divadle ovládá, můžeme připomenout několik inscenací Čmukařů (např. Léčba neklidem), a tak přes různé peripetie dovedla své seminaristy k realizaci několika miniinscenací s využitím jednoduchých loutek, předmětů a rekvizit. Jedna z nich – Drama v paláci Borgiů – zaznamenala zasloužený úspěch na závěrečné prezentaci seminářů.
Velmi chvályhodné je zařazení a realizace semináře P – od předmětu k loutce, a to ze tří důvodů. 1. Vnímání předmětu, materiálu, jeho vlastností a možností jako cesta nejen k výrobě loutky, ale k hraní loutkou je samotnou esencí výchovy k loutkovému divadlu. 2. Seminář byl určen vedoucím dětských kolektivů a ukázal směr i metodiku práce s malými (či mladými) loutkáři. 3. Lektorkou semináře byla Dana Jandová z Plzně, která ve své osobě spojuje roli výtvarnice, loutkářky i učitelky a citlivě, s velkou životní zkušeností dokáže předat mnohé ze své práce dále. Seminář byl hravý, neboť co člověk zažije na vlastní kůži, to může lépe a úspěšněji využívat při učení jiných. A že cit pro materiál opravdu mají, jsme mohli vidět například při prezentaci kouzelných šátkových marionet.
Ti, kteří při výběru semináře žehrali, že chybí oblíbený hudební seminář, nemuseli být nakonec smutní. Tvorby hudby (ale nejen hudby) si mohli užít v semináři Z – Zvuk, pohyb, místo, vedeném výtvarníkem Kamilem Bělohlávkem (sekce MÍSTO A JEHO SKRYTÉ MOŽNOSTI) a hudebníky Honzou a Bárou Kratochvílovými (sekce ZVUK JAKO NEDÍLNÁ SOUČÁST OBRAZU), které máme spojené především s hradeckým souborem DNO. Ale lektorů a jejich pomocníků postupně přibývalo a seminaristé neušli ani v názvu avizovanému pohybu. Dle zpráv účastníků semináře dostávali „do těla“, vytvářeli objekty z odpadků, k tvorbě hudby a zvuků využívali netradiční postupy a nástroje a bloudili Chrudimí, aby našli MÍSTO (proto byli ve své učebně v podstatě nepolapitelní). Vyvrcholením jejich práce pak byla hodinová „pouť“ nočním městem, na kterou pozvali odvážné účastníky festivalu. Zážitkový projekt site specific inspirovaný Červenou Karkulkou umožnil mnohým objevit v Chrudimi místa, která nikdy nenavštívili, nebo je vidět v jiném kontextu, ale hlavně radovat se z neotřelých a překvapivých výsostně divadelních událostí.
Další seminář, který dal Chrudimským výrazně najevo, že se v jejich městě něco děje, byl A – Adrenalin (nebo také Akční dílna) pod (s)vedením loutkáře, herce a performera Jiřího Jelínka, přední tvůrčí osobnosti hradeckých souborů DNO a Tichý jelen. Dle anotace semináře opravdu každý den vzniklo kraťounké poloimprovizované představení hrané především s využitím plyšáků a dalších hraček. Dopoledne účastníci hledali vhodný prostor, vyráběli loutky a rekvizity i části scény, večer pak hráli po soutěžním představení a několikrát tak zachraňovali dobrou náladu diváků (dobytí Měsíce astronautem Krtečkem se do mysli mnohých zarylo jako jeden ze zážitků letošní LCH). Z mladých účastníků semináře A sršela hravost a radost, chuť překvapovat a samozřejmě nutná dávka exhibicionismu. Takže díky jim (a Jirkovi Jelínkovi) za oživení festivalu (i když doufám, že si tento způsob hraní loutkového divadla nezafixují jako jediný možný moderní přístup).
Mezi další inspirativní semináře – tedy na pomezí divadla loutkového a jiných žánrů – patřil i L – Loutky jedna báseň, v čele se sehranou dvojicí lektorek Blankou Luňákovou z plzeňského divadla Alfa a studentkou scénografie Mášou Černíkovou. Způsobem práce, složením a výstupy navazoval na loňský seminář Slovo, východiskem tvorby, cvičení a improvizací byly ale tentokrát básně přinesené seminaristy. Název odkazoval k možnosti ztvárnění poetického textu s využitím materiálu, předmětů, loutek (třeba improvizovaných), záběr byl ale nakonec širší (vlastně v závěrečné prezentaci jsme moc práce s materiálem a předměty neviděli). Mohu citovat lektorku Blanku Luňákovou: „Šlo o inspiraci, rozevřít ten vějíř možností přístupů k poetickému textu.“ A že byla činnost velmi bohatá nejen v postupech a způsobech sdělení, ale i co se týče dramaturgie, jsme zažili mimo jiné i na výše zmíněné prezentaci.
Zajímavým přínosem letošní nabídky seminářů byl S – Světlo na loutkovém divadle. Lektorem byl zkušený osvětlovač a kameraman animovaného filmu Jan Müller. Svícení bývá mezi amatérskými loutkáři neprávem opomíjeno, přitom je nedílnou součástí scénografie, a tak se správně dostalo i do vzdělávací části LCH. Výuka probíhala víceméně teoreticky, v učebně. Do budoucna by stálo za to (v případě opakování) promyslit, jak umožnit více praktické výuky, tedy jak zajistit divadelní prostor s osvětlovací technikou, který by alespoň na část dne měli seminaristé k dispozici. Účastníci nastoupili s velmi rozdílnou zkušeností, od dlouholetých praktiků přes režiséry, kteří se jen chtěli dozvědět o možnostech, až po začínající členy souborů pověřené technikou. Kromě základních informací se dozvěděli i cenné praktické rady – jak co udělat či upravit, případně levně sehnat – to je jistě k nezaplacení.
Po loňském úspěšném „řezbovacím“ semináři se objevil další pro šikovné jedince – Seminář V – Výroba jednoduchých hudebních nástrojů. Pod vedením Luboše Mansfelda z Okříšek, který dokáže vyrábět (a učit jak vyrábět) nejen hudební nástroje a zvukadla, ale také hračky a učit ekologickou výchovu, vznikly v semináři brkačky, píšťalky, základy „dud“, klapačky. Sám lektor nazval své seminaristy „hračičkami“ a zdálo se, že se účastníci s lektorem a náplní přesně potkali. A kromě té krásy, když vám něco vzniká přímo v rukou, přiznejme, že schopnost vyrobit jednoduchý nástroj k ozvučení představení je pro divadelníka (při dnešních cenách hudebních nástrojů) minimálně ekonomickým přínosem.
Na rozdíl od minulých let nefungoval letos dětský klub, který jsem vnímal jako sice tvořivou, ale přece jen jistou „odložnu“ dětí. Oproti tomu rodinný seminář si získal na LCH pevné místo. R – Rodinné dobrodružení vedla tentokrát loutkářka, autorka, režisérka a maminka Pavlína Kordová alias teta Kordula. Rodiče s dětmi (většinou předškolního věku) si vyzkoušeli možnosti, jak vést děti k tvořivosti, k vnímání divadla, knížek, i jak využít hraní divadla při výchově. A hlavně jak si užít s dětmi tak, aby to obě strany bavilo.
Co dodat závěrem. Každý seminář letošní Loutkářské Chrudimi prokázal svou životaschopnost a užitečnost, indikátorem mohla být spokojenost seminaristů i ukázky jejich práce. Výraznější problémy v organizaci se nevyskytly a v poslední době jsou důrazněji řešeny a minimalizovány i zmatečné přestupy ze semináře do semináře na počátku festivalu a neodůvodněná absence některých seminaristů ve druhé části festivalu (i když tady bych sázel i na důvod ekonomický – zaplatit si seminář, pobyt a jídlo na LCH a pak se z pohodlnosti neúčastnit, to už udělá málokdo). Věřím, že semináře na Chrudimi mají kromě úspěšné minulosti před sebou i světlou budoucnost.