Texty: BERGMAN, Aleš: Kdopak táhnul Žebřiňák? AS 2002, č. 2, s. 31, A.B.

Kdopak táhnul Žebřiňák?

Ve dnech 5. a 6. dubna 2002 projížděl Uherským Hradištěm Žebřiňák s velkým Ž, tedy divadelní festival, který probíhal jako postupová přehlídka pro Wolkerův Prostějov a Šrámkův Písek. Prostory kulturního domu ve spojení s prostory nově otevřeného kulturního střediska Reduta dokázaly vytvořit velmi dobré prostředí pro zápolení souborů o přízeň publika a odborné poroty, jejímiž členy byly lektorka dramaturgie Městského divadla Zlín Jana Galetková, divadelní produkční Silvie Sanža a vedoucí ateliéru činoherního herectví JAMU Brno, pedagog katedry výchovné dramatiky DAMU Praha a divadelní režisér Aleš Bergman. Ředitelem přehlídky byl ředitel místní ZUŠ Stanislav Nemrava.
Tato porota ocenila nominací na celostátní festival poezie Wolkrův Prostějov soubor (NE)SMYSL SOŠ a SOU Luhačovice s pásmem Buď sbohem, Františku, pracujícím s texty F. Villona a J. Loukotkové. Autorem scénáře a režisérem je pedagog školy Karel Milička, jemuž se podařilo přivést některé studenty ke skutečně zajímavým výkonům a vytvořit v závěru pásma i emocionálně působivý jevištní obraz. Stejný soubor, ovšem v režii Tomáše Ungra, se představil ještě vlastním zpracováním (scénář opět Karel Milička) povídky Ivana Vyskočila Žák Masák. V tomto případě se soubor potýkal se základními problémy vytvoření a rozehrání jevištní situace a nepodařilo se mu přenést do jevištního tvaru základní stylové a významové hodnoty Vyskočilova textu. Na Wolkerův Prostějov byl ještě doporučen soubor Klika ZUŠ Rožnov s vlastní jevištní adaptací Romance pro křídlovku Fr. Hrubína a soubor ZUŠ Hodonín s pásmem Pláč a smích Montmartru. První soubor zaujal svou citlivou dramaturgickou prací s Hrubínovým textem a uměřeným hereckým projevem. Nedostatky práce bylo možno shledávat zejména v zdivadelňování linie vypravěče příběhu. Druhý soubor pak zdařile rozehrál pasáž „smíchu“ Montmartru, „pláč“ pak obsahoval o poznání méně autenticity jevištního vyjádření.
Část soutěžních představení, ucházejících se o postup na Šrámkův Písek, obsahovala také široké spektrum inscenačních přístupů, divadelních žánrů, ale i různého stupně kvality předvedeného tvaru a jím nesené výpovědi. Od prvních divadelních pokusů, jako bylo uvedení pohádky Zd. Kozáka Honza málem králem Divadlem bez názvu Uherské Hradiště, které trpělo základními nedostatky srozumitelnosti sdělovaného textu (nedostatečná slyšitelnost a artikulace verbálního jednání), zájmem pak spíše o prvoplánovou charakterizaci postavy oproti minimální snaze o rozehrání scénické situace, až k pokusům o složitěji strukturovanou jevištní výpověď. Soubor La Table z Uherského Hradiště v inscenaci textu K. Houby a S. Horákové Stůl však ve zcela po tmě hrané produkci neměl prozatím dostatek hlasových a vůbec zvukových výrazových prostředků, aby mohl s emocionálním účinkem donést k divákům sdělení základní dramatické situace. Pod vedením L. Keřkovské pracující soubor divadla Na dřevo z Malenovic představil dvě své práce: Nemesis O. Trčala a J. Horáka jako dramatický souboj svědomí o život dívky a hudebně a pohybově stavěnou divadelní výpověď celého kolektivu Indukce, jejímž základním tématem mají být lidská setkávání a rozchody. Síla předpokládané výpovědi ambiciózně vyhlížejících tvarů však zůstává převážně v rovině hypotetické, souboru by prospělo soustředění se na jevištní rozvíjení organického lidského, tedy procesuálního jednání (i když jde o výrazový tanec), nikoli na expresivní demonstrování poněkud strnulých stavů. Ambiciózním scénickým pokusem bylo i uvedení vlastní dramatizace knihy A. Grina Jessie a Morgiana souborem Dohráli jsme ZUŠ Uherské Hradiště v režii Hany Nemravové. Rozsah práce a množství používaných výrazových prostředků svědčí o množství investované energie. Ta se však nesetkala s dostatečnou energií pro nezbytně nutnou přesnost a základní organizaci vlastního jevištního dění před očima divákovýma. S tak složitým tvarem asi nelze předstoupit rovnou v premiérové podobě a usilovat o vyšší hodnocení. Inscenace by se měla prověřovat a dopracovávat při dalších reprízách, hledat svou silnou komunikativnost s divákem. Porotou byl ohodnocen herecký výkon T. Plačka v roli Slepého. Divadlo 6KA Vsetín pak v režii Daniely Horákové uvedla některé vybrané Minikomedie P.-H. Camiho. Porota ocenila interpretaci poslední z nich, „Opilcova dítěte“, prostředky loutkového divadla, jimiž se podařilo přesně postihnout vtip a spád groteskní Camiho poetiky. Bohužel v ostatních minikomediích byla kvalita inscenačních nápadů a herecké interpretace dosti různorodá a celá inscenace působila poněkud rozvleklým dojmem. Tak byla nominována na Šrámkův Písek inscenace Setkání s Kateřinou souboru Blic z Ostrožské Nové Vsi. Autorem jevištní féerie je celý soubor a setkáváme se zde se svéráznou kombinací poetiky Semaforu s přístupem moravského sousedského divadla. Mnoho hudby, tance, komiky, sebeironie a v tom dobrém slova smyslu tzv. „hovadismu“. Důležité je, že se souboru podařilo vytvořit atmosféru autentického setkání s divákem, atmosféru rozpoutané tvořivosti. Porota doporučila, aby se tvůrci ještě zamysleli nad druhou polovinou inscenace, kde jakoby pramen tvůrčí potence začal poněkud vysychat a výpověď sentimentalizovat. Další doporučení k postupu na Šrámkův Písek udělena nebyla.
A.B.