Texty: AS 2002, č. 2, s. 30, kol. autorů.

Zápisky z divákova deníku
3. ročník soutěžní přehlídky mladého a experimentálního
amatérského divadla pro Jihomoravsky kraj a okres Zlín

Ve dnech 6. – 7. dubna 2002 proběhl v brněnském divadle Polárka 3. ročník soutěžní přehlídky mladého a experimentálního amatérského divadla. V rukou porotců bylo jedno přímé postupové místo a jedno doporučení na celostátní festival Šrámkův Písek. Porota se rozhodla pro soubor ÚstaF z Brna.
Útulek 21, Brno - Martin Smýkal: Nešahej na mě
Improvizační divadlo Útulek hrálo v malém prostoru scény na Pokusně. Rekvizitami byly pohovka, židle a stříkací pistolka. Herci se v jednotlivých scénách představení střídali a docházelo i ke kombinaci postav. Představení mělo humorný charakter, který vyvrcholil poslední scénou. Dialogy se prolínaly a hra měla plynulý ráz. Ve třetí části se herci snažili pracovat s tématem „Nešahej na mě“ asi nejvíce. Text byl kvalitní, ale herecké dvojici (dívka, kluk) zatím patrně schází jiskra ve výrazu a plnohodnotné sžití s postavou, kterou představují. Představení bylo sehráno za doprovodu kytary. 2. a 3. scéna obsahovaly vtipy, které do improvizace nepatří. Obdivuhodný výkon podal představitel malého dítěte z poslední scény.
Iva Rybičková

ÚstaF, Brno - Jiří Žáček: Spolužáčkovina aneb Volte slova
Spolužáčkovina aneb Volte slova … neboli slova jako zvuky.
Na vítězi letošního jarního festivalu amatérského divadla se jednomyslně shodla celá tříčlenná porota. Jediná nečinoherní inscenace Spolužáčkovina – aneb Volte slova ji i diváky zaujala svou čistotou, jednoduchostí, vtipem a invencí.
Divadelní spolek ÚstaF vznikl před pěti lety na půdě Gymnázia Pastviny v Brně – Komíně a jeho členy tedy tvoří výhradně místní studenti. Zakladatel, dosavadní vedoucí a režisér Zdeněk Šturma orientuje svůj soubor převážně na divadlo poezie a voicebandové produkce, což je také případ prozatím posledního projektu. Půlhodina naplněná dětskými básničkami nemá žádný přesný rámec. Jedná se o osm říkanek, rozčleněných a „brechtovsky“ uváděných jemně ironickými nápisy, které jednak vystihují téma básně, ale také aktuálně reagují na současnou předvolební politickou situaci.
Podnázev inscenace - a hlavně její tištěný program s mottem „Image je na nic – následuj instinkt. Instinkt je na nic – následuj slova. Slova jsou na nic – následuj image“ částečně osvětlují zvláštnost dramaturgického výběru. Převážně Žáčkovy infantilní rýmovačky tak dostávají zcela nový význam a rozměr. S jejich obsahem se ovšem pracuje také: každá z nich - někde více, jinde méně úspěšně - podtrhuje některý z jejích rysů, jež zvukomalebně rozpracovává. To je dovedeno k dokonalosti při interpretaci Kriebelova Popěvku o zvonu či Žáčkových Nohou, ve kterých téměř zaznívá ozvěna grammelotu středověké commedie dell´arte.
Dokonale zvládnutá technika a zvuková sehranost hereckého souboru udržují rytmus po celou dobu divadelního koncertu lidských hlasů, jež lahodí divákovu uchu a souzní s jeho tepem. Jediná výtka režii i studentům ÚstaFu se týká pohybové stránky, s níž se prakticky vůbec nepracuje, a která by mohla obohatit vizuální dojem celého představení, nicméně režisér odhadl síly svého souboru a zvolil scénický tvar, s nímž se žáci komínského gymnázia vypořádali s obdivuhodným nasazením.
Veronika Valentová

Prkno, Veverská Bitýška - Vlasta Špicnerová: Docenti
Hra Docenti je velmi složitá. Je složena z mnoha částí, které jsou obsahově i režijně propracované. Prkno použilo „světelných efektů“ (baterky, neon) a pomyslně zvětšilo prostor bedny, do níž se původně ukládaly mrtvoly. Dokázali si brilantně poradit s celým prostorem scény i se všemi rekvizitami. Herecké výkony byly velice dobré a choreografie byla vynikající. Některé scény ale působily zdlouhavě. Hra o chamtivosti a pomstě skončila zničením veškerých rekvizit a herci se postupně „zapletli“ do kruhu uprostřed jeviště.
Iva Rybičková

Hra Docenti hereckého spolku Prkno z Veverské Bitýšky je o lidské chamtivosti, touze po hmotných statcích a bezcharakternosti. Probíhá zde postupné odstraňování členů rodiny za účelem zisku dědictví. Herecké výkony slušné, režijní vedení také. Nejcennější na tomto představení (v dnešní době bezmezné penězchtivosti) je dramatický záměr.
Jiří Matoušek

Studio dětí Polárka, Brno - Slámová, Král: Pocta A.S. Exupérymu,
Studio dětí divadla Polárka uvedlo hru Pocta A.S. Exupérymu, inspirovanou četbou díla Malý princ. Ztvárnění bylo velice jemné. Na scéně „letadlo“ a dva kufry, které byly použity postupně jako stolek a židle. Zdeněk Holoubek v roli Malého prince působil v mnoha situacích jako malý chlapec (např. rozhovory s letcem), ale v jiných scénách se stává rozumnou a starší bytostí. Představitelé jednotlivých rolí odvedli celkově dobré výkony. Pýcha, beznaděj, panovačnost, zběsilost a cit. Král byl posazen vysoko nad scénu a zdůraznil tak opravdu svoji vážnost a důležitost.
Hra je doplněna lehce baladickým hudebním motivem, který vždy doprovázel Malého prince na cestě na jiné místo. Přestože scéna měla spíše jednodušší ráz, nedokázali si herci poradit s drobnými „závadami“, které rušily oko diváka po celý zbytek představení (např. díra v plachtě po odchodu krále, bedna, za kterou nebyl vidět umírající Malý princ).
Iva Rybičková

„Malý princ“ jako hra v podání dětského souboru divadla Polárka byl v prvé řadě málo srozumitelný. Nebylo možné vysledovat nějakou přímou dějovou linku. Spíše se jednalo o ukazování záporných lidských vlastností na jevišti. Scénky zobrazující tyto vlastnosti byly propojeny putováním Malého prince, který na své cestě hledal lásku a přátelství. Nalezl však jen pýchu, panovačnost a beznaděj.
Příběh byl vylíčen retrospektivně. Začal setkáním na poušti, kde princ potkal letce, jemuž se pokazilo letadlo. Princ mu pak ve vzpomínkách vyprávěl svou cestu. Lze pochybovat o tom, zda toto představení zůstává pochopitelné i pro dětského diváka, jemuž je určeno. Herecké výkony odpovídaly dětskému souboru. Režie se rozhodně nedá hodnotit na výbornou. Některé pasáže byly příliš zdlouhavé. Sečteno a podtrženo, nejednalo se o zvlášť oslňující výkon.
Jiří Matoušek

Malá scéna, Zlín - Neil Simon: Poslední ze žhavých milenců
Je slyšet hudba Franka Sinatry. Jeviště je v podobě pokoje ze 40. let 20. století. Začíná příběh mladého muže, jenž touží prožít alespoň jednou v životě románek s jinou ženou, než je jeho choť. Tři části představují tři ženy, které si muž zve do bytu své matky. V průběhu dochází k vývoji postavy muže (něžný – snášenlivý – zlý). Ale nadšení z první scény postupně opadá ve druhé a ve třetí, kdy má dojít k vyvrcholení hry, se jen čeká na konec. Hra je příliš mnoho pohybová a výbušná a zanikají v ní tak humorné okamžiky. Herecké výkony byly velmi dobré, ale v celkovém kontextu hry spíše unavovaly.
Iva Rybičková

Poslední ze žhavých milenců je příběh muže, který chce zhřešit, který chce alespoň jednou v životě udělat něco, čím by poskvrnil panensky čistý štít svého dosavadního nudného života. Chce spáchat cizoložství. Postupně si do bytu své matky pozve tři ženy, se kterými chce svůj záměr uskutečnit. První je mladá krasavice, která má ráda fyzickou lásku. Barney se ale nedokáže oprostit od své „slušňácké“ povahy, takže k žádnému aktu lásky nedojde. Druhá žena je sprostá běhna hrající v laciných pornofilmech. Ani s ní Barney svého nedocílí, protože mu svou upovídaností nedá prostor. Barneyho třetí pokus také selže, protože ufňukaná puťka, která mu má dělat společnost, by si dříve, než bude schopna cizoložství, potřebovala vyřešit své osobní citové problémy. Barneyho smůla je dovršena tím, že ho nakonec opustí i jeho manželka.
Jediná věc, která na představení mohla zaujmout, byly herecké výkony. Velice kvalitní. Jinak to bylo s dramaturgií (naprosto neobjevná a nezajímavá) a s režií (celé představení bylo zbytečně „uskákané“ a rozpohybované).
Jiří Matoušek