Texty: AS 2002, č. 2, s. 28 - 29, Vladimír Hulec.

Modrý kocour, trochu přežraný
Turnov, 22. 2. - 24. 2. 2002

Nevím, pokolikáté se konala turnovská přehlídka Modrý kocour, já ji navštívil - nemýlím-li se - potřetí v řadě. Je v mnoha ohledech každoročně příjemným setkáním divadelních nadšenců z Turnova a jeho okolí, zvláště pak s Petrem Hakenem, hlavním iniciátorem nejen přehlídky, ale divadelního života v Turnově vůbec. O přehlídku se stará pečlivě, vždy vybírá jak z nových inscenací, tak zve počiny amatérských divadel z jiných přehlídek, čímž vzniká příjemná směs již prověřeného s úplně novým, neznámým. Inscenace se hrají v místním divadle (velmi pěkném, v interiéru jakési zmenšené kopii divadel konce 19. století) a v sále místního kina (tam většinou za oponou jako studiové produkce), v pátek uspořádá Haken navíc produkce i pro místní školy, čímž plní navíc důležitou osvětovou funkci divadla.
Nejinak tomu bylo i letos. S tím rozdílem, že ony „události“ Haken festivalové přehlídce jaksi „předsadil“. V pátek se tedy pro školy a pro místní konala přehlídka toho zajímavého, co amatérské divadlo loni zplodilo a co se podařilo pořadatelům do Turnova pozvat - Hra o Dorotě Společnosti Dr. Krásy Úpice, Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí Nejhodnějších medvídků a Jakub a jeho pán spojených souborů Klapý Česká Lípa a Nový Bor. O těchto inscenacích se v AS psalo - a byly nesoutěžní - tak se jim věnovat v tomto textu nebudu.
Samotná soutěž - tedy inscenace, jež bojovaly o postup na letošní Šrámkův Písek - začala až v sobotu. Těžko říci, jestli to bylo takovým zájmem, anebo že jsme viděli nové produkce za sebou „v jednom tahu“, či zda letos Petr Haken vzal všechny, kdo se mu přihlásili, anebo - což je nejpravděpodobnější - se letos přehlídka vyrovnala směrem k průměru. Program byl neúměrně nabitý, diváci od rána do noci pobíhali z jednoho sálu do druhého, ani na obvyklé rozbory nezbývalo mnoho času (v sobotu se začínalo hluboko po půlnoci, a to v sále vedle hospody, v neděli zase až odpoledne, sice v jiném prostoru, ale ještě hlučnějším), a - co nejvíc chybělo - byly silnější podněty, jež by vedly porotu i diváky k diskusím, zamyšlením, hlubším rozborům.
Začátek byl nadějný - Hra na mostě Krátkého a úderného divadla Liberec. Slavnou Klicperovu komedii převedli liberečtí téměř do kabaretního divadla. Hrálo se na forbíně uprostřed diváků, režisér, herec Divadla F. X. Šaldy Václav Helšus, upravil text hry spolu s herci tak, aby odpovídal jejich naturelu, zmenšil počet postav, zjednodušil situace tak, aby si všichni maximálně zahráli. Inscenace tak byla skutečně - jak název souboru praví - krátká a úderná. Navíc živá a komunikativní. Ocenit je zvláště třeba schopnost herců hrát uprostřed diváků, vlastně na dvě strany, jako by opravdu byli na mostě. Navozená absurdní divadelní situace (doufám, že děj znáte) a její vtipné rozvíjení dokládaly, že absurdní divadlo nevzniklo ve Francii v 50. letech 20 století, ale v Čechách o víc než století dřív. Ne náhodou ocenila nakonec porota dva herecké výkony tradičními festivalovými cenami Modrými kocoury - Jakuba Žáčka v roli Učitele a Gabrielu Vodrážkovou jako Popelku. Ocenění si však zasloužili všichni - za sympatický, herecky živý divadelní tvar. Jen nevím, proč tak sympaticky zjednodušená divadelní kompozice, využívající jen hereckou akci, pár reflektorů a několik praktikáblů, byla doplněna obrovskými kulisami panenky Marie a několika kamenů rozvěšenými mimo hlavní hrací prostor - působilo to jako z jiné komedie.
Z polského Jaworu přijelo činoherní divadlo Surya. Přivezlo hru - údajně - korejského autora Li-Kang Begy Sňatek. Píšu údajně, neb se mi nepodařilo zjistit, o koho vlastně jde, a mám vrozenou nedůvěru k jediné informaci, kterou soubor poskytl. Šlo totiž o víceméně „poevropsku“ napsanou hříčku, rozvíjející opět absurdní situaci: jeden chudý mladík se chce bohatě oženit, a tak si na konkrétní doby vypůjčí byt a zařízení do něj, musí je však v určité hodiny vracet, takže když jeho vyvolená přijde, postupně se těchto věcí k jejímu údivu zbavuje, až v bytě nezbyde nic a dívka zklamaně odejde. Skoro nestroyovská fraška byla také tak inscenovaná. Ocitli jsme se v době vídeňských frašek začátku století. Nic proti tomu, avšak důvod, proč tuto konverzačku Poláci právě na tento festival dovezli, mi unikal. Snad abychom poznali nového, nám, Středoevropanům blízkého autora, snad abychom vůbec poznali současné amatérské polské divadlo. Proč ne, družba je dobrá věc, směrem na Písek - tedy k autorskému, „mladému“ divadlu - ambice souboru, zdálo se, nemířily.
To semilské Pódio nabídlo rozhodně ambicióznější tvar. Jejich na pohybu a slově založená inscenace gregérií Raména Goméze de la Serny Co vykřikují věci byla příjemným setkáním s inscenovanou poezií. Že nevíte, co jsou gregérie? Já to také nevěděl. Jsou to krátké vtipné slovní hříčky, jež španělský autor pro potěchu sebe i čtenářů jako jakési vtípky sepsal a ve sbírce vydal. Semilští se k nim náhodně dostali a po způsobu autorského divadla inscenovali. V inscenaci vystupuje devět herců a hereček, každá z gregérií je buď jedním z nich, nebo skupinově inscenována, čímž vzniká otevřené divadelní pásmo, a velmi záleží na každém jedinci, na každém nápadu, jak představení dopadne. Zkušenosti herců byly velmi rozdílné, někteří působili rozpačitě, jiní si text i pohybové nápady vychutnávali. Nejradostněji působil hostující Josef Brodský, který dokázal i z nejjednodušších nápadů udělat událost. Cena za herecký výkon jej tedy nemohla minout. Ostatní by se jím měli inspirovat. Teprve povýšením autorova slova v hercovo bytí na jevišti zdůvodňuje divadelní bytí poezie na jevišti.
O další inscenaci se mi psát ani nechce. Herci DAMU (symptomatické bylo, že nemají ani jméno svého souboru, jde-li o jaký) přivezli antický apokryf německého spisovatele Wolfganga Hildesheimera (nar. 1916) Obětovaná Helena. Komerční konverzačka konvenčně inscenovaná Zdeňkem Bartošem v prajednoduché „zájezdové“ výpravě Jany Dostálové. I Damáci by snad měli mít jiné ambice. Zájezdovka pro čtyři herce, jaké u nás psal například Jiří Hubač a jaké mají herci tak rádi. Je to totiž dobrý kšeft pro hvězdy. Za hodinu je hotovo a diváci si přijdou na své. Spatří oblíbené televizní tváře a dokonce se i něco vtipného dozví z historie. Takto se možná - až vyjdou ze školy a upíchnou na Nově - budou tito herci živit. Dobře jim tak. Abyste si je zapamatovali, zanechám zde pro historii jejich jména: Anna Remková (Helena), Daniel Bambas (Paris), Magdaléna Borová (Hermiona) a Pavel Batěk (Menelaos). Pochopitelně po odehrání sbalili a odjeli...
To pražský TY-JÁ-TR je mnohem ambicióznější. Přivezl proslulou hru Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem. Velké divadelní plátno na velké časové i inscenační ploše bylo nad síly souboru. Dobré herecké výkony se utápěly v přemíře slov, složitě komponovaných situací a akcí. Téma vzdoru jedince (Villon) vůči okolí, jež tak konvenovalo době vzniku hry, je dnes - v době terorismu a násilí - najednou problematické. Inscenátoři právě to chtěli zdůraznit, ukazují jiné úhly pohledu nejen na Villona, ale hlavně na jeho soudce a kumpány. Sympatický pokus se však rozbíjí jak inscenační náročností, kterou si tvůrci zvolili (hraje se v historických kostýmech, na jevišti je neustále sbor herců, realistické herectví střídají dynamické skupinové scény), tak se mu vzpírá i samotný text. Divák je tak svědkem víceméně historického dramatu plného vášní a násilí, přespříliš však filozofujícímu a textem zahlcenému. Vynikající ovšem byl Martin Písářík jako Villon, a hlavně Ondřej Volejník v roli obhájce Régniera de Montignyho řečeného Vlk. Opět tedy herecká cena. Vybírat tak náročný kousek je ovšem myslím dost problematické. Navozuje to - i když v menší míře než v případě Obětované Heleny - pošilháváním po profesionálním divadle. Proč?
Závěrečnou sobotní inscenací byli Čoklí hráči kolínských Igdyž. Gogolova slavná komedie Hráči zde prodělala jen mírnou úpravu směrem k radikální grotesce s jungovskými prvky (onoho vlka či čokla, který se občas objeví a jehož štěkot občas zazní, lze chápat jako temné podvědomí). I zde míří tvůrci, zdá se mi, k profesionálnímu divadlu. Ovšem zatím experimentují a hledají. Po herecké, režijní i scénické stránce nabídli propracované dílo, jemuž nebylo co vyčíst. Situace byly vypointované, temporytmicky přesné, navíc obsahovala inscenace spoustu hereckých i jevišních nápadů, které byly důkazem obrovského tvůrčího vkladu všech zúčastněných. Nejlepší inscenace přehlídky byla právěm nominovaná do Písku a ještě se s ní tedy na stránkách AS setkáme. Myslím, že se setkáme i s mnoha herci, Igdyž - i když asi v budoucnu na profesionálních jevištích. Doufejme, že jim radost z tvorby - jež z nich na rozdíl od jejich „helénských“ kolegů čiší - vydrží.
Neděle nabídla tři inscenace. Luna Stochov přivezla komorní drama Arnošta Godflama Horror. Goldflamovská absurdní, téměř kafkovská hříčka byla s gustem stochovskými zahraná. Režisér Luboš Fleischmann nezapřel své „libosti“ v dekadenci a temných stránkách lidské bytosti. Hru pojal jako téměř civilní příběh z paneláku, jen občas doplněný hororovým prvkem. Dal důvěru hercům a ti hrají seč jim síly stačí. Působí až „k nesnesení“ realisticky (snové scény vyznívají o poznání hůř). Možná - na rozdíl třeba od Igdyž - si se svými party příliš herecky „nehrají“, ale v tom je právě půvab amatérského divadla - herec je na jevišti víc za sebe než za postavu, je ať chce či ne autentický, je - jak říkal Petr Lébl - „krásný“. Postavy jsou otisky dnešních lidí, a tak také inscenace vyznívá. Divák má neodvratný pocit, že takové příběhy se denně dějí, že o nich denně čte v novinách. Po ránu to ovšem bylo dost drsné probuzení...
Dramaturgickým objevem byla hra Fernando Arrabala Fando a Lis. U nás česky ještě neinscenovaná (autoři si ji museli sami přeložit), kdysi s ní ovšem hostovali na Hronově Slováci. Hra o cestě, „která zatáčí a nemá konec“, je velmi cenným pokusem o svébytné divadlo. Turnovské divadelní studio T55 si zde vyzkoušelo velmi náročný inscenační přístup - na prázdném jevišti s minimem rekvizit, vše tedy závisí na herci, se odehrává myšlenkově náročné drama o putování a poznávání smyslu života i smrti. Arrabal není snadný autor a toto není snadná inscenace. Ač se mi zdálo, že téma režisérovi (Jarda Šilas Stuchlík) i hercům trochu uniká, že jsou mnohé situace příliš pitoreskní či jinde zase zahalené do slovně až příliš zašifrovaných hlubin „tajemna“, byla to velmi sympatická práce. Tohle je divadlo, které by mělo zajímat mladé, tohle je divadlo, ve kterém se kladou zásadní otázky, tohle je divadlo, které přesahuje, které bolí. Možná nebylo děláno s takovou naléhavostí, jak by si zasloužilo, určitě by bylo třeba s motivy důkladněji pracovat a mnohé pročistit a vyhranit, nakročeno ale mají T55 sympatickým - neb existenciálním - směrem. Žádné úlitby, žádná zjednodušení či laciný humor.
Závěrečnou inscenací přehlídky byl Saturnin královéhradeckých Jesliček. To je zase jiné divadlo. A přiznám se - mně také sympatické. Jesličky jsou totiž divadelní zaťatci, a to já rád. Saturnina jsem však musel vynechat, neb jsme v porotě právě vybírali ceny a určovali nominace a doporučení na Písek. Kdo? Spolu se mnou profesor Jan Císař, Karel Tomas z ARTAMA a absolventka DAMU Markéta Miláčková. Pokud to z textu nevyplývá , nominováni na Písek byli kolínští Igdyž s Čoklími hráči a doporučeni na prvním místě KÚD Liberec s Hrou na mostě a na druhém turnovské T55 s Fando a Lis. Individuálních cen Modrý kocour pak bylo rozdáno osm.
Přes všechny organizační improvizace - profesor Císař nazval s vtipem a nadhledem sobě vlastními Modrého kocoura „investigativním festivalem jižního typu“ (mnohé se muselo jen odhadovat, začátky se posouvaly, prostory pro diskuse byly až příliš veřejné, a tedy hlučné, sehnat kompetentní osobu bylo nad síly jedince, místnost pro porotu bývala zamčená, čas na jídlo mizivý) - je Modrý kocour ohromně sympatickou akcí. Snad je to dáno příjemností ještě sněhem posypaného starého města a hřiště, kolem něhož se chodí a na němž Ludvík Daněk kdysi hodil světový rekord v hodu diskem, snad mě vždy ohromí úžasné nasazení Petra Hakena, snad je to dáno nadšením většiny účastníků - pravých ochotníků. Nevím, ale jezdím do Turnova rád.
Vladimír Hulec