Texty: ŠPALKOVÁ, Dominika: Odkud směřuješ a kam... . Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 14 - 17.

Odkud směřuješ a kam...

Ohlédnutí za celostátní přehlídkou studentských divadelních souborů Mladá scéna v Ústí nad Orlicí 4.– 7. června 2009

Dominika Špalková

„Odkud směřuješ a kam?“ tak zněla otázka, kterou nalezli členové poroty Mladé scény (dále jen MS) ve své e-mailové poště ještě před začátkem přehlídky v Ústí nad Orlicí. Otázka Lenky Novotné (hlavní organizátorky přehlídky z NIPOS-ARTAMA Praha), která měla naladit lektory a navnadit čtenáře bulletinu MS, se tak záhy stala zároveň jakýmsi „leitmotivem“ celé přehlídky.
Odkud směřuješ, Mladá scéno?
Celostátní přehlídka studentských divadelních souborů se letos osamostatnila a přesídlila z vícežánrového festivalu Náchodská prima sezóna do Ústí nad Orlicí. Nešlo jen o změnu místa – města, ale současně tento krok vnímám jako významný a potřebný pro založení statutu celostátní přehlídky studentských souborů. To, že si tento druh divadla svou samostatnou pozornost zaslouží, se letos v Ústí nad Orlicí potvrdilo. MS se tak nyní může stát přehlídkou, která jako živý organismus reaguje na své potřeby a zároveň kreativně rozvíjí dosud trochu neprávem opomíjenou část divadelního dění. Nejen že si vyhraněná a samostatná přehlídka může určovat hrací časy představení, doprovodné programy a tvůrčí workshopy, ale zároveň nabízí semknutí a soustředěný prostor pro ty, kteří se studentským divadlem se zájmem zabývají.
Kam směřuješ, Mladá scéno?
Během čtyř dnů jsme zhlédli 14 představení 13 vystupujících souborů. Jednotlivé inscenace zastupovaly poměrně široké spektrum žánrů, stejně jako množství možností a cest vedoucích k jevištnímu tvaru. Na přehlídce tak zazněl voiceband (Krátký proces s Jelizavetou Bim Bam Bum), objevila se představení vycházející z činoherních postupů (Dvě sestry), své zastoupení zde mělo divadlo autorské (Rubikon, Ve dvě na hruškách II.), pohybové (Panoptikum, Každý je někdy trapný), hudební (Rebelové) a další. Uvedená představení se (specificky pro tuto přehlídku) dělila na dva proudy. Jednak zde byly inscenace, které si kompletně vytvořili sami studenti, a na druhé straně inscenace, které byly režijně vedeny vedoucími souborů. Právě v tomto střetnutí a střetávání dvou různých přístupů je přehlídka studentského divadla jedinečná. Představení vytvořená studenty měla živelnost a šťávu, i když mnohdy nakládala s divadelním jazykem nahodile a nevědomě. Naopak pevně uchopeným jevištním tvarům jako by někdy chuť a „bytí teď a tady“ chybělo. Tento třesk a následný kvas může v mnohém inspirovat jedny i druhé. Zkušené soubory dávají nahlédnout do nakládání s divadelními prostředky. Ty ryze studentské zase naopak ukazují, že mnohá divadelní dogmata v současné době již neplatí – přesněji, že může být někdy zajímavé je nabourávat nebo uchopit předlohy nesyžetově či z jiného úhlu pohledu.
Důkazem kreativního potenciálu přehlídky byly debaty, které zahajovali a následně sympaticky vedli studenti JAMU. Dostal se v nich dostatečný prostor názorům z pléna, vystupujícím souborům a jejich vedoucím a vždy v závěru postřehům členů lektorského sboru. Ten pracoval ve složení: Roman Černík, Tomáš Žižka, Jiřina Lhotská, Veronika Rodrigezová, Dominika Špalková. Rozbory představení nejvíce jiskřily a byly živé tam, kde se jednalo o autorskou výpověď souboru a naléhavost (sílu) tématu, kterou chtěli tvůrci inscenací sdělit. Lektorský sbor se proto rozhodl udělit podobně individuální ocenění inscenacím – které zaujaly svou osobitostí. Ze čtrnácti inscenací jsme „zaostřili pozornost“ na těchto pět:
Následují samostatné texty lektorů, kteří sami udělili ocenění inscenacím (pozn. red.):
Soubor UNISEX Uničov: Maso. Insenace získala ocenění za zaostření na současné téma a problematiku tělesnosti. (Dominika Špalková – pozn. red.)
S vnucovanými ideály těch jediných a pravých tělesně dokonalých proporcí se setkáváme pod tlakem médií všichni. Tato dokonalost se navíc často zaměňuje za naplnění pocitu životního štěstí… Nejbolestněji zjištění vlastních proporčních nedostatků může zranit a zasáhnout ve věku dospívání. A pak dále provázet životem jako nezvaný, ale stálý host a mnohé čiré v osobnosti zakalit a mnohé hezké zastrašit či zaplašit do kouta. To, že je tento pocit naprosto zbytečný a zavádějící, bylo tématem, o kterém se tu hrálo a na které bylo zaostřeno. Představení začalo projekcí rychlého klipovitého sledu obrázků obézních lidí a „zakázaného ovoce“ všech dietářů, navíc v ostrém hudebním rytmu. Úvodní šleh se záhy proměnil a změnil kurz do podoby montáže složené z promluv a osobních výpovědí žen, které svádí boj se svou tělesností. Ty jako by se skrývaly a svá pravá těla zakrývaly za papírové šatičky z dětských vystřihovánek v nadživotní velikosti. Výrazný scénografický prvek představující dokonalost, uniformitu i dětský ideál krásy, tak nabízel řadu variant pro jevištní metaforu.
„Bez chleba není domova, chlebová orgie, chléb jako hostie“ – tak vypadala jedna z nejzásadnějších scén představení, ve které se na jevišti objevily skutečné bochníky chleba. Zde s nimi bylo nakládáno jako s objekty lačnosti, které byly následně až dryáčnicky zhltány, rozdrobeny a pošlapány. Použití chleba v inscenaci a nakládání s ním vyvolalo asi nejvíce názorově odlišné diskuze, při společném rozboru a diskuzi o inscenaci.
Pro mne jedinou spornou otázkou v zajímavé inscenaci je věk (jinak herecky šikovných) dívek, které představení hrály. Z některých použitých textů a promluv z předlohy, bylo totiž jasně znát, že pocházejí od zralejších žen, které mají k tématu nadhled získaný životní zkušeností. Inscenace se ale celkově s jasným názorem přiklání k hledání hodnot v sobě (ne na sobě) a zve ke smíření se svou tělesnou intimitou. V tom je myslím její velký přínos a současně aktuálnost.
DS Na poslední chvíli Ostrov: Nikdo nemůže ven. Inscenace oceněná za divadelní osvětlení textu s výraznou poetikou. (Veronika Rodriquezová – pozn. red.)
Divadelní soubor Na poslední chvíli si políčil na povídku Miloše Macourka Rodinné album. Těžko zkrotitelného Růžového pantera Macourkovy osobité poetiky se režisérka Lucie Veličková spolu se souborem pokusila nalákat na vnadidlo cukrátkově růžových barev, což se částečně podařilo. Vše vsazeno do klece filmové grotesky (hudba, komentáře, rychlé střihy), vystláno scénickým prostředkem růžových povlaků (kostýmů) se ukázalo být funkčním řešením, sdělujícím s osobitou ironií vážné téma rodinných vztahů, i obstojným divadelním klíčem k dvířkám těžko ochočitelného textu.
DS Bit Jihlava: Rubikon. Cena za nadějný paprsek autorského divadla do hlavolamu současného světa. (Jiřina Lhotská – pozn. red.)
Čtyři studenti gymnázia, tolik členů má jihlavský DS Bit, přijeli na Mladou scénu s autorskou hrou Rubikon. Text, který má vtip a nadsázku, vypráví příběh cesty dvou bratrů do Budapešti na mistrovství světa ve skládání Rubikovy kostky. Chtějí tak naplnit odkaz otce. Dobře napsané dialogy a stavba textové předlohy umožňují vystavět tvar prostřednictvím klipů v drobných (i) retrostřizích na půdorysu žánru road movie. Interpreti vytvářejí s nadsázkou v rychlém tempu na jevišti překvapivé situace a nevyhýbají se ani improvizacím. Svým osobitým jazykem podávají spontánní informaci i o tom, jak naložit s odkazem svých otců a odkud a kam v dnešní spleti hlavolamů. I přes jistou ležérnost v projevu a poněkud nevýrazný závěr je inscenace Rubikon kultivovanou, vtipnou a originální výpovědí své generace.
DS Snoop Opatovice nad Labem: Rodinné příběhy Inscenace oceněna pro schopnost zachytit vykloubenost doby, dotknout se angažovaného a současného tématu, důvěryhodně se vyslovit a zaujmout postoj (Roman Černík – pozn. red.)
Představení DS Snoop z Opatovic nad Labem bylo jasným důkazem, že středoškolské nebo chcete-li mladé divadlo nemusí být jen gejzírem vtipů, studentskou recesí a nebo postupně se rodícím divadelním řemeslem a slušně zvládanou formou s nevinným obsahem. Provokující a komplikovaně přijímaná inscenace Opatovických se opírá o otevřeně bolestivý, krutý a formálně rozechvělý text úspěšné současné evropské dramatičky srbského původu Biljany Srbljanovic. Drsná černá komedie Rodinné příběhy v kostce nabízí obraz vykloubenosti naší doby přes apokalypsu dětského světa.
Na smetišti na bělehradském sídlišti si hrají tři děti, Vojin, Milena a Andrija. Děti si rády hrají na to, co vidí kolem sebe. Na co si můžou hrát děti, které vyrůstají ve válce a permanentní nenávisti ke všem a ke všemu, v rodině, ve škole, ve městě, v národě.... ? Odkudsi se vynoří malá Naděžda, holčička, která strachy nedokáže ani mluvit, a téhle hře může zastávat nanejvýš roli psa. Děti předvádějí dospělé. Vždy jen na malý okamžik se stanou opět dětmi, jako když začne pršet (inscenátorům vyšla sázka na reálný živel, o to více však ve scénickém a hereckém ztvárnění skřípaly všechny přibližnosti) tam je šance na něhu a neposkvrněnost. Těchto chvil je v inscenaci opravdu málo, za to vše neodvratně a v jakési inscenační křeči spěje do tragického konce.
Diváci, vrstevníci zvlášť´, byli v šoku, jednak tématem, ukázalo se, že přece jen polovina devadesátých let je v jejich čase někde u Bílé hory a druhak to komplikované přijetí sebou neslo také nervózní nehezké (nepřikrášlující) herectví všech aktérů, jež však místy přerůstalo v neuvěřitelnost a nepřijatelnost. Přes všechny uvedené komplikace jde o představení dobrého a současného textu, se slušným režijním výkladem a hrané s uvěřitelným odhodláním, byť jej ne vždy zvládnuté řemeslo občas zrazuje.
Taneční studio Magdalena Rychnov u Jablonce nad Nisou: Panoptikum / Každý je někdy trapný. Inscenace získala ocenění za inspirativní fokus pro divadelní práci s prostorem, obrazem a světlem. (Tomáš Žižka – pozn. red.)

Mladá scéno, směřuješ!
Celostátní přehlídka Mladá scéna se sice musí ještě trochu ukotvit a usadit. Už po prvním ročníku v Ústí nad Orlicí je ale jasné, že dát jí samostatný prostor je naplněná příležitost stejně jako pokračující výzva. Výborný ústecko-orlický realizační tým přehlídky v čele s Lenkou Janyšovou se pro pořádání Mladé scény ukázal být výhrou. Protože nejen organizačně-technické zajištění chodu festivalu, ale i vytvoření příjemné atmosféry přehlídky dalo znát, že ji dělají lidé, kteří mají divadlo rádi a osobně jim konvenuje.
V rámci přehlídky proběhly semináře: pantomimy s Michalem Hechtem, improvizace s Janou Machalíkovou, hra s předmětem s Hanou Galetkovou, autorské psaní s Evou Brhelovou a s Annou Caunerovou odpočinkový seminář pro pedagogy.
Výtvarnice Adriena Šimotová si kdysi zapsala do svých poznámek „Čím jsem osobnější, tím jsem obecnější. Když nejsem osobní, nejsem ani obecná, není se na co dívat.“ Tento postřeh by měl být stěžejní i pro přesah do divadelní práce (nejen) se studenty. Zároveň pro mě v nadhledu a ve zkratce vystihuje i celkové zhodnocení představení na letošní Mladé scéně v Ústí nad Orlicí.

Poznámka redakce: Autorka se v článku věnuje pouze vybraným inscenacím z daleko širší programové skladby přehlídky. Celý program jsme zveřejnili v minulém čísle AS v příloze d´ARTAMAn, naleznete jej též na www.artama.cz.