Texty: SCHEJBALOVÁ, Pavlína: Loutkové divadlo v regionech v sezóně 2008/2009 - Pimprlení. Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 38 - 44.

Plzeň – Divadlo V Boudě – Pimprlení (5. ročník, 10.–11. 4. 2009)

„Šest souborů znamenalo na přehlídce pokrok. V předchozích hladových letech horko těžko stloukala tři čtyři kousky, z nichž by mohla porota vybírat pro Loutkářskou Chrudim. Navíc, ač je přehlídka společná pro Plzeňský a Karlovarský kraj, bývala vždy takřka čistě plzeňská. A letos se snad trochu podařilo (i do budoucna) prolomit skromný plzeňský loutkářský monopol,“ říká porotkyně paní Petra Kosová. Šestice letošních účastníků byla zajímavá i typem souborů: nechyběly děti ze ZUŠ, absolventi ZUŠ, venkovský zájmový kroužek pro děti z MŠ a ZŠ, dlouhodobě působící alternativní soubor, tradiční loutkářský soubor a studenti DAMU. Letošní Pimprlení byla radost. Pro diváky, pro porotu, snad i pro účinkující. Nabídla mimořádně vysokou úroveň, zajímavý dramaturgický výběr a rozmanitost loutkářských přístupů. Snad to ocení i publikum LCH.“
V Chrudimi se tedy můžete těšit na nominovaný plzeňský Rámus. Jeho Vánoce pro Berušku jsou z velké části autorským dílem Rámusu s využitím literární předlohy Jana Karafiáta. „Diváci usedají v hledišti a na jevišti už se chystá v obývacím pokoji štědrovečerní večeře. Broučky sleduje nejprve Beruška, neboli dítě Terezka, v televizi. Na zákrok babičky se ale televize vypne a příběh postupně dohrávají členové rodiny s předměty – s čepicí, cigaretami, rukavicemi apod., a to většinou velmi kreativně. Zjišťujeme detaily z rodinného zázemí a přichází nový dramatický prvek: syn přichází se svojí novou přítelkyní, Romkou. Rodina je zaražená a reflexe této nové rodinné situace se objevuje i v příběhu o Broučcích. Členové rodiny se vypořádávají se Štědrým večerem, s neočekávanými rodinnými zápletkami, bojují o rituály. Také využijí nabídnuté metafory a nevítané návštěvě dají jasně najevo, že k Broučkovi patří Beruška a ne exotická Verunka. Očistným hybatelem příběhu je bezelstné dítě, které má svůj přímočarý a předsudky nezatížený pohled na věc. I zarytý odpůrce dětí na jevišti snad přistoupí na model Rámusu. Představení je do značné míry skutečně rodinné a o to autentičtější: babičkou je vedoucí Rámusu Zdeňka Vašíčková a spolu s ní účinkují v inscenaci její dvě dcery, zeť a vnučka. A herec v roli syna je dlouholetým členem Rámusu, takže patří prakticky rovněž do rodiny. Dítě Terezka je natolik bezprostřední a autentické, že občas klade pasti dospělým – pokud zaváhají a začnou „hrát“, Terezčina pravdivost je usvědčí. Terezka si právem zasloužila cenu za „nejlepší ženský herecký výkon“. A Rámus právem nominaci na LCH. I když tam už to asi nemůže být takový „zázrak“ jako na oblasti: jak pravil porotce Josef Brůček: „Jen v Plzni lze slavit Štědrý večer o Velkém pátku“.
Dále byly na LCH doporučeny tyto soubory:
„SaVo Plzeň (Samá Voda), letošní absolventi ZUŠ soustředění kolem pedagožky Dany Jandové, jedné z mála osobností v regionu, která dlouhodobě poučuje své svěřence také o loutkářském oboru. SaVo si zvolilo pohádku Oscara Wildea Slavík a růže a už samotná volba titulu se stala předmětem diskuze, stejně jako neiluzivní divadelní přístup. Trojice mladých lidí hraje příběh marionetami s odkrytým vedením víceméně ilustrativně. Ale ve chvílích, kdy do příběhu vstupují sami za sebe, snaží se o vyjádření svého vztahu k tématu. Jenže tento druhý plán nestačili do přehlídky vystavět, takže není dobře čitelný. V několika případech soubor vyslyší volání textu po znaku, ale takových momentů je málo, a tak nakonec nevyzní vrchol příběhu: když slavík barví růži krví svého srdce. Jde však o soubor po všech stránkách poučený a lze očekávat, že bude na inscenaci (především na jejím druhém plánu) dále pracovat. Proto ho porota doporučila do programu letošní Loutkářské Chrudimi.“
Soubor Pecky Domažlice – konečně mimoplzeňští loutkáři! Z jejich inscenace byla patrná systematická práce souboru a jeho vedoucí Dany Žákové v literárně dramatickém oboru ZUŠ. Děti (12-13 let) jsou poučené, je vidět, že si úspěšně osvojují kulturu pohybu, zvuku a slova na jevišti; jen zřídka se některým doširoka rozevřou vokály. Inscenace Chlapec a kachna pochází z knihy Věnceslavy Hrdličkové Příběhy o soudci Ookovi, autorkou dramatizace je Dana Žáková. Nejvíc prostoru věnovala porota diskusi o různorodosti použitých výtvarných prostředků. Hraje se živě, dále s velkou loutkou na tyči doplněnou živou rukou. Někdy se používá také maska, někdy pouze líčení. Důležitým prvkem je stínohra, která v tomto případě kombinuje živé lidi a různé typy loutek. Stínohra není dotažená do náležité finální podoby a pokud ještě musí řešit herci technické problémy, zanikají důležité momenty. Inscenaci by rovněž prospěla rozmanitější zvuková složka. Navzdory uvedeným výtkám je inscenace schopna dostát nárokům národní přehlídky.
Zkouška sirénVes Touškov: Pud a zkušenost (Pýcha a předsudek). Odkaz v závorce nás jasně dovede k dramatizované předloze Jane Austenové. Nejedná se o červenou knihovnu, byť dějová schémata jsou příbuzná, literární úroveň je vyšší. Inscenace vybrala některé motivy s důrazem na dějové linie týkající se vztahu dvou sester Elizabeth a Jane a ústřední motiv knihy, ve zvratech se vyvíjející vztah Elizabeth a pana Darcyho. Zkouška sirén, látka z počátku 19. století, doslova popadla současnými divadelními prostředky a těmi ji proklepává: prověřuje slovní prázdnoty, poměřuje pýchy a předsudky „celebrit“ 19. století s pýchami a předsudky „celebrit“ století 21. Klíčovými divadelními prostředky jsou rytmus ve slovech i pohybu, ve stylizaci. Rytmy se mění vzhledem k jednotlivým scénám, k potřebám způsobu sdělení. Slova jsou (srozumitelně!) chrlena, zpívána, základním prostředkem je voice band připomínající DJský set; ale herci hlasem zvládnou to, k čemu DJ's potřebují aparaturu a elektroniku. Inscenace využívá dva základní herní plány: vpředu u stolu s lampou se řeší rodinné problémy. Matku a pět dcer ve znaku charakterizují látková dámská přirození, pány „průkazové“ fotografie. Znaky nejsou dobře čitelné, inscenátoři si toho jsou vědomi a uvažují o změnách. Ve druhém plánu (zbytek jeviště) jede rytmizovaná tanečně-pohybová hudební show, v naprosté většině velmi zábavná. Drhne v některých mnohomluvných pasážích, o další řešení si říká slovo mluvené do hudby, které někdy zaniká. Občas vytryskne pramínek civilního herectví a v kontextu důsledně stylizovaného projevu sdělení zazní v plné síle. Ale i ve stylizovaných pasážích vykvete například důvěrný vztah sester, třeba v duetu o přicházející bouři. Diskutována byla srozumitelnost příběhu: bez znalosti románu se divák může ztratit, ale kupodivu je mu to často jedno. Někoho může forma popudit, jiní jsou okouzleni chutí popasovat se s materiálem, který koketuje s kýčem, a to současnými divadelními prostředky, které se kýči vyhýbají, nebo s ním naopak programově pracují. V návaznosti na diskusi během loňské LCH, která se týkala sporné účasti profesionálů v amatérské soutěži: porota plzeňského Pimprlení si je vědoma, že se jedná vesměs o budoucí profesionály. Proto soubor doporučila a nenominovala.“
Přehlídku uzavřel domácí soubor Divadlo V Boudě, který se po čase Pimprlení vrátil z Divadla Dialog právě do Boudy a mnozí to kvitovali jako přínos. Také proto, že se Bouda s péčí sobě vlastní postarala o příjemné zázemí. Díky tomuto souboru bylo v programu zastoupeno tradiční marionetové divadlo hrající v kukátku. To je typ divadel, která se plzeňské přehlídce vyhýbají, ačkoli je jich v regionu dost. Letos přišli „Bouďáci“ konečně s vlastním kouskem, a to s Šípkovou Růženkou, kterou pro potřeby souboru upravil a režíroval mladý člen souboru Tomáš Jereš. Výhrady směřovaly k humorným aktualizacím, které v rámci celku působí spíše jako naschvály bez další souvislosti s kontextem. Soubor využívá přestavby na jevišti k předscénám, zatím ale ještě všechny nedotáhl k pointě a nevyužil je ve prospěch dění v kukátku. S nelibostí přijímali diváci také mluvení přes mikroporty. Naopak velké uznání získala Bouda za vedení loutek. Jak bylo řečeno při diskuzi, loutky opravdu hrají a nebojí se kontaktu. Pokud dojde ke kolizi a zamotají se nitě, „Bouďáci“ jsou schopni vtipně improvizovat a z nesnáze udělat jeden z vrcholů představení. Vzhledem k celkově průměrné, spíše horší řemeslné kvalitě práce s loutkami na LCH byl soubor dodatečně doporučen na národní přehlídku.