Texty: AS 2002, č. 2, s. 25, Jan Strejcovský.

Forbína v plenkách
či spíše
Forbína v prenatálním věku

Když jsem v internetové verzi encyklopedie Diderot zadal pro vyhledávání heslo forbína, program objevil, že se jedná „a) o předscénu; místo před oponou; b) o herecké vystoupení, které se odehrává před oponou a reaguje na aktuální problémy; vyplňuje pauzu mezi dějstvími hry. Slavnými se staly zejména forbíny J. Voskovce a J. Wericha“. Pořadatelé nové krajské přehlídky v Otrokovicích si pro název své přehlídky zvolili onen první význam slova forbína. Zejména proto, že prostor v němž se všechna představení odehrávala byl spíše podoben velkému sálu pražského Kongresového centra, než útulnému divadelnímu prostředí. Pořadatelé tak před původní jeviště přistavěli onu forbínu, na níž se pak valná většina z šesti soutěžních představení odehrávala.
Přehlídku samu zahájilo Divadlo 6. května Holešov muzikálem na motivy Aristofanovy Lysistraty z pera karikaturisty Vladimíra Renčína Nejkrásnější válka. Dle mého názoru skvostný „výrobce“ kresleného a inteligentního humoru zůstal ve svém dramatickém textu na míle vzdálen svému talentu kreslířskému. Soubor sám pak, byť pod režijním vedením profesionálního herce Milana Hlouška ze Zlínského divadla, nedokázal vystavět inscenaci, která by divákům nabídla ten neopakovatelný divadelní zážitek „teď a tady“. Holešovičtí v podstatě pouze odilustrovali text a tu hůře, tu lépe odzpívali hudební čísla v textu předepsaná. V inscenaci absentoval režijní nápad a režijní práce se zjevně omezila pouze na to, aby si herci příliš nepřekáželi. Představení plynulo v řečišti, v němž vše mělo stejnou váhu, a humor a smích diváků se prostě spíše nedostavoval než dostavoval. Důvodem nebylo publikum složené ze žáků základní školy, ale nevystavěnost a nevypointovanost valné většiny komických situací. Na druhou stranou bylo porotou oceněno jednoduché a vkusné výtvarné řešení inscenace, byť i zde došlo ve druhé polovině představení k mírnému nedodržení nastoleného řádu.
Druhým představením prvního dne byla inscenace Divadla BLIC (bláznů lovících ideje cedníkem) z Ostrožské Nové Vsi Setkání s Kateřinou. Text inscenace byl inspirován povídkou členky souboru Kateřiny Mančalové a ve výsledném tvaru byl protkán písničkami stejné autorky. Vše spojeno pod režijním vedením Ivany Bendové (vystudovala herectví na pražské Konzervatoři a režii na Alternativě DAMU) se stalo svébytným, bytostně divadelním tvarem, v němž se forma sdělení stává obsahem, tvar, který sice nebyl tak přesně oním proklamovaným muzikálem, ale spíše revuí či kabaretem, ale každopádně tvar, který od začátku zaujal a vtáhl. A vtáhl naprosto přirozenou hravostí, přirozeným bytím na jevišti, a to jak v dramatické postavě, tak i v rolích zpěváků, tanečníků a hudebníků. Mnohovrstevnatý snový příběh o zamilovaném rádiu, či o dozrávání mladého muže – vždyť o čem jsou postavy Uspávací víly, Víly růžových snů či následně otěhotnělé Ohnivé víly? Všechny složky inscenace byly na vysoké úrovni a bylo obrovským zážitkem setkat se s Kateřinou a Divadlem BLIC. (Ono setkání bylo tak zajímavé, že se jej porota ve složení Karel Semerád, Ivan Kalina a Jan Strejcovský rozhodla doporučit na prvním místě na národní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.)
Vizovické Divadlo nahodilých ochotníků si zcela nenahodile vybralo Cimrmanovu Vraždu v salonním coupé. Bylo to již jejich šesté inscenování textu tohoto našeho zneuznaného velikána, který své místo na slunci našel zejména díky dvojici pánů Svěráka a Smoljaka. Tato dvě jména jakoby „pojmenovala“ základní problém celé vizovické inscenace. Problém převoditelnosti chronicky známého textu a chronicky známé poetiky, svázané v tomto případě právě s pražským Divadlem Járy Cimrmana na jiný soubor a jiné herce. Inscenace byla hrána včetně celé přednášky a již v této části nastalo ono nedosažení ke tvaru, který je nám tak známý. Z jeviště zněl pouze čtený text a díky nepropracovanosti herecké práce, která se nám u samotných cimrmanů může mylně jevit jako prototyp neherectví, tak diváci bohužel nebyli přítomni onomu Cimrmanovskému permanentnímu objevování neobjevitelného. Druhá část inscenace, tedy samotná Vražda v salonním coupé, byla o poznání divadelnější. Ale pouze o to, co umožnil již v prvním plánu dramatičtější text, než text úvodní přednášky. Celý soubor byl velice dobře herecky vybaven a z celého jejich počínání vyzařovala obrovská láska k Mistrovi. Velkým kladem bylo, že si Vizovické DNO uvědomuje všechna úskalí takovéhoto svého divadelního počínání a že již v tuto chvíli vážně uvažují o tom, že dovednosti, které si při práci na textech Járy Cimrmana osvojili, hodlají zužitkovat i u jiných, byť třeba méně slavných autorů.
Divadelní soubor Tomáše Miličky z Uherského Brodu přivezl do Otrokovic Teatrum Passionale. Lidová pašijová hra, jejíž námi viděná verze byla v předloze sestavena z textů několika regionálně odlišných verzí, se hrála před značně prořídlým večerním publikem. Inscenace byla na začátku exponována ve třech zcela odlišných inscenačních principech, a bohužel se jí ani přes režijní zdatnost Romana Švehlíka nepodařilo dát jako celku jednotící řád. Velice zajímavá byla práce se scénografickými prvky v podobě dlouhých pruhů bílé látky. Bohužel zde ale záhy jakoby došla invence a ono zajímavé a překvapující se počalo vytrácet. Celek inscenace již od počátku rezignoval na výrazové prostředky lidového divadla a vše se stalo spíše velkým spektáklem se spoustou barevných světel, v němž se ztrácela prostota a jednoduchost příběhu. Spektáklem s pompézním závěrem, při němž se přes hlavy diváků a před ukřižovaného Ježíše spustil od stropu sálu monumentální kříž. Pod něj pak ještě nastoupili všichni aktéři se svíčkami v rukou. Závěr možná až pompézně vykalkulovaný, a tedy u tohoto textu věci spíše na škodu než k užitku.
Divadelní soubor Racek Otrokovice přivezl na domácí půdu komedii Marca Camolettiho Anna, poklad rodiny. Text svižné komedie se pod režijním vedením Milana Neorala, nestora zdejších amatérských divadelníků, od počátku vinul zatěžkán jakýmsi hlubokomyslným řešením všemožných psychologických pseudoproblémů. Divákům se místo nepředvídatelného narůstání všemožných nedorozumění a lží až do téměř neřešitelného zmatku dostávalo „pouze“ jakési psychologické studie nevěry. Jedinou výjimkou byla postava Anny v podání Jany Veselkové. Ta jako hybatelka o organizátorka veškerých akcí byla ve svém hereckém projevu v řádu situační komedie nejdál. Celý závěr inscenace, kdy Anna vyřeší zdánlivě neřešitelnou situaci dvou mileneckých párů v jednom bytě, byl skutečně tím, co dělá komedii tohoto typu divadlem divácky tak přitažlivým. Inscenátoři si zároveň značně zkomplikovali svoji práci tím, že v této „dveřové“ komedii, kde je od autora předepsáno dveří pět, použili dveře pouze troje. Dva odchody byly do portálů a tím samozřejmě nemohlo dojít k přesnému načasování komických situací. Velkým kladem inscenace však přes všechny výtky zůstává velice dobře vybavený herecký kolektiv, a to i přes to, že někteří z nich stáli na prknech, která znamenají svět, poprvé.
Závěr přehlídky patřil Ochotnickému divadlu TJ Sokol Staré Město. Sokolové přivezli na své pomyslné gondole komedii M.M. Bandela Moje žena – tvoje žena. Komedii z Benátek a jak sami píší ve svém programu, komedii mírně erotickou. A možná už zde začíná prvotní problém inscenace – dramaturgická volba. Soubor je ve většině případů velice slušně herecky vybaven, ale bohužel absentují věkem mladí herci. Ono erotické jiskření v důchodovém věku vyvolává spíše shovívavý úsměv než plnohodnotný smích. A to zejména, nepracuje-li režie s tímto věkovým posunem a není-li mu podřízena celková dramaturgicko-režijní koncepce. Bohužel k pocitu celkové roztříštěnosti inscenace přispělo i množství dlouhých scénických přestaveb a nevhodně zařazené aktualizace. Ano, „i muži mají své dny“, ale sokolové ze Starého Města k všeobecné lítosti svůj den tentokrát neměli.
Forbína se konala. To je fakt. Proběhla však bohužel zcela mimo zájem amatérských divadelníků z regionu a nesplnila jeden z nejdůležitějších aspektů takovéto akce – umožnit setkání všech milovníků amatérského divadla. Zejména těch, kteří amatérské divadlo aktivně dělají. Omluvou budiž, že pořadatelé se do podobné akce pustili poprvé. Na druhou stranu si ale neodpustím zveřejnění faktu, že o všech záludnostech takové akce jsem s ředitelem Otrokovické besedy osobně hovořil a upozorňoval jsem ho na to, co všechno přehlídka amatérských divadelních souborů k tomu, aby opravdu fungovala, potřebuje. Nicméně i přes všechny mé výhrady, zůstávám optimistou. Věřím tomu, že pořadatelé nejenže příští ročník připraví a uskuteční, ale že to bude ročník, který si opravdu zaslouží být nazýván Krajskou přehlídkou amatérských divadelních souborů Otrokovická Forbína. Z celého srdce věřím tomu, že se přehlídka opravdu narodí. Copak mohu jako „skororodilý“ otrokovičák nevěřit?
Jan Strejcovský