Texty: SCHEJBALOVÁ, Pavlína: Loutkové divadlo v regionech v sezóně 2008/2009 - Loutkářská přehlídka v Hradci Králové. Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 38 - 44.

Loutkářská přehlídka v Hradci Králové (3.–5. 4. 2009)

Přehlídka byla již tradičně ze všech deseti nejbohatší co do počtu inscenací (18) i doporučení (7, resp. jedna nominace a šest doporučení). Zpráva porotce pana Petra Christova tak logicky patřila k nejobsáhlejším. Nominaci na LCH 2009 si odvezl Tichý jelen Roztoky u Prahy s autorskou variací na klasické téma Richard III. „Ačkoli se jedná o mnohokrát okoukaný shakespearovský příběh, tady působí vskutku neokoukaně. Hraje se v ptačích klecích vrstvených na sebe s malými loutečkami a živými herci (sborem černých koček) v popředí. Richardovo postupné stoupání na pomyslné vyšší a vyšší mety je metaforicky i doslovně znázorněno jeho putováním klecemi výše a výše, až se zhroutí do podsvětí ze své (nejvyšší) zlaté klece. Je třeba poznamenat, že inscenace má dvě varianty obsazení – s Jiřím Jelínkem (v roli Richarda) či bez něho, a to v čistě dámském hereckém ansámblu – na festivalu v Hradci byla k vidění varianta dámská, kterou také porota nominovala na LCH (a zároveň upozornila, že nominace patří právě této variantě, neb varianta druhá zcela zjevně bude nabízet poněkud odlišné tematické vyznění, za něž se porota přirozeně nemůže adekvátně zaručit, neb ho neměla tu čest zhlédnout). Zaznamenání hodná je práce s dramatickou předlohou, která velmi výstižně v hutné dramatické zkratce a přitom s nalezením svébytné scénické poezie transponuje příběh v jednoduchou, leč význam nesoucí inscenační kostru.“
V pořadí, v jakém o nich referujeme, byly doporučeny následující soubory se svými inscenacemi: Divadlo DNO Hradec králové: Šnek. „Pouličně laděné představení, jež je možno odehrát i v běžném divadelním prostoru. V punkově růžové náladě se před diváky všech věkových kategorií odvíjí až pohádkově rozverné podobenství, v jehož středu dlí rozložitý král požírající celou svou zemi, již před destrukcí nakonec spasí věčně hopsající holčička Emička. Velmi nápadité (a zároveň jednoduché) výtvarné řešení ve formě růžové spirály představující jak spleť dlouhých střev krále destruujícího svou zemi, tak jeho zemi samotnou.Výtečné herecké výkony (zejména Jiří Kniha v roli krále se šnekovitými střevy), dynamická hudba znějící ze zvukařské „kabiny“ vytvořené z dětského kočárku, interaktivní komunikace s diváky (megafony a hra mezi publikem), to vše dohromady skýtá pozoruhodnou inscenaci, která baví a zároveň nepostrádá silnou vnitřní ideu.“
Naši hoši, Čiperky, ZUŠ Žamberk: Datlíkovy narozeniny Kdo chceš vyhnat nemoci. „Dětské loutkové představení, v němž je vidět, že kvalitní práce pedagogů dramatické výchovy přináší velmi dobré výsledky. Děti prvního stupně ZŠ hrají přirozeně a bez ostychu (chlapci zvlášť a dívky zvlášť – vždy ve svém souborku) pohádkové příběhy o zvířátkách, nemocech. Režisérka a pedagožka O. Strnadová dává k dispozici (a společně s dětmi také vyrábí) stylově čistou jednoduchou scénu pro jednoduché loutky (půvabný a přitom zcela přirozeným výtvarným leitmotivem je dětský papírový kufřík). Děti dostávají úkoly, na něž stačí, dokáží vytvořit (s loutkou i samy osobně) pointu, načasovat a frázovat pohyby a jednání, aniž by jejich hra působila jakkoli naučeně.“
Někdo, ZUŠ Jaroměř: Ve dvě na hruškách II. „Inscenace, v níž se velmi dobře snoubí jak původní a zcela seriózní téma (globální ohrožení světa, přelidnění, odvěké lidské ambice přemoci a přelstít smrt), tak samo scénické provedení. Loutkoherec hraje s malinkými loutkami na velké (v průměru měří cca 1 metr) zeměkouli, jež je připevněna na železné konstrukci a převodem lanka je napojena na vedle stojící bicykl, z něhož je možno šlapáním uvést zeměkouli do rotačního pohybu. S loutkami zachází velmi přirozeně, ačkoli jeho herectví je velmi osobité a pro věc zapálené, někdy na úkor přesnosti vedení loutek. Je to však možno vnímat jako koncepci inscenace, v níž se mu (jako stvořiteli) občas něco ne zcela vyvede a kdy mu občas něco odněkud upadne. Nezanedbatelné je však téma celé, velmi vyspělé inscenace, jejímž autorem je šestnáctiletý režisér-herec Jakub Maksymov (pod pedagogickým vedením J. Holasové).
Tichý jelen Roztoky u Prahy: Kuře. „Příběh soudobého umělce (zpěváka Božského K.), který prochází krizí a uprostřed ní se rozhodne, že za sedm dní zemře. Čas se mu začne odpočítávat a krátit, až nakonec skutečně zemře. Představení začíná formou předscény (úvodu). Jeho téma však není tak komediální, jak by se po rozpustilém úvodu mohlo zdát. V této žánrové dvojitosti a neujasněnosti tkví také jistý nesoulad celku inscenace, která jinak za pomoci jednoduchých loutek a předmětů vytváří přesný a pointovaný scénický tvar.“
Divadelní duo TRY Praha: Švanda, volně inspirováno podle J.K. Tyla. „Dvě studentky katedry výchovné dramatiky DAMU si pro radost sobě i publiku připravily svou vlastní autorskou variaci inspirovanou Tylovými příběhy o putování umělecky nadaného umělce za štěstím do Ameriky. V jejich podání se příběh odehrává v současnosti, v satirické podobě jsou tak zde průběžně odhalovány aktuální zákonitosti i utkvělá klišé showbyznysu u nás doma i za velkou louží. Herečky začínají svou inscenaci možná až příliš okatou hrou na hru, v níž jsou „donuceny“ začít vyprávět onen příběh pomocí loutek (plyšáků apod.) nalezených ve starém kufru. Jejich hraní si s předměty a oživování starých hraček je zpočátku velmi nápadité a skvěle pointované, postupně přece jen ztrácí dech (zejména při úpadkově hvězdných zaoceánských show). Výborné výtvarné nápady (televizní obrazovka v podobě nákupní tašky s vystřiženým otvorem obrazovky, v níž se hraje s loutkami) by však bylo třeba ještě doladit po dramaturgické stránce především ve vedení a uzavření příběhu. Přesto je Švanda inscenací, která baví publikum i aktérky samé.“
Matičky Semily: Vařím, vařím pohádku aneb O Smolíčkovi. „Pohádka o Smolíčkovi vyprávěná z kuchyňské perspektivy a s kuchyňskými proprietami. Dvě maminky se při vaření jaksi „zapomenou“ a začnou si hrát a vyprávět pohádku O Smolíčkovi, aby se na závěr opět k vaření vrátily dříve, než vše na plotně spálí. Výtečné výtvarné a scénické nápady (do trička a kalhotek oblečená dřevěná stolička jako Smolíček, plácačky na koberce jako masky pro jeskyňky apod.). Inscenace je koncipována jako představení pro nejmenší děti, čemuž je podřízen i způsob komunikace s hledištěm. Herečky jsou na komunikaci s dětským divákem zvyklé, místy by však stálo za pozornost věnovat větší péči preciznější herecké práci, ať už v užívání loutky či masky, a nebo v místech volnějších improvizovaných pasáží. Tyto ambice však inscenace spíše nemá.“