Texty: Pevný, Jindřich, výtvarník a scénograf C Svitavy - Divadelní Hromada 2006, podzim

Obrazy Jindřicha Pevného
Výtvarník, malíř, sochař, muzikant, herec, dvorní scénograf svitavského „Céčka“, divadelník srdcem, viděním a myslí, byť se za divadelního umělce nepovažuje. To tak bývá... Narodil se 17. ledna 1961 v Plzni. Původním povoláním je mechanikem elektronických zařízení, později se vyučil uměleckým štukatérem na SOU uměleckořemeslné výroby v Praze. Než se mohl věnovat pouze výtvarné tvorbě vystřídal různá povolání. Zpočátku většinou tvořil užité umění, až od roku 1997 se intenzivně věnuje volné tvorbě, zejména malbě, plastice, klasické i počítačové grafice a pravidelně vystavuje. Znalosti ve většině těchto oblastí získal převážně samostatným studiem. Žije s rodinou v Pomezí u Poličky na Českomoravské vrchovině, jeho rodinný dům je zároveň ateliérem a galerií, zahrada a její zákoutí lapidáriem sochařských děl a desítek slunečních hodin, z nichž se ani jedny neopožďují, jen některé v určitém ročním období nechávají běh času na jiných…
V Hradci Králové měl Jindra výstavu v Galerii Jeřabina, kdo prohloupil a nepřišel, musí čekat na nějakou jinou. Vernisáž, při níž si Jindra svůj bigbítek zahrál s půvabnou saxofonistkou z rodiny Venclových, zahajoval Honza Merta, a to těmito slovy:
„Poprvé jsem se setkal s tvorbou Jindry Pevného v roce 1997, když vystavoval své obrazy v novém divadle TRÁM ve Svitavách. Už tehdy se mi jeho obrazy velmi líbily. Ale jak už to při takových příležitostech bývá, nebylo mnoho času a soustředění, abych si je důkladněji prohlédl. Ale pak jsem se s Jindrovou tvorbou setkal v roce 2002 v Céčkovské inscenaci textu Antonína Mareše, Slon. Jindřich k této inscenaci vytvořil působivou výpravu, která patřila k určujícím složkám této inscenace – a opět mne zaujal styl a rukopis jeho práce. A ke třetímu, a pro mne zásadnímu setkání s jeho dílem, došlo před rokem, 8. října - svitavští upořádali takové divadelnické setkání a částí programu byla i návštěva u Pevných v Pomezí u Poličky. Byl tenkrát krásný slunečný podzimní den, vstoupili jsme do velké zahrady, citlivě udržované. Pár ovocných stromů spíše pro krásu, než pro užitek, stráňka, keře a zídky. V trávě porůznu z kamene tesané artefakty, především sluneční hodiny a všude uprostřed té přírody, kde to jen šlo a nepřekračovalo smysl pro míru - stály obrazy. Obklopené zelení, která se pomalu připravovala k podzimu. Ze vší té přírodní barevnosti ale nejvíce zářily Jindrovy obrazy, rámované jen podzimní přírodou. Nevěděli jsme, kam se nejdříve podívat, byli jsme jak Alenka v říši divů.
A najednou se přistihnete jak stojíte nad těmi obrazy v zamyšlení, vnímáte jejich krásu a pohodu kolem. Autor promlouvá skrze ně a otevírá vám svoji duši, čistě a prostě vám nabízí svou cestu a hledání. A to formou osobitě stylizovaného naivismu, který nesnáší přetvářku, který k vám hovoří čistými výtvarnými prostředky. Obsah tu vládne formou a já cítím energii obrazu a je mi dobře. Nejen mně, všichni jsme okouzleni. Pak vstupujeme do domku - stěny jsou plné obrazů a grafických listů, stejná cesta, stejně úporné hledání tvaru. Nesmírně poetické, čisté a obsažné vidění. Vtip, bohaté nápady, dramatické náměty se tu nabízejí z prosté potřeby vyjádřit se po svém, osobitě, linkou, barevností, tvarem, stylizací a metaforou, vztahy mezi věcmi i postavami. Vztahy nabízejí příběhy a na nás je jak je vyložíme a pojednáme. Autor vás provede svou fantazií.
Mám rád obrazy Jindry Pevného, jejich poetiku i to jak výtvarně směřují k dramatickému obsahu a jak mě tím oslovují…“
Jan Merta

Od obrazů Pegasů k hořkým obzorům Daniila Charmse
Výstava z tvorby Jindry Pevného v Hradci Králové již skončila, ale určitě se s jeho dílem potkáte i při jiných příležitostech, bude-li to možné, dáme v Hromadě vědět předem. Jindra Pevný však tvoří i – řekněme – účelově. K premiéře nové inscenace „Céčka“, k níž připravil i scénografické a výtvarné řešení, namaloval také soubor obrazů, které by bez práce na Daniilu Charmsovi zřejmě nevznikly. Obrazy doprovázely svitavskou premiéru - Jindra Pevný je vždycky vtažen do práce naprosto a úplně, až po okraj možností a objem své duše, která je samozřejmě velká a objemná, vejde se do ní smutek i radost, jistota i pochybnosti, krása zřejmá i utajená, agresivita i nostalgie, duše jakoby Charmsovská…
V nové svitavské inscenaci s názvem Fialový vítr to díky výtvarnému myšlení Jindry Pevného i spřízněné poetice Karla Šefrny a jeho ženy Blanky skutečně všechno léta, přirozeně padá a nadpřirozeně, tajemně se děje – s údivem dítěte a hrůzami děsivého snu, s odevzdáním se bezmoci a krutosti nesmyslu, křehkosti i buranství.
Inscenátoři píší, že Fialový vítr poskládali jako mozaiku z povídek, divadelních her a hříček, filozofických úvah, básní a anekdot pertrohradského básníka, spisovatele dramatika, osobitého myslitele a tajuplného podívína Daniila Charmse (1905-1942) – a inscenace je takto přesná, je v ní Charms i naše představy o něm, o časech sovětské Moskvy za ranní tmy s NKVD v kožených kabátech zvonící na souseda o patro výš, na ztotožnění se s prázdným žaludkem a hlavou plnou snů. Nad bídou života venku a bohatostí toho uvnitř. Činoherní, hudebně muzikantsky, loutkářsky a excelentně výtvarně pojednaná inscenace měla o premiéře sem tam malý kaz, ale to jako když se ještě neumím úplně vypořádat se sjednocujícím makeupem, což je záležitost čistě technická. Viděl jsem skvělou inscenaci, snad nejlepší zatím pokus o inscenování Charmse, počínaje Jesličkami a Jožou Krasulou v Partyzánském konče. Těším se, že „Cečko“ a Fialový vítr osloví rok 2007 skvělým přípěvkem stav moderního divadla v českých zemích.
Saša Gregar