Texty: Divadelní hromada, HK 2006, podzim - Milan Obst: Desatero porotce (vydáno v říjnu 1979 pro potřebu žáků třídy porotců LKVčK)

Desatero k zamyšlení
Byla to doba vrcholného vzepětí porotování amatérského divadla na okresních, krajských, mezikrajových – i to v amatérském činoherním divadle jeden čas existovalo – a pak národních soutěžích. I na „federálním“ Jiráskově Hronově. Hlavní a rozhodující impuls této aktivitě dali lidé, samozřejmě i celé soubory, které chtěly v tom období 70. a 80. let dělat slušné, ne-li výborné kvalitní divadlo, aby mohli uskutečňovat snahu naplnit své divadlo, inscenaci a představením plnohodnotným smyslem a ten pak sdělovat na patřičné úrovni svým divákům. V tehdejším Východočeském kraji tento „vzdělávací“ úkol plnila především Lidová konzervatoř. Jenže brzo se ukázalo, že to nestačí, že svou roli v tomto směru by měly přijmout i poroty – zejména a především na okresních úrovních, kde se vlastně po prvé a s jistými vyššími nároky setkávaly soubory, které nic takového zatím nepotkalo. Jenže - kde vzít porotce, kteří jsou schopni plnit takovou funkci? A tak jsme pojali, okouzleni úspěchy jiných divadelních tříd lidové konzervatoře, viz záhlaví níže zveřejněného textu, poněkud pošetilý nápad: že otevřeme třídu porotců. Pošetilý proto, že je něco jiného vzdělávat herce nebo režiséry a něco jiného ty, kteří mají divadlo rozebírat a vyvozovat z toho rozebírání případně i nějaké poučení pro ty, co tu inscenaci stvořili.
Byl tehdy ve východočeském kraji i dr. Milan Obst, přímo ideální člověk pro koncipování a vedení této třídy. Milan byl člověkem vrcholně vzdělaným, divadlu dokonale a brilantně rozuměl, amatérům taky - režíroval u ochotníků, hrál a hlavně porotoval na všech úrovních. A to znamenitě. Vzpomínám dodnes na některá společná vystupování na tomto poli, zejména na jedno v Úpici, kdy jsme si dovolili nemít před svým porotcovským vystoupením porady, ale přímo před zraky a hlavně ‚sluchy‘ veřejnosti docházet v otevřené diskusi k závěrům. A tak se Milan vedení této třídy ujal a vypracoval pro ni Desatero porotce amatérského divadla. Ledacos se v běhu času změnilo, ledacos už neplatí, třeba bod 5. o autorském textu dnes v mnohém vypadá zcela jinak a i v dalších bodech bychom našli tvrzení, které v proměnách doby ztratily částečně nebo zcela svou platnost. Ale na druhé straně: třeba bod 1. je pro mě stále základním východiskem pro porotce - neporotujeme na místě prvém proto, abychom podrobně a úporně rozebírali každý detail inscenace, ale především a hlavně proto, abychom se společně se soubory dobírali současné funkce a současného smyslu divadla. A tím souboru pomohli ke snazší a pohotovější orientaci v jeho cílech a záměrech.
Netiskneme Obstovo Desatero porotce proto, abychom je dávali za vzor. Jde spíše o možný důvod k zamyšlení. A nejenom pro porotce. Dá se v něm po mém soudu najít ledacos, co může být přínosem i pro ty, kdo dělají amatérské divadlo dnes. Neboť je málo tak stručných, ale chytrých a precizně zhuštěných textů o tom, jak se dívat na amatérské divadlo a jak o něm hovořit.
Jan Císař

PhDr. Milan Obst CSc.
Desatero porotce amatérského divadla
(vydáno v říjnu 1979 pro potřebu žáků třídy porotců LKVčK)

1.
Porotce si musí být především vědom toho, jaká měřítka platí pro posuzování divadelního představení. Tato měřítka (kritéria) nejsou dána v podstatě nějakými uměleckými důvody, nýbrž vyplývají z daného stavu společenského vědomí, v němž se odráží současný sociální systém se všemi složkami, od sféry výrobní až ke kulturní a intelektuální nadstavbě. S vývojem společenským se mění i požadavky publika na divadlo a tedy i kritéria hodnocení. Tato měřítka nejsou vždy jasně formulována, je třeba je poznat zejména na vrcholných výtvorech současného divadla. V nové době (20.století) obvykle neexistuje jeden typ divadla, působí vedle sebe různé směry, proudy, tendence, individuální typy, to také nutno při hodnocení respektovat. Měřítka hodnocení zahrnují vždy jisté požadavky umělecké a ideové, při čemž nutno respektovat skutečnost, že tyto požadavky plní divadlo ne v každém jednotlivém díle, ale především v celkové své působnosti. Každé představení přispívá něčím do pokladnice současné divadelní kultury. Mezi požadavky publika a měřítky hodnocení je určitý rozdíl. Je společensky užitečné, když divadlo nejen hoví vkusu publika, ale také jej (ve směru estetických a ideových hodnot) rozvíjí. V tom smyslu připadá porotci (kritikovi) odpovědný úkol ukázat umělci (souboru), jak by bylo možné vytvářet divadlo umělecky průbojnější, než jak se případně děje.

2.
Kritika porotce má být co nejobjektivnější. Nejde o to, jak se představení líbí mně osobně při mé dnešní náladě, ale jak zásadně působí na diváka, pro kterého soubor hraje, respektive by měl hrát. Kritika je tím objektivnější, čím více odborných posudků zahrnuje (ani u odborného kritika nelze subjektivní hledisko zcela vyloučit). Proto má působit vícečlenná porota a každý její člen vyjádřit svůj názor. To nevylučuje celkový názor poroty, je to jeho předpokladem. Soubor by měl dostat zcela jasnou odpověď na otázku, co v jeho představení bylo v pořádku a co nikoliv, jak konkrétně může svou práci zlepšit. Připomínky kritiky by měly být nejen co nejobjektivnější, ale i nejkonkrétnější.

3.
Základním úkolem porotce je vystihnout celkový (dramaturgicko-režijní) záměr předvedené inscenace a určit, zda tento záměr přinesl společensky užitečnou hodnotu. V záporném případě je třeba názor porotce důkladně zdůvodnit (zejména vytčením principů současného divadla). V kladném případě je třeba především tento záměr slovně formulovat, ukázat, jak je realizován v základních prostředcích jevištního projevu. Jestliže tento záměr nebyl realizován důsledně, je třeba vytknout tato „slabá“ místa a opět zdůvodnit, proč celkový záměr narušují. Toto narušení se může týkat chybného pojetí některé postavy, podcenění výtvarné složky, chybného pojetí mluvní složky u herců atp. Porotce musí tedy především dokonale pochopit, co chtěl soubor představením vyjádřit, a podat souboru důkaz, že byl nanejvýše vnímavým a že je poučeným divákem.

4.
Nejlepším východiskem pro posouzení inscenace je srovnání hodnoceného představení s provedením stejné hry v jiném divadle, s jinou inscenací téhož souboru, výkon herce s jiným výkonem téhož herce atd. Touto srovnávací metodou nabývá hodnocení poroty na konkrétnosti. Přitom nejde o to, chybné představení srovnávat s jiným dokonalejším, nýbrž spíše ukazovat na různé možnosti, jak se vyrovnat s hrou, určitým místem, s jistou dramaturgickou oblastí atd. Srovnáním by měly vyniknout osobité snahy a přístupy posuzovaného souboru.

5.
Tam, kde představení vzniká na základě autorského textu (hry), je užitečné a nutné srovnat inscenaci s touto hrou. Tak lze nejlépe zjistit, jaký byl důvod pro volbu hry a jaký inscenační postup soubor zvolil. V případě omylného výkladu by měl porotce upozornit, jaké jsou skutečné kvality hry a jak k ní lze přistupovat. Sledoval-li soubor inscenací jiné cíle, než k jakým směřuje hra, bylo by dobré souboru doporučit hry, jež by jeho záměru lépe vyhovovaly. To vše ovšem předpokládá, že porotce zná text předváděné hry a může bezpečně posoudit její textovou úpravu a její scénické provedení.

6.
Porotce by měl posoudit představení v celku i jeho jednotlivé složky. Ideální postup je od vytčení základních měřítek k posudku dramaturgického výběru hry, režie, herecké složky, výtvarné stránky, hudby, choreografie a dalších složek inscenace. Předmětem hodnocení se může stát i reakce publika, propagace představení, tištěný program, zařízení divadla. Dále pak i činnost souboru v delším časovém úseku, vzdělávací akce souboru atd. Při tomto hodnocení jednotlivých složek je důležité vždy odpovídat na otázku, jak vytváření postav, scéna, hudba atd. slouží určujícímu záměru představení. Jen tak lze stanovit hodnotu těchto složek. Neexistuje nějaká absolutně správná výslovnost, gestikulace, aranžmá, osvětlování ad., nýbrž vše lze posoudit jen vzhledem k představení jako celku. V tomto celku nabývají jednotlivé složky určité funkce, tu je třeba poznat a hodnotit.

7.
Důležitým úkolem poroty v amatérském divadle je poradit, jak soubor s danými reálnými možnostmi může dělat kulturně užitečnou práci. Dobré i výtečné divadlo se dá dělat s minimem technických prostředků. Je častá chyba souborů, že si kladou úkoly nad své síly, zejména pokud jde o technickou náročnost představení. Moderní divadlo nás učí, že jednoduchými prostředky, ale na základě živé představivosti a nápaditosti lze vytvářet velmi bohatá a působivá představení. Základem vždy zůstává herec a nekonečné množství jeho pohybových, mimických, hlasových projevů a nekonečné množství různých typů herecké souhry.

8.
Porotce získává u souboru autoritu tím, že rozumí divadlu. To znamená, že je poučeným, vzdělaným kritikem, že mu nejde o prosazení osobního laického dojmu. K této poučenosti vede porotce jak divadelní teorie, tak i praxe. V teorii jde zejména o znalost dějin divadla, jeho teorie a aktuální současné problematiky u nás i ve světě. Praktické zkušenosti získává porotce posuzováním co největšího počtu představení různého směru a různých hodnot a dále konfrontací svých názorů s jinými náhledy. Schopnost vyjádřit myšlenky a soudy konkrétně a jasně získává také četbou kvalitních kritických referátů.

9.
Porotce by měl být profesionálním divákem. Jeho pozornost se obrací nejen k jevišti (představení souboru), ale také k hledišti. Úkolem kritiky je nejenom hodnotit představení, ale také přispívat k tomu, aby dobré inscenace našly své publikum a aby publikum dovedlo hodnoty představení ocenit. Promluva k divákům není tak snadná jako promluva k souboru (takový stav je u amatérského divadla). Ale i zde by měl porotce využívat daných možností (jednání poroty se souborem jsou někdy veřejná), publikační možnosti apod.

10.
Práce porotce má i svou psychologickou stránku. Jednání poroty by nemělo mít ráz soudního tribunálu, nýbrž kolektivní porady tvůrců a posuzovatelů nad vykonaným dílem. Jestliže se v práci souboru objeví vážné nedostatky, mělo by být úkolem poroty naznačit cestu, jaká by soubor vedla za užitečnou kulturní činností. Existuje řada způsobů jevištního projevu, které vyžadují minimum prostředků technických. Jindy jde o to, aby soubor dobře vybavený technicky i personálně rozšířil okruh svého působení k průbojnějším směrům divadelního projevu. U vrcholných představení jde o to, jejich význam zhodnotit i jako příklad pro jiné soubory. Názor, že nějaké představení je dokonalé, je třeba zdůvodnit stejně pečlivě jako při inscenaci nedokonalé. Jde o to, aby cesty za účinným jevištním dílem byly co nejvíce objasněny a vysvětleny. Práce poroty by neměla působit jako něco, co je do amatérské praxe dosazeno zvnějšku, nýbrž jako její organická součást, jako nezbytná složka v soustavě faktorů, jež spolupůsobí při vytváření společensky prospěšného divadelního umění.