Texty: AS 2002, č. 2, s. 19 - 21, Marie Kotisová.

Třešťské divadelní jaro
od pátku 15.3. do pátku 22.3. A. D. 2002

Třešťské divadelní jaro pořádalo město Třešť, Městské kulturní středisko pod taktovkou ředitelky Jany Vondrákové za výrazné pomoci POSKOKŮ místního divadelního souboru. Letošního roku byla přehlídka vyhlášena jako mezidruhová s výběrem na národní přehlídky FEMAD Poděbrady / Divadelní řebíč, Krakonošův divadelní podzim a POPELKA Rakovník. Lektorský sbor: Majka Kotisová, Josef Brůček a Vladimír Zajíc.
První večer se představilo Studentské divadelní sdružení Faux–Pas Pardubice s příběhem o lásce, přátelství, pýše a sobectví v inscenaci nazvané Nicolettiny obrázky. Hru si soubor upravil podle televizní pohádky Jany Knitlové - O princezně z Rimini. Snad je to nezkušenost, ale jsou to právě prvky televizní přibližnosti, které se této partě mladých lidí nepodařilo z inscenace odstranit. Z příběhu zůstává vlastně jen vyprávění, neboť herci svou energii spotřebovávají na rychle se střídající přestavby scény, která měla nejspíše zajišťovat krátká nahlédnutí do situací odehrávajících se vždy v jiném prostředí. Byl to pokus o ostré filmové střihy na jevišti, které ale ne vždy vycházely vstříc principu vyprávění. Tím zákonitě vzniklo trochu těžkopádné klopýtání ve výpravě, která nepomáhá, ale překáží. Rovněž slabé vybavení hereckými dovednostmi neumožnilo protagonistům sdělovat významy textu, a i když byli velmi upřímní a otevření, zůstalo jen u deklamace. Přesto nutno podotknout, že tento mladý soubor byl velmi vstřícný, a tak lze očekávat, že v příštích letech nás mohou mile překvapit.
Druhou pohádku O Belínkovi – čertovském tovaryši přivezl do Třeště DS J.K. Tyl při JČE, a.s., České Budějovice. Jak jsme se při rozpravě dozvěděli, text upravil režisér souboru Jiří Havlín podle kdesi na půdě objevené pohádkové hry - Zkoušky čerta Belínka. Původní text pocházel z let padesátých se všemi průvodními nešvary té doby. Nová úprava, ale rozhodně šťastná nebyla. Přesto, že někteří členové souboru jsou velmi dobře herecky vybaveni, neměli co hrát a pouze se bezradně pohybovali po jevišti, takže divákovi často nezbylo než klást si otázku proč? Proč se děje to či ono, proč dědečka bolí noha, proč chudé děvče je na zámku jako doma, proč čertík jen jako čaruje, proč je profesor černá duše, proč černá duše je černá atd.…? Rovněž scénografie ničemu nesloužila, pouze na jevišti byla.
Nedělní dopoledne patřilo Studentskému divadelnímu souboru MATES Jemnice. Pohádku Čertovo kvítko napsal vedoucí souboru Pavel Šreibr, který ji zároveň, režíroval. Text rozhodně patří k těm méně zdařilým. Pohádka je zahlcena báchorečnými nadpřirozenými bytostmi, které jsou však báchorečné pouze svými kostýmy. Na jevišti, ve výpravné scéně se nejedná, neboť nejsou napsány situace, a tak se jen chodí a mluví a mluví a chodí. I v tomto případě byl soubor i režisér při rozpravě nad představením přístupný snaze lektorů pojmenovat důvody, proč se divadlo jako takové neuskutečnilo, kde text i režijní výklad drhly, takže příští setkání na prknech vysněného světa snad bude méně problematické.
Čtvrtou a poslední pohádkou byl příběh o hodné Bětušce ze Lhotského mlýna. Autoři Vlastimil Novák a Stanislav Oubram ji nazvali Vodník Mařenka. V Třešti se představil s Vodníkem Mařenkou DS Kroměříž. Mladí, byť šikovní herci se však nechali zavést poněkud chybnou režií, a tak se stalo, že téměř každá situace na jevišti postrádala logiku. Příkladně prádlo se zásadně věší za svitu srpku měsíce, který je prý v úplňku, čemuž přihlíží slunce (sic!), a čert místo do pekla odchází do náhonu, vodník sedící nad mlýnským kolem předstírá že je ve vodě, bezhlavé strašidlo má hlavy dvě, a skromná hodná Bětuška se chvílemi chová jako klackovitý teenager.
V krátkosti se dá říci, že na Třešťském divadelním jaru se v kategorii představení pro děti s výběrem na národní přehlídku POPELKA Rakovník mnoho nedařilo. Snad proto, že inscenátoři se více zabývali tím, aby na jevišti předvedli pohádkové bytosti nežli příběh o souboji dobra se zlem.
V kategorii činoherního divadla se jako první představil DS Domu kultury v Kroměříži – Nezávislá scéna, který nás pozval na komedii Svatba sňatkového podvodníka od Oldřicha Daňka. V této hře napsané v roce 1961 nabízí autor trojí divadelnost: a) Vztah hlavního hrdiny k hledišti. Tedy přímá komunikace s divákem, kterému svůj příběh zpětně sám vypráví. b) Dramatické rozžití částí příběhu uvedením dalších postav do děje. c) Obnažení divadelnosti – to jest komunikace a přímé akce s technickým personálem s jehož pomocí obě předchozí roviny realizuje.
Autorem nabízená divadelnost však nebyla režisérem kroměřížského souboru panem Halamou do inscenace příběhu vnesena, a tak zůstalo jen na textu deklamovaném. Předloze by jistě prospělo i více škrtů, neboť mnohomluvnost, poplatnou době před čtyřiceti lety, lze nahradit vlastním postojem. Postoje ale v inscenaci chyběly zcela, stejně jako vztahy mezi postavami. Při rozpravě jsme pochopili, že vztahy nejspíše chybí i v samotném souboru.
Nezávislé divadelní studio De Facto Mimo Jihlava uvedlo hru současné rakouské autorky Vereny Kanaan Drahoušek Anna. V programu jsme se dočetli, že jde o nahlédnutí do života dvou dam, které sice žijí zcela odlišné životy, ale mají cosi společného.
Podle inscenace jihlavských jsou však obě dámy zcela stejné a jejich životy plné pokrytectví se liší jen sociálním zařazením. Služka a milostpaní. V první polovině nás služka vyprávěním a přes vzpomínky nechá nahlédnout do svého života a svého vztahu k milostpaní, aby pak milostpaní ve druhé polovině k uvedeným skutečnostem a vzpomínkám zaujala a předvedla vlastní postoj. Dalo by se tedy říci, že se jedná o dvě monodramata spojená shodnými zážitky obou postav. Text, ve své podstatě jen průměrně poukazuje na to, jak lidé, byť žijící vedle sebe, se neznají, nerozumí si a nevnímají se. Přesto by se mohl stát dobrým podkladem pro osobní prezentaci a hereckou exhibici v dobrém slova smyslu. Jak známe představitelky rolí, paní Květu Přibylovou a Evu Čurdovou, obě se na prknech co znamenají svět prezentovat umí.
V inscenaci Drahoušek Anna, kde divadelních situací je pramálo, obrací se herečky ve svých výpovědích na diváky a pokouší se komunikovat s nimi, ale zůstává jen u vyprávění, a tak se dialogu s hledištěm příliš nedaří. Rovněž vyvstává otázka, kým divák pro postavy na jevišti je. Zrcadlem, zpovědníkem nebo svědkem? Herečky postrádaly k divákovi vztah. Postrádaly vztah i mezi sebou, dokonce i k vlastním prožitkům. Tím se stalo, že text byl zdařile odvyprávěn, ale zřídka kdy s potřebným nadhledem. Rovněž i nabízející se gagy nebyly plně využívány. Inscenaci chybělo důsledné dramaturgické přečtení a objevnější režie, a tak jsme všichni – na jevišti i v hledišti – byli ochuzeni o zajímavější interpretaci a složitější významovou výstavbu. Herečky by pak pravděpodobně vykazovaly více zaujetí a méně povrchnosti.
Divadelní spolek Moravské Budějovice přivezl na přehlídku padesátičlenný kolektiv, složený ze smíšeného pěveckého sboru, dětského sboru a několika herců. Tento moravskobudějovický spolek uvedl legendu o knížeti Václavu – dle programu výpravnou, autorskou a veršovanou hru se zpěvy – od Václava Floriana v režii téhož, nazvanou Hra o lásce a zradě. Při produkci jsme však byli svědky jakéhosi nedivadelního útvaru. Na jevišti postávalo a přecházelo několik protagonistů v jakoby dobových kostýmech, kteří deklamovali jednoduchý veršovaný text, ne nepodobný říkankám. Ve verších o knížeti Václavu, kde paní se klaní hluboce, neboť jí srdce tlukoce, zatímco strážný si pochvaluje ten dobrý truňk, co do břicha mu žbluňk, a jim podobné pasáže, nelze hledat básnickou metaforu.
V tomto textu neumělém a mnohdy nelogickém, založeném jen a jen na rýmování, v textu, který se ale tváří velmi vážně, vznešeně, svatě a objevně, tvrdíc, že je obrazem lidového umění, v tomto textu nebylo nic ze slibované lásky, dokonce ani zrady. Více než polovinu hodinové produkce zaplnily pěvecké sbory dospělé i dětské, které se prezentovaly povětšinou náboženskými zpěvy, ať již ve staročeštině, či latině. Pěvecké sbory a jevištní produkce se ale míjely. Přesto, že písně byly kvalitní, spíše než o útvaru divadelním lze hovořit o útvaru podobném “liturgickým hrám”, takže více než na jeviště se hodí na různá shromáždění vsazená do prostorů sakrálních.
Černá komedie od Petera Shaffera byla sehrána Divadelním spolkem ROTUNDA Znojmo v režii Václava Berana. Jedná se o skvělou situační komedii, ozvláštněnou tím, že se vlastně celá odehrává v pomyslné tmě. Na jevišti svítí plné světlo, ale herci se chovají, jako kdyby byla skutečná tma.
Znojemští si pro tento typ komedie připravili velmi dobrou scénu, která jim umožnila rozvíjet komické divadelní situace a vystavět řadu gagů. Své úsilí inscenátoři ale zaměřili více na provedení formy, takže jim zatím unikají některé obsahové významy situací. Zdá se, jako by ve druhé polovině představení poněkud oslabil tlak okolností a naléhavost času. Tlak, pod kterým se může vytvořit a trvat potřebné napětí. Tím občas utrpěl nadhled. Ne nadhled postavy, ale nadhled herce nad postavou. Komedii by zajisté slušelo méně hlasové exprese a přesnější používání mimiky a tělesného gesta. Ovšem hrát jako by ve tmě není pro herce vůbec úkol lehký. Znojemský spolek ROTUNDA se s tímto úkolem vyrovnal přesvědčivě. Inscenaci Černé komedie v jejich provedení lze každopádně označit za zdařilé a poctivě odvedené dílo.
V této části přehlídky v kategorii činoherního divadla s výběrem na národní přehlídku Třebíč – Poděbrady byla na druhém místě doporučená inscenace nezávislého divadelního studia De Facto Mimo Jihlava – Drahoušek Anna. První doporučení nebylo uděleno. Porota využila práva nominace, které náleží Černé komedii DS ROTUNDA Znojmo.
K účasti na národní přehlídce venkovských souborů Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou se ucházelo Ořechovské divadlo Ořechov u Brna. V režii Vlastimila Pešky uvedlo moravskou komedii Po všem hovno, po včelách med aneb Vostatkové sód.
Ořechovští, ke kterým neodmyslitelně patří to, že umí diváka bavit, tentokrát sáhli po formě lidové frašky se zpěvy, vsazené do vesnického prostředí. Čas masopustu, ořechovské nářečí a princip divadla na divadle jsou nosiči tří příběhů Vostatkového soudu. Jde o příběhy do jisté míry morální, se kterými se vesnice vyrovnává s razancí a nadhledem, prostě principem smíchové kultury, která je dědictvím saturnálií. Ořechovští jako obvykle skvěle hrají a zpívají, chrlí gejzíry nápadů, používají groteskní nadsázku, pracují s klišé, a v jednom případě dokonce nádherně zpředmětní metaforu. Tato excelentní devadesátiminutová zábava dopadá na divákovu bránici a dává tak zapomenout faktu, že ony tři příběhy nemají stejnou hodnotu ve smyslu myšlení divadlem. První příběh je ryze masopustní včetně zcizení a pouťové popravy. Druhý příběh ve stavbě situací taktéž zachovává masopustní konvenci. Například zcizení přes rozhlasově komentovaný zápas muže proti muži nebo píseň o husičce, provedenou zároveň tklivě i parodicky. Třetí příběh, byť obsahuje až černý masopustní humor v řešení situací, např. výbuch suchého wc, však masopustní konvenci nedodržuje, takže jsme v důsledku svědky groteskní morality. Jedná se o pouhou pihu na kráse, ale vzhledem k úrovni ořechovského souboru ji nelze opomenout.
S moravskou komedií Po všem hovno, po včelách med bylo Ořechovské divadlo nominováno na Krakonošův divadelní podzim.
Majka Kotisová