Texty: KOSOVÁ, Petra: Loutkářská Chrudim 2009. Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 27 - 30.

Loutkářská Chrudim 2009

Petra Kosová

Extrémní výkyvy rozhodně neprovázely letošní 58. ročník národní přehlídky Loutkářská Chrudim (LCH), která proběhla od 2. do 7. července. Většina představení se pohybovala v nevzrušivém průměru, některá z nich dokázala příjemně překvapit alespoň nějakým originálním nápadem, většinou výtvarným. Vyslovených průšvihů mnoho nebylo. Jedno inspirativní představení dohnalo některé jedince k emocionálním výlevům, ovšem to lze považovat za klad – bylo o čem diskutovat. Co je ještě důležité: představení, které Chrudim nominovala do Hronova, patřilo k skutečným vrcholům přehlídky. Čestně obstálo i vedle inspirativních kousků budoucích či stávajících profesionálů.
Letošní LCH nabídla celkem dvacet soutěžních představení. Důležitější než souboj o postup na Jiráskův Hronov by měla být diskuze, která se snaží pojmenovat chyby, a tak pomáhat souborům v jejich práci. V tomto přesvědčení jsou psané následující řádky.
K prvnímu dni patřil titul Ve dvě na hruškách II. Soubor Někdo ze ZUŠ Jaroměř nabídl především zajímavý technologick-výtvarný nápad: jakýsi „hlavní hybatel“, nejspíše sám Bůh, pomocí mechanismu sestrojeného z bicyklu pohání zeměkouli. Na ní se ve stejný čas na různých světadílech odehrávají příběhy. Pěkný nápad, ovšem nedbale provedený v interpretaci i v práci s drobnými loutkami – jednoduchými marionetami. Nedbalost může být někdy záměrně druhem zvolené poetiky, nemůže se ovšem vinout v monotónní rovině; pak začne časem nudit.
Soubor Klubíčko z Napajedel si vybral hru Ivy Peřinové, napsanou na motivy kramářských písní, Poslechněte, jak bývalo. Publiku se dostalo loutkové zpěvohry, přičemž žánru se jednotliví členové souboru zmocňovali se střídavými úspěchy. Diskutovalo se hlavně o dvou nesourodých plánech, které někdy zbytečně znásobovaly ty samé informace. V předním plánu to byly „jarmareční pěvkyně“ a vypravěč, vzadu marionetová opereta.
Loutky byly nejvýraznějším prvkem inscenace známé Werichovy pohádky Lakomá Barka souboru Spřáhlo z Prahy. Jejich vodění ovšem pokulhávalo nezkušeností vodičů a možná i omezenou funkčností krásných marionet; pan učitel byl někdy manekýn. Kupodivu, z pohádky se vytratil humor, na vině jsou hlavně ne vždy citlivé zásahy do textu a nepřesná práce s pointami.
Den druhý. Plzeňské Spolkové divadlo V Boudě a Šípková Růženka. Tentokrát sepsaná a režírovaná mladým členem souboru Tomášem Jerešem. Porota ocenila brilantní práci souboru s marionetami, která už dnes není, bohužel, u podobných souborů samozřejmostí. Od podzimní premiéry se inscenace proměnila k lepšímu. Základní problém se ale odstranit nepodařilo, týká se totiž samotného textu. V něm je Růženka vylíčena jako rozmarná fiflena a princ jako tupec. Proč by se s nimi měli diváci, zvláště dětští, identifikovat a fandit jim? Navíc je text špikovaný ne vždy šťastnými aktualizacemi a fórečky. Dospělí se bavili, ale co děti?
Brněnská Bedruňka se v inscenací Kašpárek detektivem pokusila propojit text Františka Langra s reáliemi z jeho spisů, ve výsledku mezi nimi ale žádná souvislost není. Smuteční úvod k smrti řezbáře Jana Krále je zdlouhavý a nastavuje zbytečně pomalé tempo představení. Po odchodu vdovy z řezbářova obchůdku ožívají marionety a zahrají svému „otci“ poslední představení. To je divadelně lákavý moment. V inscenaci je jich víc, rozpadající se rytmus jim ale ubírá na síle.
Opavští Rarášci zaujali v pohádce O Palečkovi šikovnými dětmi, které se ale zdály spíše manipulované než pedagogicky nenápadně vedené. A varovným signálem blikaly sklony dětí k prvoplánovému „bavičství“. Naproti tomu ZUŠ z pražské Hostivaře nekalkulovala s roztomilostí dětí a krátká pohádka O statečné princezně potěšila jemným smyslem pro humor, evidentně citlivým přístupem pedagoga a také zřetelným podílem dětí na inscenaci, včetně návrhu vařečkových loutek.
Třetí den. Sympatický soubor Na holou z Hořovic nabídl inscenaci Komedianti aneb Všichni jsme Ubu. Publikum si s nadílkou ale nevědělo rady: na jevišti se vcelku nic nedělo. Někteří diváci se pokusili o tématu a vztazích mezi postavami spekulovat a našli se tací, kteří záměr inscenátorů uhodli.
Richard 3 přijel se souborem Tichý jelen z Roztok a odjel s doporučením na Jiráskův Hronov. Richard publikum trochu rozdělil: na fanoušky dekadentního kabaretu s kulisami ptačích klecí a na rozpačité diváky, kteří chtěli vědět, co víc se za znaky použitými v inscenaci skrývá. Tak jako tak patřil Tichý jelen k nejzajímavějším souborům letošní LCH.
Soubor Není to, ani to (ZUŠ z Turnova) vnímal antickou tragédii Oidipus prvoplánově jako komedii. Takovému pojetí se mnohovrstevná látka a poučení diváci vzepřeli. Tedy část diváků, část se bavila. Červená Karkulka ZUŠ Hradec Králové zase nezvolila dobrý rámec. Dvě dívky, výbavou nikoli bavičky, vyzývaly diváky, aby silou potlesku ovlivňovali varianty děje pohádky, hrané na malém rodinném divadle dupajícími jednoduchými marionetami. Děj ovšem pokaždé obezličkou stejně vedly po svém. A nijak překvapivě. Scéna byla výtvarně čistá a dívky byly navzdory ne příliš vhodnému a nosnému rámci šikovné, jen se nakonec nic zvláštního nedělo.
Den čtvrtý číhali na diváky Čmukaři Turnov a Za každým rohem Jeskyňka. Zkušené loutkářky Dáda Weisová a Romana Zemenová napsaly text a obdivuhodně – byť s občasnými nepřesnostmi a prodlevami – ho i sehrály. Chytře využily motivů a postav několika pohádek a v závěrečné pointě je rozkryly jako celkem všední osoby či události, zveličené optikou dětské fantazie.
SaVo, tedy letošní absolventi plzeňské ZUŠ, si vybrali pohádku Oscara Wildea Slavík a růže. Inscenaci nazvali Žena, růže, píseň, kost, kos, slavík. Od oblastní přehlídky se jim nepodařilo vyjasnit rozdělené plány příběhu loutek a jejich vodičů, ani nedotáhli k větší promyšlenosti charaktery postav Adélky a studenta. A jen částečně posílili nejemotivnější obraz příběhu, kdy se slavík obětuje pro domnělou lásku. Prokázali, že jsou v mnoha ohledech zkušenými divadelníky. A že je Wilde zajímá. Ale nebylo sděleno proč vlastně.
Cenu za výtvarné řešení scény si odvezla z Chrudimi Dana Žáková, pedagožka ZUŠ v Domažlicích. Soubor Pecky se nechal inspirovat příběhem soudce Ooka v inscenaci Chlapec a kachna. Potěšitelná byla kromě scény i promyšlená práce se zvukovou složkou inscenace. Ve výstavbě příběhu jsou ale nejasnosti, stínohra není dobře čitelná a pointa trochu tone v mlze.
Zásadní dramaturgická výhrada směřuje ke Kyselým rybičkám, takto ZUŠ Chlumec nad Cidlinou a inscenaci Jsou princezny na draka? Všichni tři aktéři (zvláště oba kluci) měli energie na rozdávání a suverénně komunikovali s publikem. Co to ale bylo platné, když si vybrali Čtyři pohádky o jednom drakovi Milady Mašatové. Pro teenagery je takový text zbytečně infantilní a mnoho jim v tvůrčí práci přinést nemůže.
LCH nescházel pátý den, divákům naservíroval hromadu mordů. Upír, inscenace Starosti Prostějov, zahnal diváky (navzdory hororové povaze předlohy) do hájemství spánku. Herci vláčeli marionety v odkrytém vedení po jevišti, někteří se na ně dokonce ani nedívali a pozorovali tvář svého spoluhráče. Už proto nemohli přitáhnout pozornost k loutkám, natož potom k příběhu. I snaživí diváci se nakonec nadobro ztratili v nejistém přednesu, nejasném ději a halasné harmonice. Soubor ani nepočkal na diskuzi a z Chrudimi zmizel. Náhlý odjezd bez vysvětlení působil uraženě, ješitně a hloupě. Dodatečně se ukázalo, že jeden z členů souboru napsal do Prostějovského deníku (vyšlo 10. 7. 09) článek o úspěchu souboru v Chrudimi a vytrhl pro ten účel vhodné věty z kritické recenze Marky Míkové. Tak to už je vrchol drzosti a nevkusu!
Pražská Klika se pokusila ze staropražských písní sestavit smutný příběh o padlých děvách a nazvala ho Liduška aneb Příběh pražské siroty. Škoda, že právě ty písně nemají větší tah na bránu, chybí jim správná dryáčnická poloha. Jenže když kapela nevzrušeně sedí u piva za stolem a brnká se na elektrické (!) klávesy, tak to prostě nejde. Pak i tklivý příběh s mrtvolami a zrazenými dívkami (nepřesně hraný malými marionetami) vyzní trochu naprázdno. Přesto soubor poskládal příběh srozumitelně a nabídl divákům několik pěkných nápadů a scén.
Krvavé koleno pražského souboru Tate Iyumni, to byla čistá radost letošní LCH. Výhrady k občasné přemíře slov nebo interpretační nevyrovnanosti letí za obzor, protože soubor silou lehce mrazivé atmosféry, vynikajícího a nápaditého loutkářského řemesla a chytrým a poetickým autorským textem převálcoval vlastní případné nedostatky. O jeho nominaci na Jiráskův Hronov pochyboval skutečně málokdo. Takže i tam budou mít diváci příležitost prožít znovu své někdejší svíravé dětské pocity, kdy ještě neumíme zlo pojmenovat, ale o to lépe ho intuitivně vnímáme. Krvavé koleno přineslo pravé kouzlo loutkařiny a vůbec magii divadelního světa. Připomínka dětského diváka je ovšem správná: Krvavé koleno je nedotknutelné a nelze s ním bojovat fyzicky!
Poslední den slavila LCH s plzeňským Rámusem Vánoce pro Berušku. Dramaturgický nápad Zdeny Vašíčkové je výborný: rodina se schází před štědrovečerní večeří a babička chce, aby se vypnula televize. Jak ale zabavit dítě? Hrají se tedy s různými předměty Karafiátovi Broučci, mezitím (a prostřednictvím Broučků) rodina řeší i některé své problémy. Největší síla inscenace je v autentičnosti, ta se ale v Chrudimi často vytrácela.
Posledním soutěžním představením byl Švanda Divadelního dua Try. V jeho případě se diskutovalo převážně o přemíře opakovaných fórů a o vhodnosti použitých prostředků.
Jak vidno, na 58. LCH převládaly opět soubory ze ZUŠ, ale ani dlouholeté divadelní stálice se z programu neztratily. Své místo mají i jednorázové projekty. Ze zvolených loutek jednoznačně převažovaly marionety různých velikostí a náročností vodění.
Jako každý rok zahájilo Chrudim Štrůdlování, akce s muzikou, loutkovým divadlem a průvodem pro místní i pro loutkáře. Zakončilo ho vyhlášení výsledků na Loutkářském bále v Modré hvězdě a nikoli na schodech Karla Pippicha. To je změna k lepšímu: na schodech nebylo nic slyšet a nebylo to příliš důstojné. Komornější prostor Hvězdy vyhlášení prospěl. A chtělo by to možná další vylepšení: proč jen suše číst výsledky (17 cen – opravdu to není devalvace?!), když jsou tvořivé semináře? Proč se s nimi nedomluvit na zábavném závěru? Třeba na Wolkrově Prostějově to funguje skvěle, to potvrdí každý, kdo zažil jeden jediný Laureátský večer.
Zajímavé bylo letošní složení seminářů. Kromě těch zaměřených na inscenační tvorbu se ve výběru objevil třeba seminář zabývající se výrobou jednoduchých hudebních nástrojů nebo seminář pro opomíjenou práci se světlem. Atmosféře 58. LCH velmi prospěli frekventanti lektora Jiřího Jelínka, kteří každý den po skončení programu rozehrávali novými a novými performancemi okolí Divadla Karla Pippicha. K festivalu si tak mohli přivonět i náhodní kolemjdoucí, více se totiž „dostal do ulice“. Jiří Jelínek také improvizovaně rozehrál neformální noční přípitek jubilantům; to jen potvrzuje teorii o zábavném vyhlášení výsledků LCH.
Je zajímavé, kolik loutkářů se narodilo v roce, který má na konci devítku. Bylo jich tolik, že jim organizátoři uspořádali v Muzeu loutkářských kultur noční Oslavu kulatin a Luďku Richterovi a MUDr. Karlu Šefrnovi během LCH i Křeslo pro hosta.
V doprovodném programu, který byl letos nazván Okno loutkářům dokořán, se objevovaly především klasické marionetové soubory, ovšem byly i výjimky. Například Dramatická školička Svitavy nabídla inscenaci Myši patří do nebe – a někteří diváci žasli, proč při postupu z kraje do Chrudimi dostaly před křehkým a poetickým kouskem přednost méně inspirativní inscenace.
Výtečný byl nápad reprízy „DAMÁCKÝCH“ VyšeHrátek v Chrudimi, kde se při různých atrakcích promíchaly festivalové děti s těmi chrudimskými. A zájem byl velký. Festival nemůže být jen pro loutkáře, měl by také něco mimořádného nabídnout městu – a to se letos opravdu stalo.
A na závěr potěšitelný fenomén: ukazuje se, že řada někdejších amatérských loutkářů, nynějších studentů nebo absolventů KALD DAMU, o LCH stále stojí. Letos se to promítlo v obsazení lektorů seminářů, v inspirativních představeních nebo v nápaditém moderování části programu. Tohle je zpráva výsostně radostná. Vypovídá o tom, že festival Loutkářská Chrudim má svůj půvab pro amatéry i profesionály. A že umí vychovávat nové lektory a časem nejspíš i porotce.